Papež k vědcům: Naděje nás vede za úzký individuální okruh

PAPEŽ FRANTIŠEK

Drazí akademici,

je pro mne vždy potěšením oslovit vědkyně a vědce, jakož i ty, kteří v církvi pěstují dialog s vědeckým světem. Společně můžete sloužit věci života a obecnému dobru. Děkuji srdečně arcibiskupu Pagliovi a jeho spolupracovníkům za jejich službu Papežské akademii pro život.

Na letošním generálním shromáždění jste předložili návrh na řešení problému, který je dnes označován jako „polykrize“. Týká se některých základních aspektů vaší výzkumné činnosti v oblasti života, zdraví a péče. Termín „polykrize“ evokuje dramatickou povahu historické konjunkce, kterou v současnosti zažíváme a v níž se snoubí války, klimatické změny, energetické problémy, epidemie, migrační jevy a technologické inovace. Prolínání těchto kritických problémů, které se současně dotýkají různých dimenzí života, nás vede k tomu, abychom si kladli otázky o osudu světa a o našem chápání tohoto světa.

„Promarnili“ jsme proměnu svědomí během pandemie

Prvním krokem je pečlivěji prozkoumat, jaká je naše reprezentace světa a kosmu. Pokud to neuděláme a pokud nebudeme vážně analyzovat náš hluboce zakořeněný odpor ke změnám, a to jak jako jednotlivci, tak jako společnost, budeme pokračovat v tom, co jsme dělali s jinými krizemi, a to i velmi nedávnými. Vzpomeňme na pandemii koronaviru: takříkajíc jsme ji „promarnili“; mohli jsme více pracovat na proměně svědomí a společenské praxe (srov. apoštolská exhortace Laudate Deum, 36).

Pozorně naslouchat vědám

A dalším důležitým krokem k tomu, abychom nezůstali stát na místě, připoutáni ke svým jistotám, zvykům a obavám, je pozorně naslouchat přínosu vědeckých poznatků. Téma naslouchání je rozhodující. Je to jedno z klíčových slov celého synodálního procesu, který jsme zahájili a který je nyní ve fázi realizace. Oceňuji proto, že váš způsob postupu odráží jeho styl. Vidím v něm pokus praktikovat ve vaší specifické oblasti ono „sociální proroctví“, kterému se synoda také věnovala (Závěrečný dokument, 47). Při setkání s lidmi a jejich příběhy a při naslouchání vědeckým poznatkům si uvědomujeme, jak moc naše parametry týkající se antropologie a kultur vyžadují hlubokou revizi. Odtud také pramenila intuice studijních skupin k některým tématům, která se objevila v průběhu synodního procesu. Vím, že někteří z vás jsou jejich součástí a rovněž oceňují práci, kterou Akademie pro život v uplynulých letech vykonala, práci, za kterou jsem velmi vděčný.

Technokracie nás nezachrání

Naslouchání vědám nám neustále přináší nové poznatky. Uvažme, co nám říkají o struktuře hmoty a vývoji živých bytostí: objevuje se mnohem dynamičtější pohled na přírodu, než se myslelo v Newtonově době. Naše chápání „nepřetržitého stvoření“ je třeba přepracovat s vědomím, že to nebude technokracie, která nás zachrání (srov. encyklika Laudato si', 101): podléhání utilitaristické a neoliberální planetární deregulaci znamená nastolení zákona silnějšího jako jediného pravidla; a to je zákon, který odlidšťuje.

Nezbytnost transdisciplinarity

Jako příklad tohoto typu bádání můžeme uvést otce Teilharda de Chardin a jeho pokus - jistě částečný a nedokončený, ale odvážný a inspirativní - o seriózní dialog s přírodními vědami, který praktikoval transdisciplinaritu. Byla to riskantní cesta, která ho vedla k tomu, že si položil otázku: „Zajímalo by mě, zda není nutné, aby někdo hodil kámen do rybníka - ba aby se nakonec nechal ‚zabít‘, aby otevřel cestu“ (Citováno podle B. DE SOLANGES, Teilhard de Chardin. Témoignage et étude sur le développement de sa pensée, Toulouse 1967, 54). Tak započal své postřehy, které se soustředily na kategorii vztahu a vzájemné závislosti mezi všemi věcmi, přičemž homo sapiens se ocitl v úzkém spojení s celým systémem živých věcí.

Naděje nás vede za úzký individuální okruh

Tyto způsoby interpretace světa a jeho vývoje s jim odpovídajícími nebývalými způsoby vztahování se nám mohou poskytnout znamení naděje, které hledáme jako poutníci v tomto jubilejním roce (srov. bulu Spes non confundit, 7). Naděje je základním postojem, který nás podporuje na naší cestě. Nespočívá v rezignovaném čekání, nýbrž v tom, že se s rozmachem vztahujeme k opravdovému životu, který vede daleko za úzký individuální okruh. Jak připomněl Benedikt XVI., naděje „je spojena s existenciálním sjednocením s ‚lidem‘ a může se uskutečnit pouze pro každého jednotlivce v rámci tohoto ‚my‘“ (encyklika Spe salvi, 14).

Prosazení multilateralismu, nezávislého na politických okolnostech a osobních zájmech

Také kvůli tomuto komunitárnímu rozměru naděje jsme tváří v tvář složité a celoplanetární krizi vyzváni, abychom co nejvíce využívali nástroje, které mají globální dosah. Bohužel musíme konstatovat postupující bezvýznamnost mezinárodních orgánů, které jsou rovněž podkopávány krátkozrakými postoji, jež se zabývají ochranou partikulárních a národních zájmů. Přesto musíme i nadále odhodlaně usilovat o „účinnější světové organizace, nadané autoritou k zajištění světového společného dobra, vymýcení hladu a bídy a jisté obrany základních lidských práv“ (Encyklika Fratelli tutti, 172). Tím se prosazuje multilateralismus, který by nebyl závislý na měnících se politických okolnostech či zájmech několika málo lidí a měl by stabilní účinnost (srov. apoštolská exhortace Laudate Deum, 35). Jedná se o naléhavý úkol, který se týká celého lidstva.

Tento rozsáhlý scénář motivací a cílů je také horizontem vašeho shromáždění a vaší práce, drazí členové Akademie pro život. Svěřuji vás přímluvě Marie, Sídla moudrosti a Matky naděje, „jako lid poutnický, lid života a pro život, kráčejme s důvěrou vstříc ‚novému nebi a nové zemi‘ (Zj 21,1)“ (sv. Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 105).

Všem vám a vaší práci srdečně žehnám.

Řím, z nemocnice „Gemelli“, 26. února 2025