Lev XIV.: Kéž nenávist a lež nepíše dějiny národů
Homilie Svatého otce Lva XIV.
Mše svatá z památky Panny Marie Guadalupské, 12. prosince 2025
Drazí bratři a sestry,
čtení z knihy Sírachovcovy nám v poetických slovech předkládá obraz Moudrosti, obraz, který nachází svou plnou identitu v Kristu, „Boží moudrosti“ (1 Kor 1,24), který se stal tělem, když přišla plnost času, a narodil se z ženy (srov. Gal 4,4). Křesťanská tradice interpretovala tento úryvek také v mariánském kontextu, protože připomíná ženu, kterou Bůh připravil, aby přijala Krista. Kdo jiný než Maria může totiž říci: „Ve mně je veškerá milost cesty a pravdy, ve mně veškerá naděje života a ctnosti“ (Sir 24,25 NV)? Celá křesťanská tradice proto neváhá a uznává ji jako „matku lásky“ (Ibidem v. 24).
V evangeliu slyšíme, jak Maria prožívá dynamiku vlastní člověku, který dovolí Božímu slovu, aby vstoupilo do jeho života a proměnilo ho. Jako žhnoucí oheň, který nelze zadržet, nás Slovo pobízí, abychom sdělovali radost z přijatého daru (srov. Jer 20,9; Lc 24,32). Maria, rozradostněná z andělova zvěstování, chápe, že Boží radost se naplňuje v lásce, a proto spěchá do domu Alžběty.
Slova P. Marie, Milosti plné, jsou skutečně „sladší než med“ (Sir 24,27 NV). Postačí její pozdrav, aby se dítě v Alžbětině lůně pohnulo, a Alžběta, naplněná Duchem Svatým, se ptá: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,43). Tato radost vyústí v Magnificat, v němž Maria uznává, že její radost pochází od Boha, který je věrný a obrátil svůj pohled ke svému lidu a požehnal mu (srov. Ž 66,2) dědictvím sladším než med v plástech (srov. Sir 24,20 NV), totiž samotnou přítomností svého Syna.
Po celý svůj život přináší Maria tuto radost tam, kde lidská radost nestačí, tam, kde došlo víno (srov. Jan 2,3). Tak je tomu i v Guadalupe. Na Tepeyacu probouzí v obyvatelích Ameriky radost z vědomí, že jsou milováni Bohem. Ve zjeveních z roku 1531, když mluví se svatým Juanem Diegem v jeho mateřském jazyce, prohlašuje, že „vroucně touží“, aby jí byl vybudován „malý svatý příbytek“, z něhož bude vyvyšovat Boha a zjevovat ho (srov. Nican mopohua, 26-27). Uprostřed neustávajících konfliktů, nespravedlností a bolestí, hledajících útěchu, P. Maria z Guadalupe vyslovuje jádro svého poselství: „Což tu nejsem já, tvá matka?“ (Ibidem, 119). Je to hlas, v němž zaznívá příslib Boží věrnosti, přítomnost matky, která podpírá ve chvílích, kdy se život stává nesnesitelným.
Mateřství, o němž mluví, nám pomáhá objevit, že jsme děti. Kdo slyší slova „jsem tvá matka“, vzpomene si na odpověď z Kříže „Hle, tvá matka“, na které v odpověď zazní: „Hle, tvůj syn“ (srov. Jan 19,26-27). A jako děti se na ni obracíme s prosbou: „Matko, co máme dělat, abychom byli dětmi, jaké si přeje tvé srdce?“ Ona, věrná svému poslání, nám s něhou odpoví: „Udělejte, co vám řekne“ (Jan 2,5). Ano, Matko, chceme být tvými opravdovými dětmi; řekni nám, jak pokračovat ve víře, když síly slábnou a stíny se prodlužují. Dej nám pochopit, že s tebou se i zima promění v čas růží.
A jako syn tě prosím: Matko, nauč národy, které chtějí být tvými dětmi, aby nerozdělovaly svět na nesmiřitelné frakce, aby nedovolily, aby nenávist poznamenala jejich dějiny, ani aby lež psala jejich paměti. Ukaž jim, že vláda musí být vykonávána jako služba, nikoli jako nadvláda. Pouč jejich vládce o povinnosti chránit důstojnost každého člověka ve všech fázích jeho života. Učiň z těchto národů, svých dětí, místa, kde se každý člověk může cítit přijatý.
Doprovázej, Matko, nejmladší generaci, aby od Krista získala sílu volit dobro a odvahu zůstat pevná ve víře, třebaže ji svět tlačí jiným směrem. Ukaž mladým lidem, že tvůj Syn kráčí po jejich boku. Ať jejich srdce nic netrápí, aby mohli beze strachu přijmout Boží plány. Odvrať od nich hrozby zločinu, závislostí a nebezpečí života beze smyslu.
Vyhledej, Matko, ty, kteří se vzdálili od svaté církve: ať tvůj pohled dosáhne tam, kam náš nedosáhne, zboř zdi, které nás oddělují, a přiveď je domů mocí své lásky. Matko, prosím tě, nakloň srdce těch, kdo rozsévají svár, k touze tvého Syna, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21) a navrať je k lásce, která umožňuje společenství, protože uvnitř Církve, Matko, my, tvoje děti, nemůžeme být rozděleni.
Posiluj rodiny – ať rodiče následují tvůj příklad a vychovávají děti s něhou a pevností, aby každý domov byl školou víry. Inspiruj, Matko, ty, kdo formují mysli a srdce, aby předávali pravdu s laskavostí, přesností a jasností, které vycházejí z evangelia. Povzbuzuj ty, které tvůj Syn povolal, aby ho blízce následovali: podporuj kněze a zasvěcené osoby v každodenní věrnosti a obnov jejich první lásku. Střež jejich nitro v modlitbě, chraň je před pokušením, povzbuzuj je ve chvílích únavy a pomáhej těm, kdo jsou skleslí.
Svatá Panno, kéž po tvém vzoru uchováváme ve svém srdci evangelium (srov. Lk 2,51). Pomoz nám chápat, že jsme sice příjemci tohoto poselství, nejsme však jeho pány, nýbrž jako sv. Juan Diego jsme jeho prostými služebníky. Ať žijeme v přesvědčení, že tam, kam vejde Radostná zpráva, všechno se stává krásné, všechno se uzdravuje, všechno se obnovuje. „Ti, kdo se nechají vést tebou, nebudou hřešit“ (srov. Sir 24, 22 NV); pomoz nám, abychom svým hříchem a svou bídností nezakrývali svatost Církve, která je jako ty matkou.
Matko „pravého Boha, pro kterého žijeme“, přijď na pomoc Petrovu Nástupci, aby utvrzoval na jediné cestě, která vede k požehnanému Plodu tvého lůna, ty, kteří mi byli svěřeni. Připomeň tomuto svému synu, „jemuž Kristus svěřil klíče od království nebeského pro dobro všech“, aby tyto klíče sloužily „ke svazování a rozvazování, k vykoupení veškeré lidské bídy“ (sv. Jan Pavel II., homilie v Syrakusách, 6. listopadu 1994). A dej, ať s důvěrou v tvou ochranu kráčíme každý den více sjednoceni s Ježíšem a mezi sebou k věčnému příbytku, který nám připravil a ve kterém na nás čekáš.
Amen.
