Lev XIV. k vězňům: I z tvrdé půdy utrpení a hříchu mohou vykvést květy
Vatican News
Homilie Svatého otce Lva XIV.
Třetí adventní neděle – Jubileum vězňů, 14. prosince 2025
Drazí bratři a sestry,
dnes slavíme Svatý rok naděje pro vězeňský svět, pro vězně a pro všechny, kteří se podílejí na péči o nápravná zařízení. Zcela záměrně jsme pro tuto událost zvolili třetí neděli adventní, kterou liturgie nazývá „Gaudete!“ (Radujte se!), podle slov, jimiž začíná vstupní antifona mše svaté (srov. Fil 4,4). V liturgickém roce je to neděle „radosti“, která nám připomíná zářivou dimenzi očekávání: důvěru, že se stane něco krásného, radostného.
V této souvislosti papež František 26. prosince loňského roku při otevření Svaté brány v kostele věznice Rebibbia, nesoucím titul Otče náš, se ke všem obrátil s pozváním: „Povím vám dvě věci – řekl tehdy. – Za prvé: Do ruky uchopte lano s kotvou naděje. Za druhé: Otevřete dokořán dveře svého srdce.“ Odkazoval tak na obraz kotvy vržené do věčnosti, za všechny bariéry prostoru a času (srov. Eb 6,17-20), a vyzýval nás, abychom udržovali živou víru v život, který nás čeká, a nepřestávali věřit v možnost lepší budoucnosti. Zároveň nás však vybízel, abychom s velkorysým srdcem byli nositeli spravedlnosti a lásky v prostředí, ve kterém žijeme.
S blížícím se koncem Svatého roku musíme uznat, že navzdory úsilí mnoha lidí je i ve vězeňském prostředí v tomto směru ještě mnoho co dělat, a slova proroka Izaiáše, která jsme slyšeli – „Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, a s jásotem přijdou na Sión“ (Iz 35,10) – připomínají, že Bůh je tím, kdo vykupuje, kdo osvobozuje, a znějí jako důležité a náročné poslání pro nás všechny. Vězení je samozřejmě těžké prostředí, a i ty nejlepší předsevzetí v něm mohou narazit na mnoho překážek. Právě proto se však třeba nenechat se unavit, odradit nebo ustoupit, je třeba jít vpřed s vytrvalostí, odvahou a v duchu spolupráce. Mnozí totiž ještě nerozumí, že je třeba mít možnost zvednout se z každého pádu, že žádný člověk se nerovná tomu, co udělal, a že spravedlnost je vždy procesem nápravy a smíření.
Když si však navzdory obtížným podmínkám zachováváme krásu citů, citlivost, pozornost k potřebám druhých, úctu, schopnost milosrdenství a odpuštění, tehdy z tvrdé půdy utrpení a hříchu vykvétají nádherné květiny a také mezi zdmi věznic dozrávají gesta, projekty a setkání jedinečná ve své lidskosti. Jde o práci na vlastních citech a myšlenkách, která je nezbytná pro lidi zbavené svobody, ale ještě více pro ty, kteří mají velký úkol zastupovat před nimi a pro ně spravedlnost. Svatý rok je výzvou k obrácení, a právě proto je důvodem k naději a radosti.
Proto je důležité hledět především na Ježíše, na jeho lidskost, na jeho Království, v němž „slepí vidí, chromí chodí […], chudým je zvěstováno evangelium“ (Mt 11,5), a připomínat si, že i když se někdy tyto zázraky dějí díky mimořádnému Božímu zásahu, častěji jsou svěřeny nám, našemu soucitu, pozornosti, moudrosti a odpovědnosti našich společenství a institucí.
A to nás přivádí k další dimenzi proroctví, které jsme slyšeli: K úkolu podporovat v každém prostředí – a dnes zdůrazňujeme zejména ve věznicích – civilizaci založenou na nových kritériích, a v konečném důsledku na lásce, jak řekl svatý Pavel VI. na závěr jubilejního roku 1975: „Tato milosrdná láska by měla být, zejména na úrovni veřejného života, […] principem nové doby milosti a dobré vůle, kterou před námi otevírá kalendář dějin: civilizace lásky!“ (Generální audience, 31. prosince 1975).
Proto papež František zejména vyjádřil přání, aby bylo možné v rámci Svatého roku udělit také „formy amnestie nebo odpuštění trestu, které by pomohly lidem znovu nabýt důvěru v sebe sama a ve společnost“ (bolla Spes non confundit, 10), a nabídnout všem skutečné příležitosti k opětovnému začlenění do společnosti (srov. ibid.). Věřím, že v mnoha zemích bude jeho přání naplněno. Jak víme, Svatý rok byl ve svém původním biblickém významu právě rokem milosti, v němž byl každému mnoha způsoby nabídnut nový začátek (srov. Lv 25,8-10).
Vypráví nám o tom také evangelium, které jsme slyšeli. Když Jan Křtitel kázal a křtil, vyzýval lid, aby se obrátil a symbolicky znovu překročil řeku, jako za časů Jozuových (srov. Joz 3,17), aby vstoupil do nové „zaslíbené země“, tedy do srdce smířeného s Bohem a s bratry Janova prorocká postava je v tomto smyslu výmluvná: Byl spravedlivý, přísný, upřímný až do té míry, že byl uvězněn za odvahu svých slov – nebyl „třtinou zmítanou větrem“ (Mt 11,7) –; a přesto byl zároveň plný milosrdenství a porozumění vůči těm, kteří upřímně litovali a namáhavě se snažili změnit (srov. Lk 3,10-14).
Svatý Augustin k tomu dodává ve svém slavném komentáři k evangelnímu příběhu o cizoložnici, jíž bylo dopuštěno, (srov. J 8,1-11): „Když žalobci odešli, zůstala […] ubohá žena a milosrdenství. A Pán jí řekl: […] jdi a už nehřeš (J 8,10-11)“ (Sermo 302, 14).
Drazí,
úkol, který vám Pán svěřuje – vám všem, vězňům i lidem zodpovídajícím za vězeňském prostředí – není snadný. Problémů, které jsou před vámi, je mnoho. Mám na mysli přeplněnost věznic, stále nedostatečné úsilí o zajištění stabilních vzdělávacích programů pro resocializaci a pracovních příležitostí. A nezapomínejme ani na osobní rovinu, na břemeno minulosti, na rány, které je třeba ošetřit na těle i v srdci, na zklamání, na nekonečnou trpělivost, kterou je třeba mít k sobě i k druhým, když se vydáváme na cestu obrácení, a na pokušení vzdát se nebo už neodpouštět. Pán nám však přes to všechno stále opakuje, že jen jedno je důležité: Aby nikdo nebyl ztracen (srov. Jan 6,39) a aby všichni „byli spaseni“ (1Tm 2,4).
Aby nikdo nebyl ztracen! Aby všichni byli spaseni! To chce náš Bůh, to je jeho Království, k tomu směřuje jeho působení ve světě. S blížícími se Vánocemi chceme i my s ještě větší silou přijmout jeho sen, s vytrvalostí ve svém úsilí (srov. Jak 5,8) a plni důvěry. Víme totiž, že ani v nejobtížnějších situacích nejsme sami: Pán je blízko (srov. Flp 4,5), kráčí s námi a s Ním po boku se vždycky může stát něco krásného a radostného.
Překlad -jb-
