PODCAST Lev XIV.: Kardinál Newman učitelem církve i světlem do budoucna
Vatican News
Plné znění homilie papeže Lva XIV. z liturgie, při níž prohlásil sv. Johna Henryho Newmana za učitele církve:
O dnešní slavnosti Všech svatých je mi velkou radostí, že mohu zařadit svatého Johna Henryho Newmana mezi učitele církve a zároveň jej prohlásit, u příležitosti Jubilea školství – po boku sv. Tomáše Akvinského – za spolupatrona všech těch, kdo jsou zapojeni do procesu vzdělávání. Newmanova impozantní kulturní a duchovní osobnost bude inspirací pro nové generace, jejichž srdce žízní po nekonečnu a které jsou připraveny podniknout cestu, jež vede skrze hledání a poznávání, jak říkali starověcí myslitelé, per aspera ad astra, tedy přes překážky ke hvězdám.
Život svatých totiž dosvědčuje, že je možné žít s nadšením uprostřed složitostí současné chvíle, aniž bychom zapomínali na apoštolské pověření: „Zářit jako hvězdy ve vesmíru“ (Flp 2, 15). Při této slavnostní příležitosti bych chtěl zopakovat učitelům a vzdělávacím institucím: „Buďte dnes zářícími jako hvězdy ve vesmíru,“ skrze autentičnost svého nasazení ve společném hledání pravdy, v koherentním a velkorysém sdílení této pravdy prostřednictvím služby mladým lidem, zejména těm, kteří pocházejí z chudých poměrů, a v každodenní zkušenosti, že „křesťanská láska je prorocká a koná zázraky“ (srov. Apost. exhort. Dilexi te, 120).
Svatý rok je poutí v naději a vy všichni, kteří působíte na širokém poli výchovy a vzdělání, dobře víte, jak nepostradatelným zrnem je naděje! Když přemýšlím o školách a univerzitách, vidím v nich laboratoře těchto proroctví, kde se naděje prožívá, neustále znovu formuluje a předkládá.
To je také smysl evangelijních Blahoslavenství, která jsme dnes četli. Blahoslavenství přinášejí novou interpretaci naší reality. Jsou cestou a poselstvím Ježíše-učitele. Na první pohled se může zdát nemožné prohlašovat za blahoslavené chudé, hladové a žíznící po spravedlnosti, pronásledované nebo tvůrce pokoje. Avšak to, co se podle gramatiky světa jeví jako nepředstavitelné, nabývá smysl a světlo v blízkosti Božího království. Ve svatých vidíme, jak se toto království přibližuje a stává se přítomným mezi námi. Svatý Matouš správně představuje Blahoslavenství jako učení, vykresluje Ježíše jako Učitele, který předává novou vizi reality, a jehož perspektiva se shoduje s Jeho vlastní cestou. Blahoslavenství však nejsou jen nějakým dalším učením, jsou učením par excellence. Stejně tak Pán Ježíš není jen jedním z mnoha učitelů, je Učitelem par excellence. A je také Vychovatelem par excellence. My, jeho učedníci, jsme v jeho škole a učíme se objevovat v jeho životě, tedy na cestě, kterou On prošel, horizont smyslu, který dokáže osvětlit všechny formy poznání. Kéž jsou naše školy a univerzity vždy místy, kde se naslouchá a uskutečňuje evangelium!
Výzvy současnosti se někdy mohou zdát nad naše síly, ale není tomu tak. Nedovolme, aby nás přemohl pesimismus! Vzpomínám si, jak můj milovaný předchůdce papež František, zdůraznil ve svém projevu během prvního plenárního zasedání Dikasteria pro kulturu a vzdělávání, že musíme společně pracovat na tom, abychom lidstvo osvobodili z temnoty nihilismu, která ho obklopuje a která je možná nejnebezpečnější chorobou současné kultury, protože hrozí „vymazáním“ naděje . Odkaz na temnotu, která nás obklopuje, připomíná jeden z nejznámějších textů sv. Johna Henryho, hymnus Lead, kindly light („Veď mne, vlídné světlo“). V této nesmírně krásné modlitbě si uvědomujeme, že jsme daleko od domova, že naše nohy klopýtají, že nedokážeme jasně rozluštit horizont. Nic z toho nás však nezadrží, neboť jsme našli Průvodce: „Veď mě Ty, vlídné Světlo, skrze temnotu, jež mne obklopuje, Ty buď tím, kdo mne vede.“
Úkolem vzdělávání je nabídnout toto vlídné světlo těm, kteří by jinak mohli zůstat uvězněni v obzvláště záludné temnotě pesimismu a strachu. Proto bych vám rád řekl: odzbrojme falešné důvody k rezignaci a bezmoci a šiřme ve světě, v dnešním světě velké důvody k naději. Berme v potaz a poukazujme na konstelace, jež přinášejí světlo a orientaci v naší současnosti zastíněné mnoha nespravedlnostmi a nejistotami. Vyzývám vás tedy, abyste učinili školy, univerzity a všechny vzdělávací instituce, i ty neformální a lidové, jakýmisi prahy dialogu a pokoje. Svým životem dejte zazářit tomu „velkému zástupu“, o kterém k nám dnes promlouvá liturgie z knihy Zjevení, „který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“, a který stál „před Beránkem“ (7,9).
V biblickém textu se stařec, pozorující tento velký zástup, táže: „Kdo jsou tihle […] a odkud přišli?“ (Zj 7, 13). V tomto kontextu se i v oblasti výchovy křesťanský pohled zaměřuje na „ty, kdo přicházejí z velikého soužení“ (v. 14) a rozpoznává v nich tváře mnoha bratří a sester všech jazyků a kultur, kteří prošli úzkou Ježíšovou branou a vstoupili do plnosti života. A musíme si tedy znovu položit otázku: „Copak ti, kdo jsou méně talentovaní nejsou lidské bytosti? Nemají snad ti slabší stejnou důstojnost jako my? Jsou ti, kteří se narodili s menšími možnostmi, méněcenní jako lidské bytosti, mají být odsouzeni k pouhému přežívání? Na odpovědi, kterou dáme na tyto otázky, závisí hodnota našich společností a závisí na ní také naše budoucnost“ (Apošt. exhor. Dilexi te, 95). A dodejme: Na této odpovědi závisí také evangelní hodnota naší výchovy a vzdělávání.
Trvalým odkazem svatého Johna Henryho jsou v tomto ohledu velmi významné příspěvky k teorii a praxi výchovy a vzdělání. „Bůh mě stvořil, abych pro něj vykonal zcela určitou službu; svěřil mi úkol, který nesvěřil nikomu jinému. Mám své poslání – možná ho v tomto životě nikdy nepoznám, ale dozvím se o něm v životě příštím“ (Meditations and Devotions, III, I, 2). V těchto slovech je nádherným způsobem vyjádřeno tajemství důstojnosti každého člověka i rozmanitosti darů, které Bůh rozdává.
Život se rozjasňuje ne proto, že jsme bohatí, krásní nebo mocní. Stává se jasným, když v sobě objevíme tuto pravdu: jsem povolán Bohem, mám povolání, mám poslání, můj život slouží něčemu většímu, než jsem já sám! Každá jednotlivá bytost má před sebou úkol, který má vykonat. Přínos, který každý může nabídnout, má jedinečnou hodnotu a úkolem vzdělávacích společenství je povzbuzovat k docenění tohoto přínosu. Nezapomínejme na to: V centru vzdělávacího procesu nesmějí být abstraktní jedinci, nýbrž lidé z masa a kostí, zejména ti, kteří zdánlivě nesplňují parametry takové ekonomiky, která vylučuje a zabíjí. Jsme povoláni formovat lidské bytosti, aby zářili jako hvězdy ve své plné důstojnosti.
Můžeme tedy říci, že z křesťanského pohledu výchova a vzdělání pomáhá všem stávat se svatými. Nic menšího. Papež Benedikt XVI. během apoštolské cesty do Velké Británie v září 2010, kdy blahořečil Johna Henryho Newmana, povzbudil mladé lidi ke svatosti těmito slovy: „Bůh si pro každého z vás přeje ze všeho nejvíce, abyste se stali svatými. Miluje vás mnohem víc, než si dokážete představit, a chce pro vás to nejlepší“ . V tom spočívá všeobecné povolání ke svatosti, které II. vatikánský koncil učinil podstatnou součástí svého poselství (srov. Lumen gentium, kapitola V). Svatost je nabízena všem bez výjimky jako osobní a společná cesta vytyčená blahoslavenstvími.
Modlím se, aby katolické školství pomáhalo každému objevit své vlastní povolání ke svatosti. Svatý Augustin, kterého si tak velmi cenil svatý John Henry Newman, kdysi řekl, že jsme spolužáci, kteří mají jediného Učitele, jehož škola je na zemi, ale katedra v nebi (srov. Sermo 292, 1).
Překlad -jb-
