Otec Pasolini: Církev má být domovem, společenství není uniformita

Vatican News

O jaké jednotě máme svědčit? A jak nabídnout světu věrohodné společenství, které není jakýmsi obecným bratrstvím? To byly hlavní otázky, na které si kazatel papežského domu, otec Robert Pasolini, odpovídal ve druhé ze tří adventních meditací pro papeže a římskou kurii.

Po první meditaci z 5. prosince na téma Parusie dnes otec Pasolini rozvíjel reflexi na základě tří obrazů: Babylonské věže, Letnic a rekonstrukce Jeruzalémského chrámu. První obraz – opevněného města a vysoké věže přirovnal o. Pasolini ke snům vlastním totalitnímu myšlení. „Je to sen o světě, kde nikdo není jiný, nikdo neriskuje, vše je předvídatelné“, poznamenal otec Pasolini, takže k výstavbě věže se nepoužívají nepravidelné kameny, ale cihly, které jsou všechny stejné. Výsledkem je sice jednomyslnost, ale zdánlivá a iluzorní, protože „jí bylo dosaženu za cenu eliminace hlasu jednotlivců“. Kazatel poznamenal, že takto postupovaly totalitní režimy 20. století, které vnucovaly „uniformní myšlení“ a umlčovaly a pronásledovaly disent. Avšak „pokaždé, když se jednota buduje potlačováním rozdílů,“ dodal, „výsledkem není společenství, ale smrt“.

Konsensus řízený algoritmy

V éře sociálních médií a umělé inteligence, rozhodně nechybí rizika homogenizace: objevují se v nových formách, kdy algoritmy vytvářejí jednoznačné „informační bubliny“, předvídatelná schémata, která redukují složitost lidské reality na standardy, platformy, které usilují o rychlý konsenzus a penalizují „reflektivní nesouhlas“. Tato pokušení se nevyhýbají ani církvi, poznamenal kazatel papežského domu a připomněl, že v průběhu dějin se stávalo, že byla jednota víry zaměňována s uniformitou.

Jinakost je gramatikou existence

Svět postavený na utopii identických kopií, pokračoval otec Pasolini, „je antitezí stvoření“, protože Bůh tvořil svět oddělováním rozlišováním a odlišováním světla od tmy, vod od země, dne od noci. V tomto smyslu lze rozdílnost považovat za „gramatiku existence“. Zmatení jazyků, kterým Bůh reaguje na Babylonskou věž, tedy není trestem, ale „léčbou“, zdůraznil kazatel Papežského domu: Hospodin „vrací důstojnost jedinečnosti“ a znovu dává lidstvu „nejcennější dobro“, totiž „možnost nebýt všichni stejní“. Protože bez rozdílnosti neexistuje společenství.

Symbolem takového společenství jsou Letnice. Apoštolové mluví svým jazykem a posluchači jim rozumějí ve svém, „rozdílnost zůstává, ale nerozděluje“; rozdíly nejsou odstraněny, ale jsou transformovány „do struktury širšího společenství“.

Bez zkratek konzervatismu i nekritické inovace

Třetím obrazem je Jeruzalémský chrám, několikrát v dějinách zničený a znovu postavený. Žádná přestavba však není lineární, tvoří ji „nadšení a slzy, nové impulsy i hluboká lítost“. Pro otce Pasoliniho je to dobrý obraz k pochopení nutnosti neustálé obnovy církve. Církev je totiž povolána k tomu, aby se neustále nechávala „rekonstruovat“, aby vynikla krása evangelia, zároveň však má zachovávat věrnost sama sobě a pokračovat ve „službě světu“. Obnovená církev je totiž schopná „přijímat rozmanitost“ a vést autentický duchovní boj bez „zkratek čistého konzervatismu a nekritické inovace“. Společenství totiž nikdy není „homogenním dojmem“ ani vzájemným vymazáváním se, ale místem „vzájemného naslouchání“. Pouze tak se totiž „církev opět stává skutečným domovem pro všechny“.

Druhý vatikánský koncil a „jaro Ducha“

Poslední úvahu věnoval otec Pasolini poslednímu koncilu. 60 let po tomto sněmu, který byl označován za „jaro Ducha“, se objevuje jak „pokles počtu praktikujících věřících a historických struktur křesťanského života“, tak nové kvasení Ducha, které se projevuje „centralitou Božího slova“, svobodnějším a misijním působením laiků, „synodální cestou“ a křesťanstvím, kterému se daří v mnoha nových oblastech světa.

Návrat k jádru evangelia

Pokles se stává dekadencí, pokud církev ztratí „vědomí své sakramentální povahy a vnímá se jako sociální organizace“, čímž redukuje víru na etiku, liturgii na výkon a křesťanský život na moralismus. Naopak, mimo rámec ideologických postojů, jako je tradicionalismus a progresivismus, může úpadek být časem milosti, pokud vede církev k návratu „k jádru evangelia“ a vzdaluje se od lidských „strategií“, od „sporů, které rozdělují a činí každý dialog neplodným“, ale také od ukvapených a snadných řešení.

Církev totiž není něco, co je třeba „budovat“ podle lidských kritérií, ale je to „dar, který je třeba přijmout, chránit a sloužit mu“ pokornými gesty, den za dnem, každý se svým dílem věrnosti a lásky – uzavřel papežský kazatel.

-jb-