PODCAST Lev XIV.: Naději na budoucí život nepřináší transhumanismus, ale Kristovo vzkříšení
Cyklus katechezí Svatého roku 2025. Ježíš Kristus naše naděje.
IV. Kristovo Vzkříšení a výzvy současného světa. 7. Ježíšova Pascha: Nejzazší odpověď na otázku po naší smrti
Drazí bratři a sestry, dobré ráno!
Tajemství smrti v člověku vždycky vyvolávalo hluboké otázky. Smrt se totiž jeví jako nejpřirozenější a zároveň nejméně přirozená událost, jaká existuje. Přirozená je, protože každý živý tvor na zemi jednou zemře. Nepřirozená je proto, že touha po životě a věčnosti, jakou v sobě pociťujeme jak ve vztahu k sobě samým, tak k lidem, které milujeme, nás vede k vnímání smrti, jako trestu, jako „protimluvu“.
Mnohé starověké národy vyvinuly rituály a zvyklosti spojené s uctíváním mrtvých, aby doprovázely a připomínaly ty, kdo se vydávali na cestu k nejvyššímu tajemství. Dnes však zaznamenáváme opačný trend. Smrt se stává jakýmsi tabu, událostí, kterou je třeba držet daleko od sebe; něco, o čem se mluví potichu, aby naše sensibilita a klid nebyly dotčeny. Mnozí se proto vyhýbají také návštěvám hřbitovů, kde ti, kteří nás předešli, odpočívají v očekávání vzkříšení.
Co je tedy smrt? Je opravdu posledním slovem o našem životě? Jedině člověk si klade tuto otázku, neboť pouze on ví, že musí zemřít. Avšak skutečnost, že si toho je vědom, jej před smrtí nezachrání, ba naopak, v jistém smyslu ho „zatěžuje“ ve srovnání se všemi ostatními živými tvory. Zvířata samozřejmě trpí a uvědomují si, že se smrt blíží, ale nevědí, že smrt je součástí jejich osudu. Netáží se po smyslu, cíli a vyústění života.
Když tedy konstatuje tuto skutečnost, mělo by nás to vést k úvaze o tom, jak paradoxní a nešťastná jsme stvoření, a to nejen proto, že umíráme, ale také proto, že máme jistotu, že k této události dojde, jakkoli nevíme jak a kdy. Zjišťujeme, že si toho jsme vědomi, zároveň s tím však přichází vědomí bezmoci. V tom mají pravděpodobně původ četné úniky, existenciální útěky před otázkou smrti.
Svatý Alfons Maria z Liguori ve svém slavném spise nazvaném Apparecchio alla morte (Příprava na smrt) uvažuje o pedagogické hodnotě smrti a poukazuje na to, že je velkou učitelkou života. Vědomí, že existuje, a především rozjímání o ní nás učí rozhodovat, jak naložit se svým životem. Modlitba za to, abychom pochopili, co je nám ku prospěchu z hlediska nebeského království, a opuštění toho, co je nadbytečné a co nás naopak váže k pomíjivým věcem, je tajemstvím autentického života s vědomím, že pobyt na zemi nás připravuje na věčnost.
A přece mnoho dnešních antropologických vizí slibuje imanentní nesmrtelnost a rozvíjí hypotézy o prodloužení pozemského života pomocí technologie. Je to představa tzv. transhumanismu, která se prosazuje na horizontu výzev naší doby. Lze skutečně překonat smrt skrze vědu? Ale také, dokázala by nám věda zaručit, že život bez smrti bude zároveň šťastným životem?
Událost Kristova vzkříšení nám zjevuje, že smrt není protikladem života, ale jeho nedílnou součástí jakožto přechod k věčnému životu. Ježíšova Pascha nám v této době, která je nadále plná utrpení a zkoušek, dává předem zakusit plnost toho, co nastane po smrti.
Evangelista Lukáš jako by zachycoval tuto předzvěst světla uprostřed tmy, na konci onoho odpoledne, kdy temnota zahalila Kalvárii, když píše: „Bylo to v den příprav a již svítila světla soboty“ (Lk 23,54) [český překlad uvádí „právě nastávala sobota“, kvůli smyslu zachováváme doslovný překlad užitý v katechezi, pozn. překl.]. Toto světlo, jež předznamenává velikonoční ráno, již září v temnotě nebe, které se ještě jeví jako uzavřené a němé. Světla soboty poprvé a jedinkrát ohlašují úsvit dne po sobotě: nové světlo Vzkříšení. Jedině tato událost dokáže proniknout do hloubi tajemství smrti a osvětlit je. V tomto světle, a pouze v něm, se stává skutečností to, po čem naše srdce touží a v co doufá: že totiž smrt není konec, ale přechod k plnému světlu, do šťastné věčnosti.
Vzkříšený nás předešel ve velké zkoušce smrti a skrze moc Boží lásky z ní vyšel vítězně. Tak nám připravil místo věčného spočinutí, dům, v němž jsme očekáváni; daroval nám plnost života, ve kterém již nejsou stíny ani rozpory.
Díky Němu, který zemřel a vstal z mrtvých z lásky, můžeme spolu se svatým Františkem nazývat smrt „sestrou“. Očekávat ji s jistotou naděje na vzkříšení, což nás chrání před strachem, že zmizíme na věky, a připravuje nás to na radost z života bez konce.
Překlad -jb-
