Papež v Ankaře: Soucit a solidarita jsou autentickými kritérii rozvoje
Apoštolská cesta Papeže Lva XIV. do Turecka a pouť do Izniku u příležitosti 1700. výročí I. nicejského koncilu, 27.–30. listopadu 2025
Proslov přednesený před představiteli státní správy, občanské společnosti a diplomatickým sborem, Prezidentský palác, Ankara, 27. listopadu 2025
Vážený pane prezidente,
vážení představitelé státní správy,
vážení členové diplomatického sboru,
dámy a pánové,
velice vám děkuji za vřelé přivítání! Jsem rád, že mohu zahájit apoštolské cesty svého pontifikátu návštěvou vaší země, protože tato země je nedílně spjata s počátky křesťanství a dnes zve Abráhámovy děti a celé lidstvo k bratrství, které uznává a oceňuje rozdíly.
Přírodní krásy vaší země nás vybízejí k ochraně Božího stvoření. A nadto nám kulturní, umělecké a duchovní bohatství míst, kde žijete, připomíná, že když se potkají různé generace, tradice a myšlenky, formují se velké civilizace, v nichž jsou rozvoj a moudrost spojovány v jednotu. Na jedné straně je pravda, že lidská historie má za sebou staletí konfliktů a že svět kolem nás je stále destabilizován ambicemi a rozhodnutími, které pošlapávají spravedlnost a mír. Zároveň však, staneme-li čelem k výzvám, být národem s tak velkou minulostí je darem i odpovědností.
Obraz mostu přes Dardanely, který byl vybrán jako logo mé cesty, výmluvně vyjadřuje zvláštní roli vaší země. Zaujímáte důležité místo v současnosti i budoucnosti Středomoří a celého světa, především skrze doceňování své vnitřní rozmanitosti. Ještě předtím, než spojil Asii s Evropou a Východ se Západem, propojil tento most Turecko samo se sebou. Propojuje různé části země a činí z ní jakousi „křižovatku různých senzibilit“. Za takové situace by uniformita byla ochuzením. Společnost je skutečně živá, pokud je pluralitní, protože to, co z ní činí občanskou společnost, jsou mosty, které spojují její obyvatele mezi sebou navzájem. A přece jsou dnes lidská společenství stále polarizovanější a rozdělené extrémními postoji, které je tříští.
Rád vás ujišťuji, že křesťané chtějí pozitivně přispět k jednotě vaší země. Jsou součástí turecké identity a cítí se jí být, což velmi oceňoval svatý Jan XXIII., kterého si připomínáte jako „tureckého papeže“ pro hluboké přátelství, které ho vždy spojovalo s vaším lidem. Byl administrátorem latinského vikariátu v Istanbulu a apoštolským delegátem v Turecku a Řecku v letech 1935 až 1945 a neúnavně pracoval na tom, aby katolíci sami sebe nevyloučili z dalšího rozvoje vaší nové republiky. Napsal tehdy, že zde, v této zemi, „my, latinští katolíci z Istanbulu a katolíci jiných obřadů, arménští, řečtí, chaldejští, syrští atd., jsme skromnou menšinou žijící na povrchu obrovského světa, s nímž máme jen omezený kontakt. Rádi se odlišujeme od těch, kteří nevyznávají naši víru: našich pravoslavných bratrů, protestantů, židů, muslimů, věřících a nevěřících jiných náboženství... Zdá se logické, že by se každý měl starat o své vlastní záležitosti, svou vlastní rodinu nebo národní tradice a zůstat v omezeném kruhu své vlastní komunity... Moji drazí bratři a sestry, moje drahé děti, musím vám říci, že ve světle evangelia a katolických principů je to však mylná logika.“[1] Od té doby bylo nepochybně učiněno mnoho pokroku v rámci církve i ve vaší společnosti, ale tato slova i dnes silně rezonují a nadále inspirují evangeličtější a autentičtější způsob uvažování, který papež František nazval „kulturou setkávání“.
Ze samého srdce Středomoří se můj ctihodný předchůdce postavil proti „globalizaci lhostejnosti“ a vyzval nás, abychom cítili bolest druhých a naslouchali volání chudých a země. Povzbudil nás tak k soucitnému jednání, které je odrazem jediného Boha, který je milosrdný a soucitný, „shovívavý a a nad míru dobrotivý“ (Ž 103,8). Obraz vašeho velkého mostu je v tomto smyslu rovněž příhodný, neboť Bůh ve svém zjevení, ustanovil most mezi nebem a zemí. Učinil tak, aby se naše srdce změnila a stala se podobná jeho srdci. Je to obrovský visutý most, který téměř popírá fyzikální zákony. Stejně jako láska, jež má kromě svých intimních a soukromých aspektů také viditelnou a veřejnou dimenzi.
A můžeme dodat, že spravedlnost a milosrdenství zpochybňují mentalitu hlásající „moc rovná se právo“ a odvažují se požadovat, aby soucit a solidarita byly považovány za autentická kritéria rozvoje. Z tohoto důvodu ve společnosti, jakou je rovněž tato zde v Turecku, kde náboženství hraje viditelnou roli, je nezbytné ctít důstojnost a svobodu všech Božích dětí, mužů i žen, spoluobčanů i cizinců, chudých i bohatých. Všichni jsme Boží děti, a to má osobní, sociální a politické důsledky. Ti, jejichž srdce jsou poslušná Boží vůli, vždy prosazují společné dobro a úctu ke všem. Dnes je to velká výzva, jež musí přetvářet místní politiky a mezinárodní vztahy, zejména tváří v tvář technologickému vývoji, který by jinak mohl nespravedlnost ještě zhoršit, místo aby pomohl ji překonat. Rovněž umělá inteligence pouze reprodukuje naše vlastní preference a urychluje procesy, které při bližším pohledu nejsou dílem strojů, ale samotného lidstva. Pracujme proto společně na změně trajektorie vývoje a napravme škody, které již byly napáchány na jednotě naší lidské rodiny.
Dámy a pánové, právě jsem zmínil lidskou rodinu. Tato metafora nás vybízí k navázání spojení – a znovu se vracíme k mostu – mezi naším společným osudem a zkušenostmi každého jednotlivce. Pro každého z nás byla rodina prvním jádrem společenského života, ve kterém jsme se naučili, že bez „druhého“ neexistuje žádné „já“. V turecké kultuře má rodina větší význam než v jiných zemích a nechybí iniciativy na podporu její základní role. Postoje nezbytné pro občanské soužití a prvotní a základní citlivost ke společnému dobru skutečně dozrávají právě v rodině. Samozřejmě, každá rodina se může také uzavřít do sebe, pěstovat nepřátelství nebo bránit některým svým členům v sebevyjádření, a tím bránit rozvoji jejich talentů. Lidé však nezískají větší příležitosti ani štěstí z individualistické kultury, ani tím, že budou pohrdat manželstvím nebo se vyhýbat otevřenosti životu.
Konzumní hospodářské systémy jsou navíc zavádějící v tom, že z osamělosti činí byznys. Měli bychom na to reagovat kulturou, která oceňuje náklonnost a osobní vztahy. Pouze společně se totiž můžeme stát autenticky sami sebou. Pouze skrze lásku se náš vnitřní život stává hluboký a naše identita silná. Ti, kdo pohrdají základními lidskými vazbami a nenaučí se snášet jejich omezení a křehkost, se snáze stávají netolerantní a neschopní vztahovat se k našemu složitému světu. Zároveň právě v rodinném životě se velmi specifickým způsobem projevuje hodnota manželské lásky a přínos žen. Zejména ženy skrze svá studia a aktivní účast na profesním, kulturním a politickém životě stále více vstupují do služeb vaší země a jejího pozitivního vlivu na mezinárodní scéně. Musíme tedy velmi ocenit významné iniciativy v tomto směru, které podporují rodinu a přínos žen k plnému rozkvětu společenského života.
Pane prezidente, kéž je Turecko zdrojem stability a sblížení mezi národy ve službě spravedlivého a trvalého míru. Návštěvy čtyř papežů v Turecku – Pavla VI. v roce 1967, Jana Pavla II. v roce 1979, Benedikta XVI. v roce 2006 a Františka v roce 2014 – ukazují, že Svatý stolec nejen udržuje dobré vztahy s Tureckou republikou, ale také touží spolupracovat na budování lepšího světa s přispěním této země, která je mostem mezi Východem a Západem, mezi Asií a Evropou a křižovatkou kultur a náboženství. Zvláštní příležitost mé vlastní návštěvy, 1700. výročí Nicejského koncilu, k nám promlouvá o setkání a dialogu, a zárovň připomíná skutečnost, že prvních osm ekumenických koncilů se konalo na území dnešní Turecké republiky.
Dnes více než kdy jindy potřebujeme lidi, kteří budou podporovat dialog a praktikovat jej s pevnou vůlí a trpělivým odhodláním. Po tragédiích dvou světových válek, které vedly k vytvoření velkých mezinárodních organizací, nyní prožíváme fázi poznamenanou zvýšenou úrovní konfliktů na globální úrovni, poháněnou převládajícími strategiemi ekonomické a vojenské moci. To vede k tomu, co papež František nazval „třetí světovou válkou vedenou po částech“. V žádném případě se tomu nesmíme poddat! V sázce je budoucnost lidstva. Tato destruktivní dynamika pohlcuje energie a zdroje, které jsou tak odváděny od skutečných výzev, kterým by lidská rodina měla dnes společně čelit, totiž otázce pokoje, boji proti hladu a chudobě, zdraví a vzdělání a ochrany stvoření.
Svatý stolec – se svou pouze duchovní a morální silou - chce spolupracovat se všemi národy, kterým leží na srdci integrální rozvoj každého člověka. Kráčejme tedy společně v pravdě a přátelství, a v pokorné důvěře v Boží pomoc.
[1] Angelo G. Roncalli (Jan XXIII.), La predicazione a Istanbul. Omelie, discorsi e note pastorali (1935-1944), Olschki, Florencie 1993, 367-368.
-jb-
