Papež v Libanonu: Mluvte jazykem naděje, buďte tvůrci pokoje
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Turecka a Libanonu a pouť do Izniku k 1700. výročí I. Nicejského koncilu
Proslov papeže Lva XIV. při setkání s představiteli státní správy, občanské společnosti a diplomatického sboru, Prezidentský palác, Bejrút, 30. listopadu 2025
Vážený pane prezidente,
vážení představitelé státní správy a církví,
vážení členové diplomatického sboru,
dámy a pánové,
Blahoslavení tvůrci pokoje!
Je pro mě velkou radostí že se s vámi mohu setkat a navštívit tuto zemi, kde „pokoj“ není pouhé slovo, ale touha a poslání, dar a probíhající práce (work in progress). Jste v této zemi obdařeni autoritou, každý ve své oblasti a se svými specifickými úloham. Ve světle této autority bych vám rád adresoval Ježíšova slova, která byla zvolena jako ústřední téma mé cesty: „Blahoslavení tvůrci pokoje!“ (Mt 5,9). Zde i po celém světě jsou jistě miliony Libanonců, kteří den za dnem tiše slouží pokoji. Vám však, kteří máte v této zemi důležité institucionální úkoly, je určeno zvláštní blahoslavenství, pokud můžete říci, že si nade vše ostatní postavili pokoj za svůj cíl. Při tomto setkání, bych s vámi chtěl rozvažovat nad tím, co to znamená být tvůrci míru v podmínkách, které jsou velmi složité, konfliktní a nejisté.
Vedle přírodních krás a kulturního bohatství Libanonu, které opěvovali moji předchůdci při svých návštěvách vaší země, je tu ještě jedna skvělá vlastnost, jíž se vyznačují Libanonci: jste národ, který se nevzdává, ale tváří v tvář zkouškám vždy dokáže s odvahou povstat. Vaše houževnatost je základní charakteristikou skutečných tvůrců pokoje, protože úsilí o mír je ve skutečnosti neustálým novým začínáním. Navíc odhodlání a láska k pokoji neznají strach, když přijde zdánlivá prohra, nenechají se odradit zklamáním, ale hledí vpřed a s nadějí přijímají a berou za svou jakoukoli situaci. K budování míru je zapotřebí pevnosti; k ochraně a péči o život je zapotřebí vytrvalosti.
Zkoumejte své dějiny a položte si otázku: Kde se vzala ta podivuhodná energie, která nikdy nedovolila, aby váš národ podlehl malomyslnosti nebo ztratil naději. Jste rozmanitá země, společenství různých komunit, sjednocených společným jazykem. Nemám na mysli pouze levantskou arabštinu, kterou vám vaše velká minulost zanechala jako neocenitelný poklad. Mám na mysli především jazyk naděje, který vám vždy pomáhal začínat znovu. Zdá se, že téměř všude kolem nás nabírá vrchu jakýsi pesimismus a pocit bezmoci, v němž si lidé již nejsou schopni pokládat otázku, co mohou udělat, aby změnili běh dějin. Zdá se, že důležitá rozhodnutí jsou výsadou jen omezené skupiny vyvolených lidí, často na úkor společného dobra, jako by právě to byl nevyhnutelný osud. Velmi jste trpěli důsledky ekonomiky, jež zabíjí (srov. apoštolská exhortace Evangelii Gaudium, 53), globální nestability, která má devastující dopady i na Východě, a radikalizací identit a konfliktů. Vždycky jste však chtěli a uměli začínat znovu.
Libanon se může chlubit živou, dobře vzdělanou občanskou společností, bohatou mladými lidmi, kteří jsou schopni formulovat sny a naděje celého národa. Chtěl bych vás proto povzbudit, abyste se nikdy neseparovali od svého lidu a s odhodláním a nasazením se stavěli do služeb svého národa, který je tak bohatý ve své rozmanitosti. Mluvte jen jedním jazykem, a to jazykem naděje, který – začínaje vždycky od počátku – dokáže táhnout všechny pospolu. Ať touha žít a růst v jednotě jako národ vytvoří z každé skupiny polyfonní melodii. Ať vám také pomáhají hluboká pouta lásky, která spojují tolik Libanonců po celém světě s jejich zemí. Milují své kořeny a modlí se za lidi, ke kterým s nimiž stále cítí sounáležitost. Podporují je také skrze mnoho zkušeností a dovedností, díky nimž si jich všude velmi váží.
To nás přivádí k druhé charakteristice tvůrců pokoj. Ti totiž nejen vědí, jak vždycky začínat znovu, ale činí tak na prvním místě, a především na náročných cestách smíření. Skutečně totiž jsou takové osobní a kolektivní rány, jejichž uzdravení trvá mnoho let, někdy i celé generace. Pokud se neléčí, pokud například nepracujeme na uzdravení paměti, na sblížení těch, kdo utrpěli křivdy a nespravedlnosti, je těžké vydat se na cestu pokoje. Zůstávali bychom uvězněni ve své vlastní bolesti a svém vlastním způsobu myšlení. Pravda naopak může být uctěna pouze skrze vzájemné setkávání. Každý z nás vidí jen část pravdy, zná jeden její aspekt, ale nemůžeme negovat to, co zná pouze ten druhý, co vidí pouze ten druhý. Pravda a smíření mohou růst jedině společně, ať už v rodině, mezi různými komunitami a různými lidmi v jedné zemi, nebo mezi národy.
Zároveň nemůže existovat trvalé smíření bez společného cíle ani bez otevřenosti pro budoucnost, v níž dobro převáží nad zlem, které jsme utrpěli nebo které nám bylo způsobeno v minulosti či přítomnosti. Kultura smíření tedy nevzniká pouze zdola, díky ochotě a odvaze několika jednotlivců. Potřebuje také oficiální autority a instituce, které uznávají společné dobro jako nadřazené individuálnímu. Společné dobro je více než součet mnoha zájmů, protože se snaží co nejvíce sblížit cíle všech a nasměrovat je tak, aby každý získal více, než kdyby postupoval sám. Pokoj je totiž mnohem víc než pouhá rovnováha – která je vždy křehká – mezi těmi, kdo žijí sice pod jednou střechou, avšak každý zvlášť. Pokoj znamená umět žít společně, ve společenství, jako smíření lidé. Smíření, které nám nejen umožní žít společně, ale také nás naučí spolupracovat na společné budoucnosti bok po boku. Tak se pokoj stává onou hojností, jež nás zaskakuje tehdy, když naše horizonty překračují zdi a bariéry. Někdy se domníváme, že dříve, než uděláme další krok, je zapotřebí všechno vyjasnit a vyřešit. Ve skutečnosti však je vzájemný dialog, dokonce i uprostřed nedorozumění, cestou, která vede ke smíření. Největší pravdou totiž je to, jsme všichni společně součástí plánu, který Bůh připravil tak, abychom se mohli stát jednou rodinou.
Na závěr bych chtěl nastínit třetí charakteristiku těch, kteří usilují o pokoj. Tvůrci pokoje se odvažují vytrvat i tehdy, když to vyžaduje oběť. Jsou chvíle, kdy je snazší utéct nebo je pohodlnější přestěhovat se někam jinam. Zůstat nebo se vrátit do vlastní země a považovat i poněkud obtížné situace za hodné lásky a oddanosti vyžaduje skutečnou odvahu a prozíravost. Víme, že nejistota, násilí, chudoba a mnoho dalších hrozeb vedou zde, stejně jako v jiných částech světa, k exodu mladých lidí a rodin, které hledají budoucnost jinde, jakkoli opustit svou vlast je velmi bolestné. Jistě musíme uznat, že rozptýlení Libanonců po celém světě může přinést vám všem mnoho dobrého. Nesmíme však zapomínat, že zůstat ve své vlasti a pracovat den za dnem na rozvíjení civilizace lásky a pokoje zůstává čímsi velice cenným.
Církev totiž nemá starost pouze o důstojnost těch, kdo své země opouštějí. Nechce, aby byl kdokoli nucen svou zemi opouštět. Církev si rovněž přeje, aby ti, kdo se chtějí vrátit domů, mohli tak učinit bezpečně. Ačkoli lidská mobilita představuje obrovskou příležitost pro setkávání a vzájemné obohacování, nemůže vymazat zvláštní pouta, která pojí každého člověka s určitými místy, jimž vděčí za svou identitu velmi jedinečným způsobem. A navíc pokoj vždy roste v konkrétním životním kontextu, který tvoří geografické, historické a duchovní vazby. Je zapotřebí povzbuzovat ty, kdo je pěstují a rozvíjejí, aniž bychom upadali do provincionalismu nebo nacionalismu. Papež František ve své encyklice Fratelli Tutti ukázal cestu vpřed: „Musíme mít globální pohled, abychom se zachránili před malicherným provincialismem. Když náš dům přestane být domovem a začne se stávat uzavřeným prostorem, celou, pak nám na pomoc přichází globální rozměr, jako „konečná příčina“, která nás vede k naplnění. Zároveň však musíme s nadšením přijímat lokální rozměr, protože má něco, co globální rozměr nemá: je schopen být kvasem, obohacovat, podněcovat mechanismy subsidiarity. Univerzální bratrství a sociální přátelství jsou tedy v každé společnosti dva neoddělitelné a stejně důležité póly“ (č. 142).
Výzvou nejen pro Libanon, ale pro celý Východ je otázka, co lze udělat pro to, aby se zejména mladí lidé necítili nuceni opustit svou vlast a emigrovat? Jak je můžeme povzbudit, aby nehledali pokoj jinde, ale aby našli záruky míru a stali se protagonisty ve své vlastní rodné zemi? V tomto ohledu jsou křesťané a muslimové společně, stejně jako všechny náboženské a občanské složky libanonské společnosti, povoláni, aby sehráli svou roli a zavázali se k zvyšování povědomí o této otázce v rámci mezinárodního společenství.
Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit zásadní roli žen v náročném a trpělivém úsilí o zachování a vytváření pokoje. Nezapomínejme, že ženy mají zvláštní schopnost vytvářet pokoj, protože dokáží pěstovat a posilovat hluboké vazby s životem, lidmi a místy. Jejich účast na společenském a politickém životě, stejně jako v jejich vlastních náboženských komunitách, představuje faktor skutečné obnovy po celém světě, podobně jako energie vycházející z mladých lidí. Blahoslavení jsou tedy tvůrci pokoje a blahoslavení jsou mladí lidé, kteří zůstávají nebo se vracejí, aby Libanon mohl být opět zemí plnou života.
Na závěr bych se chtěl inspirovat dalším vzácným rysem vaší tradice, sahajícím tisíce let do minulosti. Jste národ, který miluje hudbu. O svátcích se hudba mění v tanec, jazyk radosti a společenství. Tento aspekt vaší kultury nám pomáhá pochopit, že pokoj není pouze výsledkem lidského úsilí, jakkoli i to je nutné. Pokoj je totiž dar, který pochází od Boha a který přebývá především v našich srdcích. Je jakýmsi vnitřním pohybem, jenž nás tlačí směrem ven a dovoluje nám, abychom se nechat se vést melodií větší než jsme my sami, totiž melodií Boží lásky. Kdo tančí, pohybuje se s lehkostí, jako by se nedotýkal země a slaďuje své kroky s kroky ostatních. Tak je tomu i s pokojem, který je putováním, inspirovaným Duchem, a přivádí naše srdce k naslouchání, činí je pozornějšími a uctivějšími k druhým. Kéž mezi vámi roste touha po pokoji, jenž pochází od Boha, neboť i dnes může pokoj proměnit váš pohled na druhé a na způsob, jakým spolu žijete v této zemi, zemi, kterou Bůh hluboce miluje a které nepřestává žehnat.
Pane prezidente, vážení státní představitelé, ještě jednou vám děkuji za vaše přivítání. Buďte si prosím jisti, že já i celá církev v modlitbách pamatujeme na vaši náročnou službu společnému dobru.
