PODCAST Lev XIV. homilie v Istanbulu: Buďte majákem šířícím radost z dobra
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Turecka a Libanonu a pouť do Izniku k 1700. výročí Prvního nicejského koncilu, 27. listopadu – 2. prosince 2025
Homilie Svatého otce, Mše svatá z první adventní neděle - Istanbul – Volkswagen Arena, 29. listopadu 2025
Drazí bratři a sestry,
slavíme tuto mši svatou v předvečer dne, kdy si církev připomíná svatého Ondřeje, apoštola a patrona této země. Zároveň vstupujeme do adventu, období, kdy se připravujeme, abychom o Vánocích znovu prožili tajemství Ježíše, Syna Božího, „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem“ (Nicejsko-konstantinopolské vyznání), jak před 1700 lety slavnostně prohlásili otcové shromáždění na koncilu v Niceji.
První čtení (srov. Iz 2,1-5) dnešní liturgie pochází z jedné z nejkrásnějších pasáží knihy proroka Izaiáše, kde zaznívá pozvání vybízející všechny národy, aby vystoupily na Hospodinovu horu (srov. v. 3), místo světla a pokoje. Rád bych tedy společně s vámi rozjímal o tom, co to znamená být součástí církve, a zamyslel se nad některými obrazy, které se objevují v tomto textu.
Prvním z nich je obraz hory „vyvýšené nad pahorky“ (srov. Iz 2,2). Připomíná nám, že plody Božího působení v našich životech jsou darem nejen pro nás, ale pro všechny. Sion je město na hoře a symbol společenství, které se zrodilo ve věrnosti. Jeho krása je majákem světla pro muže a ženy odevšud a připomíná nám, že radost z dobrého je nakažlivá. Potvrzují to životy mnoha světců. Svatý Petr se setkává s Ježíšem díky nadšení svého bratra Ondřeje (srov. Jan 1,40-42), kterého spolu s apoštolem Janem přivedla k Pánu horlivost Jana Křtitele. Svatý Augustin o několik století později dochází ke Kristu díky zanícenému kázání svatého Ambrože. Podobných příkladů je mnoho.
V tom nacházíme výzvu k obnovení síly našeho vlastního svědectví víry. Svatý Jan Zlatoústý, velký pastýř této církve, hovořil o přitažlivosti svatosti jako o znamení, které je výmluvnější než mnoho zázraků. Říká: „Zázrak se stane a pomine, avšak křesťanský život zůstává a neustále povzbuzuje“ (Komentář k evangeliu svatého Matouše, 43, 5). Na závěr nabádá: „Bděme tedy nad sebou, abychom mohli být prospěšní také druhým“ (tamtéž). Drazí přátelé, pokud skutečně chceme pomáhat lidem, s nimiž se setkáváme, „bděme“ nad sebou, jak doporučuje evangelium (srov. Mt 24,42), pěstováním naší víry skrze modlitbu a svátosti, jejím důsledným prožíváním v lásce a odložením – jak nám říká svatý Pavel ve druhém čtení – skutků temnoty a obléknutím výzbroje světla (srov. Řm 13,12). Pán, kterého očekáváme ve slávě na konci časů, přichází každý den a klepe na naše dveře. Buďme na Něho připraveni (srov. Mt 24,44) a buďme upřímně odhodláni žít život v dobru podle příkladu mnoha svatých mužů a žen, kteří v průběhu věků obývali tuto zemi.
Druhý obraz, který nám předkládá prorok Izaiáš, je obraz světa, v němž vládne pokoj. Popisuje jej takto: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit“ (Iz 2, 4). Jak naléhavá je dnes pro nás tato výzva! Jak velká je potřeba pokoje, jednoty a smíření kolem nás, v nás a mezi námi! Jakým způsobem můžeme odpovědět na tuto pobídku?
Abychom to lépe pochopili, pohlédněme na logo této cesty, na němž se objevuje most jako jeden z vybraných obrazů. Zobrazuje slavný velký viadukt tohoto města, který překlenuje Bospor a spojuje dva kontinenty: Asii a Evropu. Postupem času přibyly další dva mosty, takže nyní existují mezi oběma břehy tři spojnice. Tyto tři velké stavby sloužící komunikaci, výměně a setkávání, jsou impozantní na pohled, ale ve srovnání s obrovským územím, které spojují, jsou velice malé a křehké.
Toto trojí propojení obou břehů nám připomíná, jak důležité je naše společné úsilí budovat mosty jednoty na třech úrovních: uvnitř společenství, v ekumenických vztazích s členy jiných křesťanských denominací a v našich setkáních s bratry a sestrami patřícími k jiným náboženstvím. Péče o tyto tři vazby, jejich posilování a rozšiřování všemi možnými způsoby je součástí našeho povolání být městem na hoře (srov. Mt 5,14-16).
První pouto jednoty, které jsem právě zmínil, je svazkem uvnitř této církve, která v této zemi sestává ze čtyř různých liturgických tradic – latinské, arménské, chaldejské a syrské. Každá z nich se podílí na celku svým vlastním duchovním, historickým a církevním bohatstvím. Sdílení těchto rozdílů jasně ukazuje jeden z nejkrásnějších rysů tváře Kristovy nevěsty: katolicitu, která sjednocuje. Jednota, která nás spojuje kolem oltáře, je darem od Boha. Jako taková je silná a neporazitelná, protože je dílem jeho milosti. Zároveň však realizace této jednoty v čase je svěřena nám, našim snahám. Z tohoto důvodu, stejně jako mosty přes Bospor, i jednota potřebuje péči, pozornost a „údržbu“, aby její základy zůstaly pevné a nebyly oslabeny časem a proměnami. S pohledem upřeným na zaslíbenou horu, obraz nebeského Jeruzaléma, který je naším cílem a matkou (srov. Gal 4,26), vynaložme tedy veškeré úsilí, abychom pěstovali a posilovali pouta, která nás spojují, abychom se navzájem obohacovali a byli před světem věrohodným znamením univerzální a nekonečné Pánovy lásky.
Druhým poutem jednoty, které tato liturgie naznačuje, je ekumenismus. O tom svědčí také přítomnost zástupců jiných křesťanských vyznání, které srdečně zdravím. Stejná víra v Ježíše, našeho Spasitele, totiž spojuje nejen nás v katolické církvi, ale i všechny naše bratry a sestry patřící k jiným křesťanským církvím. To jsme včera zažili při naší modlitbě v İzniku. I to je cesta, po které již nějakou dobu společně kráčíme. Svatý Jan XXIII., který byl s touto zemí spojen hlubokými pouty vzájemné náklonnosti, byl velkým propagátorem a svědkem ekumenického společenství. Proto, zatímco prosíme slovy papeže Jana, aby „se naplnilo velké tajemství jednoty, o které Ježíš Kristus prosil Nebeského Otce v horlivých modlitbách v předvečer své oběti“ (Úvodní projev druhého vatikánského ekumenického koncilu, 11. října 1962, 8.2), dnes obnovujeme své „ano“ jednotě, „aby všichni byli jedno“ (Jn 17,21), ut unum sint.
Třetím pouto jednoty, k němuž nás volá Boží slovo, se týká členů nekřesťanských společenství. Žijeme ve světě, kde je náboženství příliš často zneužíváno k ospravedlnění válek a zvěrstev. Jak však prohlásil Druhý vatikánský koncil, „postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: ‚Kdo nemiluje, Boha nepoznal‘ (1 Jan 4,8)“ (Deklarace Nostra Aetate, 5). Proto chceme kráčet společně, vážit si toho, co nás spojuje, bořit zdi předsudků a nedůvěry, podporovat vzájemné poznání a úctu, abychom všem dali mocné poselství naděje a pozvání, aby se stali „tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).
Drazí přátelé, učiňme tyto hodnoty svým předsevzetím pro adventní dobu, a ještě více pro náš osobní a komunitní život. Putujeme jako po mostě, který spojuje zemi s nebem, po mostě, který pro nás postavil Pán. Nechť jsou naše oči vždy upřeny na oba břehy, abychom mohli milovat Boha a naše bratry a sestry z celého srdce, abychom mohli putovat společně a jednoho dne se všichni shledali v Otcově domě.
Překlad - jb -
