Papežovo magisterium o básnickém umění vychází knižně
Fabio Colagrande - Vatikán
"Román a literatura čtou v srdci člověka, pomáhají přijímat touhu, nádheru i bídu. Není to teorie. Napomáhají ke kázání, k poznání srdce“. Takto se vyjádřil papež František v roce 2016 v rozhovoru s otcem Antoniem Spadarem, tehdejším ředitelem časopisu La Civiltà Cattolica. Dnes, téměř na sklonku dvanáctého výročí pontifikátu, tento jezuitský teolog a literární kritik, v současnosti podsekretář Dikasteria pro kulturu a vzdělávání, navazuje na nit tohoto rozhovoru s papežem a vydává publikaci „Ať žije poezie“ („Viva la poesia!“, Milán, Edizioni Ares, březen 2025, 224 stran, 18,50 eur), první antologii textů, v nichž argentinský papež vyjadřuje své jedinečné magisterium o poezii a literatuře.
Jedná se o sbírku úryvků z encyklik, apoštolských exhortací, projevů a poselství, ale také předmluv, rozhovorů a osobních dopisů, v nichž se papež zmiňuje o významu básnického díla. Patří mezi ně například nedávný „List Svatého otce Františka o úloze literatury ve výchově“ ze 17. července 2024 a jeho „Dopis básníkům“, publikovaný ve svazku „Verše k Bohu. Antologie náboženské poezie“, vydaném rovněž v roce 2024 nakladatelstvím Crocetti.
Poezie je nedílnou součástí magisteria
Papežovy texty uvádí kritický esej, v němž se sám Spadaro snaží poskytnout klíč k pochopení papežovy literární inteligence a nastiňuje široké panorama autorů - od Argentinců Borgese a Marechala až po Dostojevského, Manzoniho a Danta -, kteří provázeli jeho formaci. „František ve svém papežském magisteriu,“ píše Spadaro, „zahrnuje poetický a symbolický logos jako nedílnou součást svého diskurzu - to znamená, že často cituje básníky a spisovatele - a to je rozhodně relevantní skutečnost. Jen jako příklad uveďme, že v apoštolské exhortaci „Querida Amazonia“ papež cituje alespoň sedmnáct spisovatelů a básníků“.
V závěru knihy je připojen rozhovor s argentinským novinářem Jorgem Miliem, Bergogliovým žákem z doby, kdy v polovině šedesátých let vyučoval na argentinském gymnáziu Santa Fe, který odhaluje některé rysy zájmu o literaturu a umění tehdejšího mladého jezuity. Bergogliův tvůrčí přístup k výuce šel tak daleko, že vyzval studenty k psaní povídek - později vydaných s předmluvou Jorgeho Luise Borgese. Ve školním prostředí se také podílel na zrodu mládežnické rockové skupiny inspirované hudbou Beatles.
Kéž poezie vystoupí na profesorský stupínek
Na úvod textu je však především připojen krátký rukopisný text papeže Františka. Vzkaz, v němž papež kromě zvolání „Ať žije poezie!“ a poděkování editorovi svazku uvádí, že bychom měli „obnovit chuť k literatuře v našem životě, ale i ve vzdělávání, jinak se podobáme vyschlému ovoci“. „Poezie,“ dodává František, „nám všem pomáhá být lidmi, a to dnes tolik potřebujeme“. Stojí za povšimnutí, že papež ve zmíněném textu vyjadřuje přání, aby poezie „vystoupila na profesorský stupínek“ v papežských akademických institucích.
Víra bez představivosti
„Papež František často používá slovo „básníci“: literatura, hudba a umění jsou pro něj schopny vyjadřovat a živit představivost,“ řekl Spadaro již v roce 2022 v podcastu pro Vatikánský rozhlas Vatican News. "Jeden z vážných problémů víry pro něj spočívá v tom, že si nedokážeme představovat pravdy, v něž věříme: chybí nám působivé obrazy. Poezie je proto pro papeže syntaxí činu vyžadující genialitu a kreativitu“.
„Je zapotřebí nového a silného jazyka“
Františkovy úvahy, které do tohoto svazku vybral sám jezuita Spadaro, nejen zdůrazňují zásadní roli poezie a literatury v lidské a duchovní formaci - k „lepšímu pochopení sebe sama i druhých“ -, ale také zkoumají význam tvořivosti a představivosti v životě a víře a vybízejí k používání „nového a mocného jazyka“ ke sdělování poselství evangelia. „Myšlení církve musí obnovit genialitu a stále více chápat, jak dnešní člověk rozumí sám sobě, aby mohlo rozvíjet a prohlubovat své učení,“ uvedl papež v rozhovoru zveřejněném v časopise La Civiltà Cattolica v roce 2013. „Poezie je plná metafor,“ řekl později komunitě La Civiltà Cattolica v roce 2017. „Porozumění metaforám vede k tomu, že myšlení je hbité, intuitivní, pružné a bystré.“
„Církev si musí dávat pozor, aby neupadla do pasti banálního jazyka, frází, které se mechanicky a unaveně opakují,“ napsal papež František v roce 2023 v předmluvě ke svazku „Božské spiknutí. Ježíš v kontrapunktu“, jehož autorem je sám Spadaro. „Evangelium,“ dodává, ‚musí být zdrojem brilantnosti, překvapení, schopným otřást člověkem až do morku kostí“. „Vyzývám proto: v této době krize světového řádu, války a velkých polarizací, strnulých paradigmat, závažných výzev na klimatické a ekonomické úrovni potřebujeme génia nového jazyka, silných příběhů a obrazů, spisovatele, básníky, umělce schopné vykřičet světu poselství evangelia, přimět nás vidět Ježíše,“ uvádí papež v téže předmluvě. „Úkolem věřících, a zvláště kněží, je právě dotknout se srdce současného člověka, aby se pohnul a otevřel vůči hlásání Pána Ježíše,“ dodal ve svém „Listu o úloze literatury ve formaci“, „a v tomto závazku má přínos, který může nabídnout literatura a poezie, nesrovnatelnou hodnotu“. A znovu v témže textu: „literatura pomáhá čtenáři rozbít modly sebereferenčních, falešně soběstačných, staticky konvenčních jazyků, které někdy riskují, že znečistí i náš církevní diskurz a uvězní svobodu Slova“.
Básníci jsou schopni doteku s Ježíšem
Zdá se tedy jasné, že kromě významu pro výchovu a vzdělávání kněží a pastoračních pracovníků jsou poezie a literatura podle magisteria papeže Františka nejvhodnějšími nástroji pro podporu dialogu mezi křesťanskou vírou a současnou kulturou, a tím pro lepší pochopení a předávání křesťanského poselství. „Cítím také, vyznávám se vám,“ připomíná František ve svém „Dopise básníkům“, „potřebu básníků schopných vykřičet světu poselství evangelia, přimět nás vidět Ježíše, přimět nás dotknout se ho“.
Františkova poetika
V předmluvě ke knize se Spadaro noří do některých směrů Františkova básnického myšlení a interpretuje je v souvislosti s jeho oblíbenými autory. „Život je,“ vysvětluje, „vzorem slov, a proto Bergoglio miluje poetické slovo, které má důvěrný vztah k životu a které poskytuje obrazy, metafory a termíny k jeho vyjádření“. Jeho „vášeň pro tragédii“, a tedy i pro Dostojevského romány, pramení z jeho pozornosti k „polárním protikladům“, jak je nazývá Romano Guardini. Jeho láska k poezii, která umí postihnout „mnohotvárnou složitost“ existence, pramení z jeho záliby v „neúplném myšlení, kdy dvě plus dvě nedělá vždy čtyři“, které je opakem uniformního, globalizovaného myšlení“. Svou vášeň pro klasickou literaturu, chápanou jako „populární“, pěstoval četbou argentinských autorů, jako jsou Hernández, Güiraldes a Marechal. Zaujetí pro díla zobrazující milosrdenství a poetiku „střední třídy“ ztělesňují díla Malègueho a Manzoniho. A pak ještě zájem o takzvaného „homo viator“, na misi, ve Vergiliově Aeneidě, ale také v Pemanovi a Tolkienovi.
Ztratili jsme slova
„Naše lidství, a tím spíše schopnost pastorace,“ uzavírá Spadaro svůj komentář k Františkovu „Dopisu básníkům“, “se neformuje bez přímého kontaktu s vyprávěnými příběhy. Vyvinuli jsme formaci, která je příliš konceptuální na to, aby snesla srovnání se zkušeností: ztratili jsme slova a opakujeme poučky“.
