PODCAST – Papež o mezináboženském dialogu: Postarejme se, aby nás nic nerozdělovalo
Jan 4, 21-24
Drazí bratři a sestry, poutníci ve víře a zástupci různých náboženských tradic! Dobrý den, vítejte!
Rád bych dnešní rozjímání, v rámci této generální audience věnované mezináboženskému dialogu, zaměřil na slova, která Pán Ježíš pronesl k samařské ženě: „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24). V evangeliu odhaluje toto setkání podstatu autentického náboženského dialogu: výměnu, která vzniká, když se lidé navzájem otevírají s upřímností, pozorným nasloucháním a vzájemným obohacováním. Je to dialog, který vzniká ze žízně: žízně Boha po lidském srdci a lidské žízně po Bohu. U studny v Sycharu Ježíš překonává bariéry dané kulturou, pohlavím a náboženstvím. Zve samařskou ženu k novému chápání uctívání Boha, které se neomezuje na konkrétní místo – „ani na této hoře, ani v Jeruzalémě“ –, ale uskutečňuje se v duchu a pravdě. Tento okamžik zachycuje samotné jádro mezináboženského dialogu: odhalování Boží přítomnosti za všemi hranicemi a výzvu k jeho společnému hledání s úctou a pokorou.
Před šedesáti lety, 28. října 1965, druhý vatikánský koncil vyhlášením deklarace Nostra aetate otevřel nový horizont setkávání, respektu a duchovní pohostinnosti. Tento jasný dokument nás učí setkávat se s následovníky jiných náboženství nikoli jako s cizinci, ale jako se společníky na cestě k pravdě; ctít rozdíly a zároveň potvrzovat naši společnou lidskost; a v každém upřímném náboženském hledání rozpoznávat odraz jediného božského Tajemství, které obepíná celé stvoření.
Zejména nesmíme zapomenout, že první nasměrování Nostra aetate bylo k židovskému světu, s nímž svatý Jan XXIII. chtěl obnovit původní vztah. Poprvé v historii církve tak měl vzniknout naukový spis o židovských kořenech křesťanství, který by na biblické a teologické úrovni představoval bod, odkud není návratu. „Lid Nového zákona je duchovně spojen s Abrahámovým potomstvem. Církev Kristova totiž uznává, že počátky její víry a jejího vyvolení sahají podle Božího tajemství spásy až k patriarchům, Mojžíšovi a prorokům.“ (NA, 4). Tak církev, „protože má na paměti společné dědictví se Židy a je vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž náboženskou evangelijní láskou, želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům“ (tamtéž). Od té doby všichni moji předchůdci jasně odsoudili antisemitismus. A proto i já potvrzuji, že církev antisemitismus netoleruje a bojuje proti němu, a to na základě samotného evangelia.
Dnes můžeme s vděčností hledět na vše, čeho bylo v židovsko-katolickém dialogu za těchto šedesát let dosaženo. Není to jen výsledek lidského úsilí, ale také pomoci našeho Boha, který je podle křesťanského přesvědčení sám o sobě dialogem. Nemůžeme popřít, že v tomto období došlo také k nedorozuměním, obtížím a konfliktům, které však nikdy nezabránily pokračování dialogu. Ani dnes nesmíme dovolit, aby nás politické okolnosti a nespravedlnosti ze strany některých odvedly od přátelství, zejména vzhledem k tomu, že jsme dosud mnohé uskutečnili.
Duch Nostra aetate nadále osvětluje cestu církve. Uznává, že všechna náboženství mohou odrážet „Pravdu, která osvěcuje všechny lidi“ (č. 2) a hledají odpovědi na velká tajemství lidské existence, takže dialog musí být nejen intelektuální, ale i hluboce duchovní. Tato deklarace vyzývá všechny katolíky – biskupy, kněze, zasvěcené osoby a laiky – aby se upřímně zapojili do dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství, uznávali a podporovali vše, co je dobré, pravdivé a svaté v jejich tradicích (srov. tamtéž). To je dnes nezbytné prakticky v každém městě světa, kde se kvůli lidské mobilitě setkávají naše duchovní rozdíly a rozdíly v příslušnosti a kde jsme povoláni k bratrskému soužití. Nostra aetate nám připomíná, že skutečný dialog tkví v lásce, jediném základu pokoje, spravedlnosti a smíření, a zároveň rozhodně odmítá jakoukoli formu diskriminace nebo pronásledování a potvrzuje rovnou důstojnost každého člověka (srov. NA, 5).
Proto, drazí bratři a sestry, si šedesát let po Nostra Aetate můžeme položit otázku: co můžeme společně udělat? Odpověď je jednoduchá: jednat společně. Náš svět potřebuje více než kdy jindy naši jednotu, naše přátelství a naši spolupráci. Každé z našich náboženství může přispět ke zmírnění lidského utrpení a k péči o náš společný domov, naši planetu Zemi. Naše tradice učí pravdě, soucitu, smíření, spravedlnosti, milosrdenství a pokoji.
Musíme znovu potvrdit službu lidstvu, a to v každém okamžiku. Společně musíme být ostražití vůči zneužívání Božího jména, náboženství a samotného dialogu, jakož i vůči nebezpečí, které představuje náboženský fundamentalismus a extremismus. Musíme se také zabývat odpovědným vývojem umělé inteligence, protože pokud je koncipována jako alternativa k člověku, může vážně porušovat jeho nekonečnou důstojnost a neutralizovat jeho základní povinnosti. Naše tradice mohou nesmírně přispět k humanizaci techniky a tím inspirovat její regulaci na ochranu základních lidských práv.
Jak všichni víme, naše náboženství učí, že pokoj začíná v srdci člověka. V tomto smyslu může náboženství hrát zásadní roli. Musíme vrátit naději do svých osobních životů, do našich rodin, do našich čtvrtí, do našich škol, do našich vesnic, do našich zemí a do našeho světa. Tato naděje je založena na našich náboženských přesvědčeních, na přesvědčení, že nový svět je možný.
Nostra aetate před šedesáti lety přinesla naději do světa po druhé světové válce. Dnes jsme povoláni k obnovení této naděje v našem válkou zpustošeném světě a v našem poničeném přírodním prostředí. Spolupracujme, protože když jsme jednotní, je možné všechno. Postarejme se, aby nás nic nerozdělovalo. V tomto duchu bych rád ještě jednou vyjádřil svou vděčnost za vaši přítomnost a přátelství. Předávejme tohoto ducha přátelství a spolupráce také budoucí generaci, protože je to skutečný pilíř dialogu.
A nyní se na chvíli zastavme v tiché modlitbě: modlitba má moc proměnit naše postoje, naše myšlenky, naše slova a naše činy.
