Lev XIV.: k výuce je zapotřebí láska. Pravý učitel působí v nitru
Tiziana Campisi – Vatikán
Vnitřní život, jednota, láska a radost: podle Lva XIV. by toto měly být zásady, jimiž se řídí poslání pedagogů ve školách a na univerzitách. Jsou to „aspekty nauky“ svatého Augustina, které papež považuje za „zásadní pro křesťanskou výchovu“. „Chtěl bych, aby se staly základními kameny společné cesty“, řekl při dnešní audienci a připomněl svou zkušenost učitele ve vzdělávacích institucích augustiniánského řádu před patnácti tisíci učiteli a profesory „z celého světa a působícími na všech úrovních“, kteří se sešli na Svatopetrském náměstí u příležitosti Jubilea školství.
V naději, že toto setkání v pátek 31. října bude „začátkem společné cesty vzájemného růstu a obohacování“, Lev XIV. varoval před nebezpečím poškození sociální a kulturní role vychovatelů, což by znamenalo „ohrozit vlastní budoucnost“, a upozornil na rizika umělé inteligence, která by mohla „ještě více izolovat již tak izolované studenty“.
Pravý učitel je uvnitř
Ve svém projevu papež, který předtím, než dorazil na prostranství před Vatikánskou bazilikou, absolvoval dlouhou jízdu v bílém džípu po celém Svatopetrském náměstí, aby pozdravil poutníky, zdůraznil především, že „díky zářivé konstelaci charismat, metodik, pedagogik a zkušeností“ a „polyfonnímu“ úsilí v církvi, diecézích, kongregacích, náboženských institucích, asociacích a hnutích“ zajišťují pedagogové „milionům mladých lidí adekvátní vzdělání, přičemž při předávání humanitních a vědeckých znalostí vždy kladou do centra pozornosti dobro člověka“. Poté citoval slova sv. Augustina z Komentáře k listu svatého Jana, aby zdůraznil, že Bůh promlouvá v srdci: „Zvuk našich slov doznívá ve sluchu, ale pravý učitel je uvnitř“.
„Je chybou si myslet, že k výuce stačí hezká slova nebo dobré učebny, laboratoře a knihovny. To jsou jen prostředky a fyzické prostory, které jsou jistě užitečné, ale Učitel je uvnitř. Pravda nekoluje prostřednictvím zvuků, zdí a chodeb, ale v hlubokém setkání lidí, bez kterého je jakýkoli vzdělávací záměr odsouzen k neúspěchu. Žijeme ve světě ovládaném obrazovkami a často povrchními technologickými filtry, ve kterém studenti potřebují pomoc, aby se dostali do kontaktu se svým vnitřním já. A nejen oni“.
Vzdělávání jako cesta, která spojuje učitele a žáky
Vychovatelé, kteří jsou „často unavení a přetížení byrokratickými úkoly“, riskují, že zapomenou, že „srdce mluví k srdci“, jak říkával svatý John Henry Newman, pokračoval papež a připomněl výzvu svatého Augustina, aby lidé „nehleděli ven“, ale vrátili se sami k sobě, protože „pravda spočívá uvnitř“ nás samých. Papež doporučil účastníkům Jubilea školství, „aby na vzdělávání pohlíželi jako na cestu, po které učitelé a žáci kráčí společně“, s vědomím, „že nemají hledat marně, ale zároveň, že musí hledat dál, i když již našli“. Protože „jen toto pokorné a sdílené úsilí“, které je třeba považovat za „vzdělávací projekt“ ve školním prostředí, „může přivést žáky a učitele blíže k pravdě“.
Důležitost spoluúčasti
Pokud jde o jednotu, Lev XIV. se vrátil ke svému mottu In Illo uno unum, „augustinovskému výrazu“ převzatému z výkladu ke 127. žalmu, „který připomíná, že pouze v Kristu nacházíme skutečnou jednotu, jako údy spojené s Hlavou a jako společníci na cestě neustálého učení se životu“. Tento rozměr spoluúčasti a jednoty je neustále přítomen ve spisech tohoto velkého církevního otce a je pro papeže „zásadní v kontextu vzdělávání, jako výzva k decentraci a jako podnět k růstu. Papež proto sdělil své rozhodnutí „obnovit a aktualizovat projekt Globálního vzdělávací paktu“ papeže Františka.
Výuka nemůže být nikdy oddělena od lásky
Pokud jde o lásku, papež připomněl „augustinovské dvojverší ... „Láska k Bohu je první, která je přikázána, láska k bližnímu je první, která má být praktikována“, aby každý mohl přemýšlet o tom, jak se zapojit „do podchycení nejnaléhavějších potřeb“. Je nutné „budovat mosty k dialogu a míru, a to i uvnitř společenství učitelů“, „překonávat předsudky nebo omezené pohledy“, otevírat se „procesům společného učení“ a „vycházet vstříc a reagovat na potřeby nejzranitelnějších, chudých a vyloučených“.
„Sdílení znalostí k výuce nestačí: je třeba láska. Jen tak bude pro ty, kteří ji přijímají, přínosná sama o sobě, a také a především pro lásku, kterou zprostředkovává. Výuka nemůže být nikdy oddělena od lásky a současnou obtížností našich společností je, že již nedokážeme dostatečně ocenit velký přínos, který učitelé a vychovatelé v tomto ohledu poskytují celému společenství. Ale pozor: poškodit sociální a kulturní roli vychovatelů znamená ohrozit vlastní budoucnost, a krize předávání znalostí s sebou nese krizi naděje“.
Probouzet úsměvy
Na závěr papež povzbudil učitele, aby vzdělávali s „úsměvem“ a „probouzeli úsměvy v hloubi duše svých žáků“. Papež při pohledu na současnou realitu a současné „vzdělávací kontexty“ vyjádřil znepokojení nad nárůstem „příznaků rozšířené vnitřní křehkosti ve všech věkových skupinách“ a nabádal: „Nemůžeme zavírat oči před tímto tichým voláním o pomoc, naopak musíme se snažit odhalit jeho hluboké příčiny“.
A pokud jde o umělou inteligenci, varoval, že „svými technickými, chladnými a standardizovanými znalostmi může ještě více izolovat již tak izolované studenty a dát jim iluzi, že nepotřebují ostatní, nebo ještě hůře, pocit, že nejsou hodni“.
Proto Lev XIV. trvá na důležitosti úkolu, ke kterému jsou učitelé povoláni, a používá větu svatého Augustina, aby zdůraznil poslední doporučení: radost.
„Role vychovatelů je naopak lidským úsilím a samotná radost z výchovného procesu je zcela lidská, „plamen, který spojuje duše a z mnoha činí jednu“.
