Tajemství tváře sv. Šarbela a první papežská návštěva u jeho hrobu
Vatican News
Druhý den své apoštolské návštěvy v Libanonu zahájil Svatý otec návštěvou kláštera v horské obci Annaya, který je zasvěcen sv. Maronovi, jemuž maronitská církev vděčí za své jméno a mnišské základy. Právě v tomto klášteře, který je již desítky let cílem poutníků z celého světa, se nachází hrob sv. Šarbela – jednoho z nejznámějších současných svatých a duchovního dědice sv. Marona. Lev XIV. byl prvním papežem, který toto místo navštívil. Jeho slova před světcovým hrobem zarezonovala velmi silně:
Drazí bratři a sestry, co nás dnes svatý Charbel učí? Jaké je dědictví tohoto muže, který nic nenapsal, žil skrytě a tichosti, a přece se jeho sláva rozšířila po celém světě? Shrnul bych to takto: Duch Svatý ho utvářel tak, aby učil modlitbě ty, kdo žijí bez Boha, učil tichu ty, kdo žijí v halasu, učil skromnosti ty, kdo se chtějí zalíbit, učil chudobě ty, kdo hledají bohatství. To všechno je jednání, které jde proti proudu, ale právě proto nás přitahuje, jako čerstvá a čistá voda pro toho, kdo putuje pouští.
Lev XIV. svěřil mocné přímluvě sv. Šarbela pokoj v Libanonu a na celém světě.
Pro Církev prosíme o společenství, jednotu: počínaje rodinami, malými domácími církvemi, přes farní a diecézní společenství, až po univerzální Církev. Společenství a jednotu. A pro svět prosíme o pokoj. Zvláště prosíme za Libanon a celý Východ. Víme však dobře – a svatí nám to připomínají –, že bez obrácení srdcí není pokoje. Kéž nám tedy svatý Šarbel pomáhá obrátit se k Bohu a prosit o dar konverze pro nás všechny.
„Sláva maronitského řádu a důstojný představitel východních církví.“ - Těmito slovy popsal svatého Šarbela papež Pavel VI. v homilii během kanonizační mše na Svatopetrském náměstí 9. října 1977. Maronitského poustevníka, který vedl mimořádně asketický a před světem skrytý život, tehdy označil za zářný vzor pro dnešní frenetický svět. Stále rostoucí popularita, které se tento libanonský svatý těší ve světě, ukazuje, že papežova slova byla prorocká.
Jusef Machlúf se narodil v roce 1828 a jméno Šarbel přijal v maronitském klášteře Panny Marie, do kterého vstoupil po svém útěku z domova ve věku 23 let. Krátce nato byl na vlastní žádost přeložen do odlehlejšího kláštera sv. Marona v Annayi. Druhou polovinu svého mnišského života však strávil, se svolením svých představených, v poustevně nad klášterem, kde žil v mimořádně asketických podmínkách. Tam také zemřel na Štědrý den roku 1898.
Události, které následovaly, byly doprovázeny četnými nadpřirozenými znameními. Od znamení ohledně jeho smrti, kterou současně obdrželi obyvatelé okolních vesnic, přes znamení světla, příjemné vůně a olejů, které vycházely z jeho hrobu, až po četné zázraky, které jsou dodnes spojovány s jeho přímluvou, a to jak mezi poutníky v Annayi, tak i mezi jeho ctiteli v odlehlých koutech světa.
Přímluvce nejen pro křesťany
V průběhu desetiletí se Annaya stala poutním místem nejen pro křesťany, ale také pro drúzy a muslimy, kteří v svatém Šarbelovi vidí člověka vyvoleného Bohem. Odhaduje se, že deset procent zázraků přičítaných přímluvě maronitského světce, se týká právě lidí, kteří se hlasí k těmto dvěma vyznáním.
Dnes se uvádí nejméně 30 tisících zdokumentovaných případů, kdy byly na přímluvu svatého Šarbela vyprošeny nadpřirozené milosti. Mnoho lidí také dosvědčuje, že inspirací k prosbě o přímluvu sv. Šarbela se stal obraz s jeho podobiznou. Jediný, který máme k dispozici a který vznikl za neobvyklých okolností. Svatý Šarbel, kterého za života nikdo nevyfotografoval, se totiž nevysvětlitelně objevil na fotografii, kterou dva roky po jeho smrti pořídili maronitští mniši před jeho poustevnou. Spolubratři, kteří si poustevníka pamatovali, ho poznali v tajemné postavě stojící na skupinové fotografii a jeho obraz byl použit mimo jiné pro portrét pro beatifikaci a kanonizaci.
-jb-
