Papež ve FAO: Oběti hladu jsou kolektivním selháním, etickou aberací a historickou vinou
Vatican News
„Papežovo srdce, které nepatří jemu samému, ale církvi a v jistém smyslu celému lidstvu, živí naději, že pokud bude poražen hlad, mír se stane úrodnou půdou, z níž vzejde společné dobro všech národů“, těmito slovy zahájil papež Lev XIV. svou promluvu před generálním shromážděním Organizace OSN pro výživu a zemědělství, do jejíhož římského sídla zavítal osmdesát let po založení této instituce, ve čtvrtek 16. října dopoledne.
Naše svědomí se vyrovnává s dramatickou a stále aktuální situací hladu a podvýživy, pokračoval papež a poukázal na skutečnost, že ukončení tohoto zla není pouze úkolem podnikatelů, úředníků nebo politických představitelů, nýbrž problém, k jehož řešení mají přispět všichni: mezinárodní agentury, vlády, veřejné instituce, nevládní organizace, akademické subjekty a občanská společnost…
„…aniž bychom zapomněli na každého jednotlivého člověka, který musí v utrpení druhých vidět něco svého. Ten, kdo trpí hladem, není cizinec. Je to můj bratr a musím mu bezodkladně pomoci“.
Mobilizovat všechny dostupné síly v duchu solidarity
Papež vyzval k solidární mobilizaci všech dostupných sil, aby nikomu na světě nechybělo potřebné jídlo, a to jak co do množství, tak co do kvality, a ukončila se tak situace, která popírá lidskou důstojnost, ohrožuje žádoucí rozvoj, nespravedlivě nutí množství lidí opustit své domovy a brání porozumění mezi národy. Papež poukázal na roli FAO, která se neúnavně zaměřuje na to, aby se rozvoj zemědělství a potravinová bezpečnost staly prioritními cíli mezinárodní politiky.
„V tomto smyslu, pět let před dokončením Agendy 2030, musíme důrazně připomenout, že naplnění cíle nulového hladu, Zero Hunger, bude možné pouze v případě, že bude existovat skutečná vůle k jeho dosažení, a nikoli jen slavnostní prohlášení“.
Úmrtí vinou hladu jsou kolektivním selháním, etickou aberací a historickou vinou
Papež si proto položil otázku, v jakém stadiu jsme v boji proti metle, jíž je hlad, která nadále krutě sužuje významnou část lidstva? V odpovědi bohužel musel konstatovat, že 673 milionů lidí na světě chodí spát bez jídla a dalších 2 300 milionů si nemůže dovolit výživu, která by byla z nutričního hlediska adekvátní.
„Tato čísla nemůžeme považovat za pouhé statistiky: za každým z nich se skrývá zlomený život, zranitelná komunita; jsou to matky, které nemohou nakrmit své děti. Snad nejvíce dojemné jsou údaje o dětech trpících podvýživou, s následnými nemocemi a opožděným motorickým a kognitivním vývojem. Není to náhoda, ale jasný znak převládající necitlivosti, bezduché ekonomiky, sporného modelu rozvoje a nespravedlivého a neudržitelného systému distribuce zdrojů. V době, kdy věda prodloužila průměrnou délku života, technologie přiblížila kontinenty a znalosti otevřely dříve nepředstavitelné obzory, je to, že miliony lidí žijí – a umírají – jako oběti hladu, kolektivním selháním, etickou aberací a historickou vinou“.
Využití potravin jako válečné zbraně
V další části své obsáhlé promluvy papež odsoudil skutečnost, že současné válečné konflikty vedly k opětovnému využití potravin jako válečné zbraně, čímž se stále více vzdaluje konsensus vyjádřený státy, které považují za válečný zločin úmyslné vyhladovění, stejně jako úmyslné bránění přístupu k potravinám pro celé komunity nebo národy.
„Mezinárodní humanitární právo bez výjimky zakazuje útoky na civilisty a majetek nezbytný pro přežití obyvatelstva. Před několika lety Rada bezpečnosti OSN jednomyslně odsoudila tuto praxi, uznala souvislost mezi ozbrojenými konflikty a nejistotou v oblasti výživy a odsoudila využívání hladovění civilistů jako válečné metody. To vše se zdá být zapomenuto, protože jsme s bolestí svědky pokračujícího používání této kruté strategie, která odsuzuje muže, ženy a děti k hladovění a upírá jim nejzákladnější právo: právo na život“.
Mlčení lidí, kteří umírají hlady, však volá do svědomí všech, zdůraznil Lev XIV., i když je často ignorováno, umlčováno nebo zkreslováno. Hlad tudíž není jen problém, který je třeba vyřešit, ale donebevolající výkřik, který vyžaduje rychlou reakci každé země, každé mezinárodní organizace, každého regionálního, místního nebo soukromého subjektu, apeloval papež.
„Nikdo nemůže zůstat stranou v neúnavném boji proti hladu. Je to boj nás všech“.
Nelze se omezovat na proklamace, je třeba ztělesňovat hodnoty
Papež poté popsal řadu pobuřujících paradoxů dnešního světa: plýtvání s potravinami a lidi hledající jídlo v odpadcích, rostoucí nerovnosti, válečné scény nehodné lidské důstojnosti, kde zhasínají životy lidí, a zejména dětí, které, vyhublé na kost, hledají jídlo. Vyjádřil dojem, že jsme se stali apatickými svědky trýznivého násilí, zatímco by nás humanitární tragédie, které jsou všem dobře známy, měly podnítit k tomu, abychom se stali tvůrci míru a procitli z osudové letargie.
„Je možné, že nelze skoncovat s tolika bolestivými nespravedlnostmi, které negativně ovlivňují lidskou rodinu? Mohou političtí a společenští představitelé i nadále žít v polarizaci a plýtvat časem a zdroji na zbytečné a ostré diskuse, zatímco ti, kterým by měli sloužit, jsou zapomínáni a zneužíváni pro stranické zájmy? Nemůžeme se omezovat na prohlašování hodnot. Musíme je ztělesňovat. Slogany z bídy nevyvedou“.
Společná cesta v bratrské shodě se musí stát hlavním principem
Papež doporučil jako řešení vizi, která by převážila nad převládajícím pragmatismem, který člověka nahrazuje ziskem. Zároveň vyzval k sounáležitosti založené na spolupráci.
„Nesmíme se spokojit s tím, že polepíme stěny velkými a nápadnými plakáty. Nastal čas přijmout nové závazky, mající pozitivní dopad na životy těch, kteří mají prázdné žaludky a očekávají od nás konkrétní kroky. Tohoto cíle lze dosáhnout pouze prostřednictvím sbližování účinných politik a koordinovaného a synergického provádění opatření. Výzva ke společné cestě v bratrské shodě se musí stát hlavním principem, který bude určovat politická opatření a investice, protože pouze prostřednictvím upřímné a neustálé spolupráce bude možné vybudovat spravedlivou a pro všechny dostupnou potravinovou bezpečnost“.
Jak totiž papež podotkl, pouze takto se potravinová bezpečnost znovu stane právem, a nikoli privilegiem. V této souvislosti poukázal rovněž na roli žen v boji proti hladu a při podpoře integrálního rozvoje, která je nepostradatelná, i když není vždy dostatečně oceňována.
„Ženy jsou první, které obstarávají chybějící chléb, zasévají naději do brázd země a hnětou budoucnost rukama ztvrdlýma únavou. V každém koutě světa je žena tichou architektkou přežití, metodickou strážkyní stvoření. Uznání a ocenění její role není jen otázkou spravedlnosti, ale také zárukou humánnější a udržitelnější výživy“.
Důležitost multilateralismu ve světě, kde se prosazuje autokracie
V závěru své promluvy v římském sídle FAO vyzdvihl Lev XIV. důležitost multilateralismu tváří v tvář škodlivým tendencím, které se v multipolárním a stále více propojeném světě snaží prosadit jako autokratické. Jak zdůraznil, je nutné přehodnotit způsoby mezinárodní spolupráce a zapojit nejchudší země do řešení jejich skutečných problémů, aniž by jim byla vnucována řešení vytvořená ve vzdálených kancelářích či na schůzkách ovládaných ideologiemi, které často ignorují prastaré kultury, náboženské tradice nebo zvyky hluboce zakořeněné v moudrosti starých lidí.
„Je nezbytné vytvořit vizi, která zajistí, že každý aktér na mezinárodní scéně bude moci účinněji a rychleji reagovat na skutečné potřeby těch, kterým jsme povoláni sloužit prostřednictvím našeho každodenního úsilí. Dnes si již nemůžeme namlouvat, že důsledky našich selhání postihují pouze ty, kteří jsou skryti před zraky ostatních. Hladové tváře tolika lidí, kteří stále trpí, nás vyzývají, abychom přehodnotili svůj životní styl, své priority a obecně svůj způsob života v dnešním světě“.
Svým opomenutím se stáváme spoluviníky na šíření nespravedlnosti
Papež upozornil na zástupy lidí, kteří nemají přístup k pitné vodě, jídlu, základní lékařské péči, důstojnému bydlení, základnímu vzdělání nebo důstojné práci, anebo jsou odsouzeni k smrti a utrpení na Ukrajině, v Gaze, na Haiti, v Afghánistánu, Mali, Středoafrické republice, Jemenu či Jižním Súdánu.
„Mezinárodní společenství se nemůže dívat jinam. Musíme přijmout jejich bolest za svou. Nemůžeme žádat ostatní, aby jednali, pokud sami nedodržujeme své závazky. Svým opomenutím se stáváme spoluviníky na šíření nespravedlnosti (…) To, co Ježíš řekl svým učedníkům před hladovým davem, zůstává zásadní a naléhavou výzvou pro mezinárodní společenství: „Vy jim dejte najíst“ (Mk 6,37). S malým přispěním učedníků Ježíš vykonal velký zázrak“.
