PODCAST: Homilie Lva XIV na svátek Nanebevzetí Panny Marie

Homilie Lva XIV na svátek Nanebevzetí Panny Marie

Papežská farnost sv. Tomáše z Villanovy, Castel Gandolfo

Milé sestry a bratři,

dnes není neděle, ale tak trochu jinak slavíme Velikonoce Ježíše, který změnil dějiny. V Marii z Nazaretu jsou naše dějiny, dějiny Církve ponořené do společného lidství. Vtělením Bůh života, Bůh svobody, zvítězil nad smrtí. Ano, dnes rozjímáme o tom, jak Bůh vítězí nad smrtí, nikdy bez nás. Jeho je království, ale naše je „ano“ jeho lásce, která může všechno změnit. Na kříži Ježíš svobodně vyslovil „ano“, které mělo zbavit moci smrt, tu smrt, která stále panuje, když naše ruce ukřižují a naše srdce jsou zajatci strachu a nedůvěry. Na kříži zvítězila důvěra, zvítězila láska, která vidí to, co ještě není, zvítězilo odpuštění. 

A Maria tam byla: byla tam, sjednocená se svým synem. Dnes můžeme tušit, že Maria jsme my, když neutíkáme, jsme to my, když odpovídáme svým „ano“ na jeho „ano“. V mučednících naší doby, ve svědcích víry a spravedlnosti, mírnosti a pokoje, toto „ano“ stále žije a stále odolává smrti. Tento radostný den je tedy dnem, který nás zavazuje k volbě, jak a pro koho žít.

Liturgie tohoto svátku Nanebevzetí Panny Marie nám nabízí evangelijní úryvek o navštívení. Svatý Lukáš v této stránce předává vzpomínku na rozhodující okamžik v povolání Marie. Je krásné vrátit se k tomuto okamžiku v den, kdy slavíme vrchol jejího bytí. Každý příběh, i ten Boží Matky, je na zemi krátký a končí. Nic však není ztraceno. Když se život uzavírá, jeho jedinečnost září jasněji. Magnificat, který evangelium vkládá do úst mladé Marie, nyní vyzařuje světlo všech jejích dnů. Jeden jediný den, den setkání s její sestřenicí Alžbětou, obsahuje tajemství každého jiného dne, každého jiného ročního období. A slova nestačí: je třeba píseň, která se v církvi zpívá „z pokolení na pokolení“ (Lk1,50) při západu každého dne. Překvapivá plodnost neplodné Alžběty utvrdila Marii v její důvěře: předznamenala plodnost jejího „ano“, které se prodlužuje v plodnosti církve a celého lidstva, když je přijato obnovující Boží slovo. Téhož dne se dvě ženy setkaly ve víře a poté strávily tři měsíce společně, podporovaly se nejen v praktických věcech, ale i v novém způsobu čtení dějin.

Tak, sestry a bratři, vzkříšení vstupuje i dnes do našeho světa. Slova a rozhodnutí smrti se zdají převažovat, ale Boží život přerušuje zoufalství konkrétními zkušenostmi bratrství, novými gesty solidarity. Než se stane naším konečným osudem, vzkříšení totiž mění – na těle i na duchu – náš život na zemi. Mariin zpěv, její Magnificat, posiluje v naději pokorné, hladové, pilné Boží služebníky. Jsou to ženy a muži z Blahoslavenství, kteří již v utrpení vidí neviditelné: mocné svržené z trůnů, bohaté s prázdnýma rukama, Boží sliby splněné. Jsou to zkušenosti, o kterých musíme všichni v každé křesťanské komunitě moci říci, že jsme je prožili. Zdají se nemožné, ale Boží slovo se stále zjevuje. Když vznikají pouta, jimiž stavíme dobro proti zlu, život proti smrti, pak vidíme, že „pro Boha není nic nemožné“ (Lk 1,37).

Někdy, bohužel, tam, kde převládá lidská jistota, určitý materiální blahobyt a uvolněnost, která uspává svědomí, může tato víra zestárnout. Pak nastupuje smrt v podobě rezignace a nářku, nostalgie a nejistoty. Místo toho, abychom viděli, že starý svět končí, hledáme ještě pomoc: pomoc bohatých a mocných, která je obvykle doprovázena pohrdáním chudými a pokornými. Církev však žije ve svých křehkých údech a omlazuje se díky jejich Magnificat. I dnes jsou chudá a pronásledovaná křesťanská společenství, svědkové něhy a odpuštění v místech konfliktů, tvůrci míru a stavitelé mostů ve světě rozděleném na kusy radostí Církve, její trvalou plodností, prvotinami přicházejícího Království. Mnohé z nich jsou ženy, jako stará Alžběta a mladá Maria: velikonoční ženy, apoštolky vzkříšení. Nechme se obrátit jejich svědectvím!

Bratři a sestry, když v tomto životě „volíme život“ (srov. Dt 30,19), pak máme v Marii, vzaté do nebe, důvod vidět svůj osud. Ona nám je dána jako znamení, že Ježíšovo vzkříšení nebylo ojedinělým případem, výjimkou. Všichni v Kristu můžeme pohltit smrt (srov. 1 Kor 15,54). Jistě, je to Boží dílo, ne naše. Maria je však tím prolnutím milosti a svobody, které každého z nás vede k důvěře, odvaze a zapojení do života lidí. „Veliké věci mi učinil Všemohoucí“ (Lk 1,49): ať každý z nás zakusí tuto radost a svědčí o ní novou písní. Nebojme se zvolit život! Může se to obecně zdát jako nebezpečné, nerozumné. Kolik hlasů nám neustále šeptá: „Proč to děláš? Nech to být! Mysli na své zájmy.“ To jsou hlasy smrti. My však jsme Kristovi učedníci. Je to jeho láska, která nás pobízí, na duši i na těle, v naší době. Jako jednotlivci i jako církev již nežijeme pro sebe. Právě to – a pouze to – šíří život a dává mu převahu. Naše vítězství nad smrtí začíná právě teď.