PODCAST papežovy katecheze: Každá bolest naplněná láskou se může stát místem společenství
Lk 24,30-32
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnes bych vás rád pozval k zamyšlení nad překvapivým aspektem Kristova vzkříšení: jeho pokorou. Když se zamyslíme nad evangelijními příběhy, uvědomíme si, že vzkříšený Pán nečiní nic velkolepého, aby si získal víru svých učedníků. Nepřichází obklopen zástupy andělů, nekoná žádné senzační skutky, nepronáší slavnostní projevy, aby odhalil tajemství vesmíru. Naopak, přichází diskrétně, jako prostý pocestný, jako hladový člověk, který prosí o kousek chleba (srov. Lk 24,15.41).
Marie Magdaléna ho zamění za zahradníka (srov. Jan 20,15). Učedníci z Emauz ho považují za cizince (srov. Lk 24,18). Petr a ostatní rybáři si myslí, že je to obyčejný kolemjdoucí (srov. Jan 21,4). Očekávali bychom zvláštní efekty, znamení moci, přesvědčivé důkazy. Ale Pán to nevyhledává: dává přednost jazyku blízkosti, normálnosti, společnému stolu.
Bratři a sestry, v tom je cenné poselství: Vzkříšení není divadelní zvrat, je to tichá proměna, která naplňuje smyslem každý lidský čin. Vzkříšený Ježíš před svými učedníky pojídá kus ryby: není to nepodstatný detail, je to potvrzení, že naše tělo, náš životní příběh, naše vztahy nejsou pouhým obalem, který lze odhodit. Jsou určeny k plnosti života. Vzkříšení neznamená stát se pomíjivými duchy, ale vstoupit do hlubšího společenství s Bohem a s bratry, do lidskosti proměněné láskou.
Kristova Pascha působí, že se vše může stát milostí. I ty nejobyčejnější věci: jíst, pracovat, čekat, starat se o dům, podpořit nějakého přítele. Vzkříšení nezbavuje život času a námahy, ale mění jeho smysl a „chuť“. Každý skutek vykonaný ve vděčnosti a ve společenství předjímá Boží království.
Existuje však překážka, která nám často brání rozpoznat tuto Kristovu přítomnost v každodenním životě: představa, že radost musí být bez bolesti. Učedníci z Emauz kráčí smutní, protože doufali v jiný konec, v Mesiáše, který by nepoznal kříž. Přestože slyšeli, že hrob je prázdný, nedokážou se usmívat. Ježíš se však k nim připojil a trpělivě jim pomáhal pochopit, že bolest není popřením slibu, ale cestou, skrze kterou Bůh projevil míru své lásky (srov. Lk 24,13-27).
Když se nakonec posadili s ním ke stolu a lámali chléb, otevřely se jim oči. A uvědomili si, že jejich srdce již hořelo, i když o tom nevěděli (srov. Lk 24,28-32). To je největší překvapení: objevit, že pod popelem rozčarování a únavy jsou vždy řeřavé uhlíky, které čekají jen na to, až budou znovu rozdmýchány.
Bratři a sestry, Kristovo vzkříšení nás učí, že neexistuje příběh tak poznamenaný zklamáním nebo hříchem, aby ho nemohla navštívit naděje. Žádný pád není definitivní, žádná noc není věčná, žádná rána není určena k tomu, aby zůstala navždy otevřená. Ať se cítíme jakkoli vzdálení, ztracení nebo nehodní, neexistuje vzdálenost, která by mohla uhasit neochvějnou sílu Boží lásky.
Někdy si myslíme, že Pán nás navštěvuje pouze v momentech rozjímání nebo duchovní horlivosti, když se cítíme být na výši, když se náš život jeví spořádaně a jasně. Zmrtvýchvstalý se však přibližuje právě v nejtemnějších místech: v našich selháních, v narušených vztazích, v každodenních útrapách, které nás tíží, v pochybnostech, které nás odrazují. Nic z toho, čím jsme, žádný zlomek naší existence mu není cizí.
Dnes se vzkříšený Pán připojuje ke každému z nás, právě když kráčíme po svých cestách – cestách práce a úsilí, ale také cestách utrpení a osamělosti – a s nekonečnou jemností nás žádá, abychom mu dovolili zahřát naše srdce. Nevnucuje se s velkým rozruchem, nepožaduje, abychom ho okamžitě poznali. Trpělivě čeká na okamžik, kdy se naše oči otevřou, abychom uzřeli jeho přátelskou tvář, schopnou proměnit zklamání v důvěryplné očekávání, smutek ve vděčnost, odevzdanost v naději.
Zmrtvýchvstalý chce jen projevit svou přítomnost, stát se naším společníkem na cestě a zažehnout v nás jistotu, že jeho život je silnější než jakákoli smrt. Prosme tedy o milost, abychom rozpoznali jeho pokornou a diskrétní přítomnost, nepožadovali život bez zkoušek a objevili, že každá bolest, je-li naplněna láskou, se může stát místem společenství.
A tak, jako učedníci z Emauz, se také my vraťme do svých domovů se srdcem hořícím radostí. Prostou radostí, která rány nevymaže, ale prosvětlí. Radostí, která pramení z jistoty, že Pán žije, kráčí s námi a v každém okamžiku nám dává možnost začít znovu.
