„Bůh se upamatovává na nepatrného.“ Dosud nepublikovaná předmluva papeže Františka k poslední knize Gustava Gutiérreze

L'Osservatore Romano

Gustavo Gutiérrez byl během svého dlouhého života věrným služebníkem Boha a přítelem chudých. Jeho teologie ovlivnila život církve a je stále aktuální, s čerstvostí, která otevírá cesty k následování Ježíše. Radujme se z vydání této knihy, nazvané „Žít a myslet na Boha chudých“. Po jeho smrti jsem řekl: „Dnes myslím na Gustava, Gustava Gutiérreze. Velký muž, muž církve, který uměl mlčet, když měl mlčet, uměl trpět, když měl trpět, a uměl přinést tolik apoštolských plodů a tak bohatou teologii.“ V této poslední knize nám Gustavo opět daruje plody svého úsilí, svých modliteb a svých úvah. Na těchto stránkách chci zdůraznit hlubokou a trvalou věrnost církvi, kterou prokazoval na své cestě. Věrnost prožívanou s pokorou, někdy s bolestí a v zásadě se svobodou. Již v šedesátých letech se Gustavovy teologické obavy postupně projevovaly v jeho osobním příběhu, studiích a pastorační práci.

Nová éra se otevřela s oním obrovským závanem Ducha, kterým byl II. vatikánský koncil, na jehož čtvrté zasedání Gustavo Gutiérrez doprovázel jako mladý teolog kardinála Juana Landázuri Rickettse, arcibiskupa Limy. Impuls koncilu a texty, které jej vyjadřovaly, poskytly pevný základ a otevřely nové obzory pro přeorientování pastorační práce vycházející z reality území, jakým je Latinská Amerika. Mnohé křesťanské skupiny čelily výzvám, otázkám a nadějím, které vyplývaly z hlasitého volání chudých a rostoucího zapojení do tohoto světa. „Vpád chudých“, jak to nazývá Gustavo, vyžadoval spravedlnost a jiný způsob prožívání víry, uvažování o víře, vyjadřování víry, zkrátka bytí církví. Gustavo často ústně i písemně připomínal větu Jana XXIII. z 11. září 1962, měsíc před zahájením koncilu: „Církev se prezentuje taková, jaká je, a chce být církví všech, a zejména církví chudých“; a také skutečnost, že již v koncilní síni naléhal na stejnou linii kardinál Giacomo Lercaro. Vývoj koncilu nabídl základní modely v této perspektivě, ale nakonec tento sen o církvi chudých zůstal otevřeným horizontem, který je třeba následovat. Pakt z katakomb, podepsaný skupinou koncilních otců, z nichž mnozí pocházeli z Latinské Ameriky, přijal tento duchovní, teologický a pastorační směr. Církev v Latinské Americe přijala koncil různými způsoby, ale je zcela zřejmé, že ve všech zemích a ve všech církevních oblastech existovaly osoby a skupiny – laici, řeholníci, kněží a biskupové, které přijaly literu i ducha II. vatikánského koncilu s nadšením a oddaností. Dobrým příkladem toho je II. generální konference latinskoamerického episkopátu (Medellín 1968) se svatým Pavlem VI., který vkročil na tuto půdu.

Mezi těmi, kteří konferenci v Medellínu připravovali a doprovázeli, byl Gustavo Gutiérrez, který pracoval dnem i nocí. Gustavo, další teologové a pastorační pracovníci a mnoho biskupů, již tehdy v synodálním duchu, utkali kolem této církevní zkušenosti síť důvěry a přátelství, která podpořila pastorační rozhodnutí, dokumenty a teologické úvahy: ty poznamenaly a nadále poznamenávají církevní identitu Latinské Ameriky a Karibiku. Na III. generální konferenci latinskoamerického episkopátu, která se konala v roce 1979, byl náš drahý Gustavo výrazně přítomen jak v předchozích debatách, tak i během konference v mexickém městě Puebla. Gustavo zachoval jasnou linii kontinuity s Medellínem, byl velmi pozorný k sociální a církevní realitě a vždy připomínal, že volba chudých je evangelijně ústřední otázkou vprostřed staré i novodobé chudoby. (...) Pouze s tvářemi chudých v centru pozornosti najdeme společnou půdu, na které se můžeme vzájemně uznávat v církvi, v setkání s kulturami, v nichž se odehrává náš život z víry, v péči o stvoření a v ekumenickém a mezináboženském dialogu. Veškeré Gustavovo myšlení vyzývá, abychom byli pozorní k nepopiratelným změnám naší doby, z nichž mnohé jsou pro lidstvo pozitivní, dokonce fascinující, ale které tak často skrývají nebo maskují to, co je v naší univerzální realitě nejkrutější a nejméně lidské.

Jeho neustálá otázka „Jak můžeme mluvit o Bohu počínaje utrpením nevinných?“ zůstává naléhavá pro věřící tváří v tvář mocné nespravedlnosti a lži. Hlavní akcenty jeho teologie se chtějí projevit tam, kde se zdá, že stopa Boha v kulturní atmosféře zmizela. Jeho teologie, zakořeněná v osvobození, které nám nabízí Kristus, potvrzuje bezplatnost Boží lásky, která nás zapojuje do dějin. Gustavova teologie zůstává v církvi nejen jako krásný poklad minulosti, ale jako „druhý akt“, stále otevřený úkol, abychom přemýšleli o naší prožité zkušenosti s Bohem; zkušenosti, která již začala a byla prožita právě tam, kde jsme se přiblížili ke zraněným, opuštěným na okraji cesty, a odkud se pokoušíme s pokorou a pohnutým přesvědčením říci nejchudším a všem: „Bůh tě miluje“.

Gustavo Gutiérrez nám dal nezbytné teologické nástroje, abychom nikdy nezapomněli na chudé. V této poslední knize velmi dobře vysvětluje, že pamatovat na chudé znamená mnohem víc než zorganizovat nějakou sbírku; není to nějaký zbožný dodatek. Jak učí Pavel v druhém listě Korinťanům (8–9), je to jádro poselství. V souladu s tímto textem je dobré připomenout slova člověka, který byl Gustavovi velmi drahý, Bartolomé de Las Casas: „Bůh si uchovává v blízké a živé paměti i ty nejmenší a nejzapomenutější.“ Z toho plyne, že království, které Ježíš ohlašuje, zahrnuje celé stvoření, každého člověka a lidskou realitu, v každém čase a na každém místě. Takový je Ježíšův Bůh.