PODCAST: Buďte živými svědky prvenství Boha, vyzval papež řeholnice a řeholníky

„Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám!“ (Lk 11,9). Těmito slovy nás Ježíš vybízí, abychom se ve všech svých potřebách s důvěrou obraceli k Otci.

Nasloucháme jim při oslavách Jubilea zasvěceného života, které vás sem přivedlo v hojném počtu z mnoha částí světa – řeholníky a řeholnice, mnichy a kontemplativní řeholníky, členy sekulárních institutů, členky Ordo virginum, poustevníky a členy „nových institutů“ – kteří jste přijeli do Říma, abyste společně prožili jubilejní pouť a svěřili svůj život milosrdenství, jehož prorockým znamením jste se zavázali být prostřednictvím řeholního slibu, protože prožívat tyto sliby znamená odevzdat se jako děti do Otcovy náruče.

„Prosit“, „hledat“, „tlouct“ – tato slovesa vyjadřující modlitbu používaná evangelistou Lukášem – jsou vám dobře známá, protože jste zvyklí podle evangelijních rad prosit, aniž byste něco požadovali, a jste poslušní vůči Božímu působení. Není náhodou, že II. vatikánský koncil hovoří o slibech jako o užitečném prostředku „k tomu, aby bylo možné sklízet hojnější plody křestní milosti“ (Dogmatická konstituce Lumen gentium, 44). „Prosit“ totiž znamená uznat v chudobě, že vše je Hospodinovým darem, a za vše děkovat; „hledat“ znamená otevřít se v poslušnosti, abychom každý den objevovali cestu, kterou máme následovat na cestě svatosti podle Božích záměrů; „klepat“ znamená prosit a nabízet bratrům dary, které jsme přijali s čistým srdcem, a snažit se milovat všechny s úctou a nezištně.

V tomto smyslu můžeme vykládat slova, která Bůh adresuje proroku Malachiášovi v prvním čtení. Nazývá obyvatele Jeruzaléma „svým zvláštním vlastnictvím“ (Mal 3,17) a říká prorokovi: „Budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu“ (tamtéž). Jsou to výrazy, které nám připomínají lásku, s níž nás Hospodin povolal a předcházel nás: je to příležitost, zejména pro vás, abyste si připomněli bezplatnost svého povolání, počínaje počátky kongregací, k nimž patříte, až po současnost, od prvních kroků na vaší osobní cestě až po tento okamžik. Všichni jsme zde především proto, že Bůh nás odjakživa chtěl a vyvolil.

„Prosit“, „hledat“, „tlouct“ tedy znamená také ohlédnout se zpět na svůj život a připomenout si v mysli i v srdci, co Pán v průběhu let učinil, aby rozmnožil talenty, posílil a očistil víru, aby láska byla štědřejší a svobodnější. Někdy se to stalo za radostných okolností, jindy cestami, které je těžší pochopit, možná skrze tajemný tyglík utrpení: vždy však v objetí onou otcovskou dobrotou, jíž se vyznačuje Boží působení v nás a skrze nás, pro dobro církve (srov. Dogmatická konstituce Lumen gentium, 43).

A to nás vede k druhé úvaze, o Bohu jako plnosti a smyslu našeho života: pro vás, pro nás, je Bůh vše. Je jím různými způsoby: jako Stvořitel a zdroj existence, jako láska, která volá a vyzývá, jako síla, která pohání a podněcuje k daru. Bez Něho nic neexistuje, nic nemá smysl, nic nemá hodnotu, a vaše „žádání“, „hledání“ a „klepání“ v modlitbě i v životě se týká také této pravdy. Svatý Augustin v této souvislosti popisuje Boží přítomnost ve svém životě nádhernými obrazy. Mluví o světle, které přesahuje prostor, o hlasu, který není stržen časem, o chuti, která není nikdy zkažena nenasytností, o hladu, který není nikdy ukojen nasycením, a uzavírá: „To miluji, když miluji svého Boha“ (Vyznání, 10,6.8). Jsou to slova mystika, ale jsou velmi blízká i našemu prožívání, protože vyjadřují potřebu nekonečna, která přebývá v srdci každého muže a ženy tohoto světa. Právě proto vám církev svěřuje úkol, abyste se zbavili všeho a byli živými svědky prvenství Boha ve svém životě, a abyste co nejvíce pomáhali bratrům a sestrám, které potkáváte, aby s Ním pěstovali přátelství.

Historie nás ostatně učí, že z autentické zkušenosti Boha vždy pramení velkorysé projevy lásky, jak se to stalo v životě vašich zakladatelů a zakladatelek, mužů a žen zamilovaných do Pána, a proto připravených stát se „vším pro všechny“ (1 Kor 9,22), bez rozdílu, v nejrůznějších způsobech a oblastech.

Je pravda, že i dnes, stejně jako za časů Malachiáše, jsou lidé, kteří říkají: „Sloužit Bohu není k ničemu“ (Mal 3,14). Je to způsob myšlení, který vede k opravdovému ochromení duše, kdy se spokojíme s životem složeným z prchavých okamžiků, povrchních a přerušovaných vztahů, pomíjivých módních trendů, což jsou všechno věci, které zanechávají v srdci prázdnotu. Aby byl člověk skutečně šťastný, nepotřebuje toto, ale trvalé, pevné a hluboké prožitky lásky. Vy, příkladem svého zasvěceného života, jako stromy zasazené u vodních proudů, o nichž jsme zpívali v responsoriálním žalmu (srov. Žl 1,3), můžete šířit do světa kyslík této lásky.

Je tu však ještě poslední rozměr vašeho poslání, u kterého bych se chtěl zastavit. Slyšeli jsme, že Hospodin pravil obyvatelům Jeruzaléma: „Vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“ (Mal 3,20): vyzývá je tedy, aby doufali v naplnění jejich osudu, který přesahuje přítomnost. Odkazuje to k eschatologickému rozměru křesťanského života, který nabádá k angažovanosti ve světě souběžně s ustavičným vzepětím k věčnosti. Pro vás to znamená výzvu, abyste ono „žádání“, „hledání“ a „klepání“ v modlitbě a životě rozšířili k obzoru věčnosti, který přesahuje realitu tohoto světa, abyste je nasměrovali k nepomíjející neděli, v níž celé lidstvo vstoupí do (Božího) odpočinku (Římský misál, preface o nedělích v liturgickém mezidobí).

Druhý Vatikánský koncil vám v tomto ohledu svěřuje zvláštní úlohu, když prohlašuje, že zasvěcené osoby jsou povolány výjimečným způsobem k tomu, aby dosvědčovali „budoucí dobra“ (Lumen gentium, 44).

Nejdražší, Hospodin, kterému jste vše darovali, vám oplatil tolikerou krásou a bohatstvím. Chtěl bych vás vyzvat, abyste z nich těžili a pěstovali je, a to pomocí několika výroků sv. Pavla VI., které nyní na závěr uvedu:

„Prosím vás snažně, abyste zachovávali prostotu těch nejmenších, o kterých je řeč v evangeliu. Snažte se ji najít v niterném a přátelském vztahu s Kristem nebo v přímém styku se svými bratry. Tehdy totiž zakusíte radost jásající v Duchu svatém; ta je vlastní těm, kdo jsou uvedeni v tajemství království“, napsal řeholníkům a řeholnicím. „Nesnažte se

přidružit k počtu oněch „moudrých a opatrných (…), před těmi jsou ona tajemství skrytá. Buďte opravdu chudí, tiší, žíznící po svatosti, milosrdní, čistého srdce, zkrátka takoví, skrze které svět pozná Boží mír“ (Evangelica testificatio, 54).