PODCAST - Papež: Národy chtějí mír - setkejme se, mluvme spolu, vyjednávejme!
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, pokoj vám!
Blaženosti, Eminence, Excelence,
drazí kněží, zasvěcené a zasvěcení,
bratři a sestry,
Kristus vstal z mrtvých. Opravdu vstal! Zdravím vás slovy, která v tomto velikonočním čase křesťanský Východ v mnoha regionech neustále opakuje a vyznává tak jádro víry a naděje. Je krásné vidět vás zde právě při příležitosti Jubilea naděje, jejíž nezničitelným základem je Ježíšovo vzkříšení. Vítejte v Římě! Jsem šťastný, že se s vámi mohu setkat a věnovat věřícím z Východu jedno z prvních setkání svého pontifikátu.
Jste vzácní. Když se na vás dívám, myslím na rozmanitost vašeho původu, na slavnou historii a na těžká utrpení, která mnoho vašich společenství prožilo nebo prožívá. A rád bych zopakoval, co o východních církvích řekl papež František: „Jsou to církve, které je třeba milovat: uchovávají jedinečné tradice spirituality a moudrosti a mohou nám mnoho říci o křesťanském životě, synodalitě a liturgii; pomysleme na církevní otce, na koncily, na mnišství: jsou to pro církev neocenitelné poklady“ (Projev účastníkům shromáždění ROACO, 27. června 2024).
Rád bych citoval také papeže Lva XIII., který jako první věnoval důstojnosti vašich církví zvláštní dokument, vycházející především ze skutečnosti, že „dílo lidského vykoupení začalo na Východě“ (srov. apoštolský list Orientalium dignitas, 30. listopadu 1894). Ano, máte „jedinečnou a výsadní úlohu jako původní prostředí rodící se církve“ (sv. Jan Pavel II., apoštolský list Orientale lumen, 5). Je významné, že některé z vašich liturgií – které v těchto dnech podle různých tradic slavnostně sloužíte v Římě – stále používají jazyk Pána Ježíše. Ale papež Lev XIII. vyjádřil naléhavou výzvu, aby „legitimní rozmanitost liturgie a východní kázně […] přinášela […] velkou čest a užitek církvi“ (Orientalium dignitas). Jeho tehdejší obava je velmi aktuální, protože v dnešní době mnoho východních bratrů a sester, mezi nimi i někteří z vás, kteří byli nuceni opustit své rodné země kvůli válce a pronásledování, nestabilitě a chudobě, riskují, že po příjezdu na Západ přijdou kromě své vlasti i o svou náboženskou identitu. A tak se s postupem generací vytrácí neocenitelné dědictví východních církví.
Před více než stoletím Lev XIII. poznamenal, že „zachování východních obřadů je důležitější, než se domníváme“, a za tímto účelem dokonce nařídil, aby „každý latinský misionář, ať už sekulárního nebo řeholního kléru, který by radami nebo poskytováním podpory přivedl někoho z východního k latinskému obřadu“, byl „zbaven hodnosti a vyloučen ze svého úřadu“ (ibid.). Přijměme tuto výzvu k ochraně a podpoře křesťanského Východu, zejména v diaspoře; zde je kromě zřízení územních obvodů východních církví, kde je to možné a vhodné, třeba zvýšit povědomí latinských věřících. V tomto smyslu žádám Dikasterium pro východní církve, kterému děkuji za jeho práci, aby mi pomohlo definovat zásady, normy a pokyny, podle nichž budou moci latinští pastýři konkrétně podporovat východní katolíky v diaspoře, zachovávat jejich živé tradice a obohacovat jejich specifikou prostředí, v němž žijí.
Církev vás potřebuje. Jak velký přínos nám dnes může dát křesťanský Východ! Jak velmi potřebujeme znovuobjevit smysl tajemství, který je tak živý ve vašich liturgiích, které zahrnují člověka v jeho celistvosti, zpívají o kráse spásy a vzbuzují úžas nad božskou velikostí, která objímá lidskou nepatrnost! A jak je důležité znovuobjevit i na křesťanském Západě smysl pro prvenství Boha, hodnotu mystagogie, neutuchající přímluvy, pokání, půstu, pláče nad vlastními hříchy a nad hříchy celého lidstva (penthos), které jsou tak typické pro východní spiritualitu! Proto je zásadní, abyste zachovali své tradice, aniž byste je rozmělňovali, třeba kvůli praktičnosti a pohodlí, aby nebyly zkaženy konzumním a utilitaristickým duchem.
Vaše spirituality, starodávné a vždy nové, jsou blahodárné. Dramatický smysl pro lidskou bídu se v nich mísí s úžasem nad Božím milosrdenstvím, takže naše ubohost nevyvolává zoufalství, ale vybízí k přijetí milosti toho, že jsme stvoření, která byla uzdravena, zbožštěna a povýšena do nebeských výšin. Za to musíme Boha bez ustání chválit a vzdávat mu díky. Můžeme se s vámi pomodlit slovy svatého Efréma Syrského a říci Ježíši: „Sláva tobě, který jsi svým křížem překlenul smrt. […] Sláva tobě, který sis oblékl tělo smrtelného člověka a proměnil jsi je v pramen života pro všechny smrtelníky“ (Rozprava o Pánu, 9). Je třeba prosit o dar, abychom dokázali vidět velikonoční jistotu v každé životní zkoušce a neztráceli odvahu, když si připomínáme, jak napsal jiný velký východní otec, že „největším hříchem je nevěřit v sílu Vzkříšení“ (sv. Izák z Ninive, Sermones ascetici, I,5).
Kdo tedy může více než vy zpívat slova naděje v propasti násilí? Kdo více než vy, kteří znáte zblízka hrůzy války, natolik, že papež František nazval vaše církve „mučednickými“ (Projev před ROACO, cit.)? Je to pravda: od Svaté země po Ukrajinu, od Libanonu po Sýrii, od Blízkého východu po Tigray a Kavkaz, kolik násilí! A nad vším tímto děsem, nad masakry tolika mladých životů, které by měly vyvolávat pobouření, protože ve jménu vojenského ovládnutí umírají lidé, zaznívá výzva: nikoli papežova, ale Kristova, který opakuje: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19.21.26). A upřesňuje: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27). Kristův pokoj není hrobovým tichem po konfliktu, není výsledkem nadvlády, ale darem, který hledí na lidi a oživuje jejich život. Modleme se za tento pokoj, který je smířením, odpuštěním, odvahou obrátit list a začít znovu.
Vynaložím veškeré úsilí, aby se tento mír rozšířil. Svatý stolec je k dispozici, aby se nepřátelé setkali a podívali se navzájem do očí, aby národům byla vrácena naděje a důstojnost, kterou si zaslouží, důstojnost míru. Národy chtějí mír a já se srdcem na dlani říkám těm, kteří jsou za ně zodpovědní: setkejme se, mluvme spolu, vyjednávejme! Válka nikdy není nevyhnutelná, zbraně mohou a musí mlčet, protože problémy neřeší, ale zhoršují; protože do dějin se zapíše ten, kdo zasévá mír, a ne ten, kdo sklízí oběti; protože druzí nejsou v první řadě nepřátelé, ale lidské bytosti: nikoli ti zlí, které je třeba nenávidět, ale lidé, s nimiž je třeba mluvit. Vyhýbejme se manichejským vizím typickým pro násilné narativy, které rozdělují svět na dobré a zlé.
Církev nikdy nepřestane opakovat: ať mlčí zbraně. A chtěl bych poděkovat Bohu za všechny, kteří v tichosti, v modlitbě, za obětování utvářejí mír; a křesťanům – východním i latinským –, kteří zejména na Blízkém východě vytrvávají a odolávají ve svých zemích a jsou silnější než pokušení je opustit. Křesťanům musí být dána možnost, a to nejen slovy, aby mohli zůstat ve svých zemích se všemi právy nezbytnými pro bezpečný život. Prosím, zasazujte se o to!
A děkuji, děkuji vám, drazí bratři a sestry z Východu, odkud vzešel Ježíš, Slunce spravedlnosti, abyste byli „světlem světa“ (srov. Mt 5,14). Ať i nadále záříte vírou, nadějí a láskou a ničím jiným. Ať jsou vaše církve příkladem a pastýři spravedlivě podporují společenství, zejména v biskupských synodech, aby byly místy kolegiality a autentické společné odpovědnosti. Pečujte o transparentnost ve správě majetku, vydávejte svědectví pokorné a úplné oddanosti svatému Božímu lidu, aniž byste lpěli na poctách, světské moci a vlastním obrazu. Svatý Simeon Nový teolog uváděl krásný příklad: „Jako když někdo hodí prach na plamen rozžhavené pece a uhasí jej, tak i starosti tohoto života a jakékoli připoutání k malicherným a bezcenným věcem ničí žár srdce zapáleného na počátku“ (Praktické a teologické kapitoly, 63). Sláva křesťanského Východu dnes více než kdy jindy vyžaduje odpoutanost od veškeré světské závislosti a od všech tendencí, které jsou v rozporu se společenstvím, aby bylo možné zachovat věrnost v evangelijní poslušnosti a svědectví.
Děkuji vám za to a ze srdce vám žehnám a prosím vás, abyste se modlili za církev a vznesli své mocné přímluvy za mou službu. Děkuji!
