Jedenácté rozjímání biskupa Vardena: Přinášet naději

Biskup Erik Varden OCSO

11. října 1962 papež Jan XXIII. slavnostně zahájil Druhý vatikánský koncil. „Koncilu záleží především na tom, aby bylo posvátné dědictví křesťanské nauky uchováno a vyučováno co nejúčinněji. Tato nauka zahrnuje celého člověka, složeného z duše a těla, a nám, kteří žijeme na této zemi, přikazuje, abychom jako poutníci směřovali k nebeské vlasti.“

Necelý týden po papežově proslovu vypukla kubánská raketová krize. Zdálo se, že lidstvo se chce zbavit své pozemské existence, bez jakýchkoli myšlenek na eschatologický horizont. S ještě nezacelenými ranami II. světové války vytvářela naše rasa nové a děsivé perspektivy sebezničení.

Koncil doprovázela atmosféra nejistoty; zároveň však byl obdobím plným vroucí naděje na novou společnost založenou na lidských právech, spravedlivém obchodu a technickém pokroku. Koncil chtěl hovořit o „naléhavých otázkách současného vývoje světa, o místě a úkolu člověka ve vesmíru, o smyslu jeho individuálních a kolektivních snah a také o konečném osudu věcí a lidí“. Nejenže se zabýval problémy, ale také ukázal jejich řešení, když hlásal, že Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, ztělesňuje budoucnost lidstva. Koncil svěřil církvi úkol hlásat Krista tak, aby se projevil jako jasná a přesvědčivá odpověď na nejnaléhavější otázky současné doby, aniž by jakkoli ohrozil posvátný poklad nauky víry.

Můžeme se ptát, zda v šedesáti letech, které uplynuly od skončení koncilu, byla důvěra v sílu a účinnost tohoto pokladu vždy a všude zachována. Každá křesťanská generace je povinna uvažovat ve světle protikladu, který naznačuje Pavel v listu Efezským, mezi mírou Kristovy plnosti – přítomnou v jednotě víry a poznání, v lidské zralosti– a dětinským stavem neustálého zmítání se, v zajetí závanu jakékoli nauky, přitahováni k ní někdy lstí, jindy podvodem, anebo snadným optimismem.

Kristus nás volá, abychom světu přinášeli naději. Mít křesťanskou naději neznamená nutně být optimistou. Křesťan se vzdává zbožných přání a rozhodným způsobem volí realitu. Demagogové slibují, že se věci zlepší, prohlašují, že mají demiurgickou moc změnit společnost během jednoho volebního období, a odvádějí pozornost mas od utrpěných zklamání přísliby chleba, cirkusových představení a pomlouváním protivníků. Jak jiná jsou Kristova slova: „Chudé budete mít vždy mezi sebou.“ Říká také, že „povstane národ proti národu“. Přijdou pronásledování. Nepřátelé se objeví mezi členy vlastní rodiny. V těchto konstatováních nezaznívá žádná ochablá rezignace: Pán nás, své učedníky, zavazuje k neúnavné práci na novém a zdravém lidství formovaném milosrdnou láskou a spravedlností. Žádá nás, abychom „léčili nemocné, křísili mrtvé, očisťovali malomocné, vyháněli démony“. Jsme povolání do života blahoslavenství, abychom rozjasňovali slávu, která je v nich skrytá. Když se však vydáme tímto směrem, připomíná nám zároveň: „Beze mne nemůžete činit nic“.

Kristus je světlem národů, Lumen Gentium. Jen On, konající Otcovu vůli a působící v Duchu, může obnovit tvář země. V Něho vkládáme svou důvěru, nikoli v pomíjivé intriky.

On může působit skrze nás, pokud jsme ochotni být trpěliví. Půst nám ukazuje, že Bůh, nesoucí otevřenou ránu své filantropie, dosahuje vrcholu svého působení ve svých Pašijích. Naděje, kterou nám svěřuje, není nadějí na konečně modernizované, digitalizované a vydezinfikované Slzavé údolí. Naše naděje je v novém nebi, v nové zemi, ve vzkříšení mrtvých.

Doba, ve které žijeme, touží slyšet hlásání této naděje.

Zamýšleli jsme se nad znameními, která se kolem nás projevují: nové náboženské vědomí mezi mladými lidmi; návrat kategorie pravdy do veřejného diskurzu; hledání kořenů. Globální instituce a aliance se rozpadají a my jsme vystaveni strategickým, ekologickým a ideologickým nebezpečím. Je přirozené, že lidé se zdravým rozumem a dobrou vůlí se ptají, co má v těchto měnících se podmínkách šanci vytrvat. Unaveni stavěním svých životů na písku, hledají pevnou skálu. A uprostřed tohoto hledání jsou jejich srdce neklidná. Otcové II. vatikánského koncilu v Gaudium et spes prohlásili, že nejlepší aspirace i nejtemnější hrůzy současné doby musí vyvolat ozvěnu v srdcích křesťanů, neboť křesťanovi není cizí nic, co je „skutečně lidské“.

Dovolte mi, abych se podělil o jednu takovou ozvěnu, která ve mně rezonuje.

Před rokem, 8. února 2025, měla americká zpěvačka Gracie Abrams koncert v Madridu. Je to mladá žena, které se všechno daří. Je krásná, bohatá a úspěšná. V Madridu měla na sobě bílé hedvábné šaty. Mohly by to být šaty svatební, vyzařující radost, nebýt dlouhých černých stuh na ramenou, předzvěstí bolesti, která se - jakmile začala zpívat - ukázala být jádrem jejího poselství.

V jejích textech je pronikavý smutek, který hraničí s beznadějí, a možná jí také dosahuje. Abrams se narodila v roce 1999. Její píseň Camden začíná větou: „Nikdy jsem to neřekla, ale vím, že si nedokážu představit nic, co bude po mých pětadvaceti letech.“ Píseň evokuje potřebu skrýt zármutek, „pohřbít zátěž, dokud není vidět“, zatímco navenek drží linii, nazývá to dobrem a doufá, že „někdo si všimne, že se snažím“. Refrén podobný mantře zní: „Všechno, co jsem, rána, kterou je třeba zacelit, já ji však nechávám zcela otevřenou“.

Vystoupení Gracie Abrams s písní Camden v Madridu bylo natočeno a zveřejněno na YouTube jednou z fanynek, která napsala: „Šílené. Nemám slov. Plakala jsem. Umírala jsem. Zemřela jsem.“ Koncertu se zúčastnily tisíce lidí. Všichni společně zpívali, znali nazpaměť složitý text, přijali ho za svůj. Pubertální Weltschmerz (melancholie) není ničím novým. Každá generace si najde svůj způsob, jak ho vyjádřit. V nářku naší doby je však něco jedinečného, co nemůžeme odbýt jako fetišizaci zoufalství. Když posloucháme a sledujeme Gracii Abrams, nepochybujeme o hloubce zkušenosti, z níž vychází její výkřik. Je znepokojivé slyšet, jak ten výkřik opakuje mladý a kompaktní dav, melancholické skandování: „Jen jsem chtěla, abys věděl / Nikdy jsem to dobře nezvládala. […] Opravdu doufám, že to přežiju.“ Je „naděje“ v tomto kontextu vhodným termínem? Nejsem si tím tak docela jistý. V textech se ozývá spíše bez-naděj vyvstávající v situaci všudypřítomné hrozby.

Mezi fanoušky Gracie Abrams jsou převážně dívky. Stereotyp tvrdí, že chlapci jsou jiní, přitahuje je ponuré uznání obtíží života a jsou připraveni je snášet s mužnou odvahou divokého vousáče. Každý, kdo chodí mezi mladé lidi a mluví s nimi, nebo tráví čas ve zpovědnici, ví, že situace není tak jednoznačná. Vědomí zraněnosti prostupuje naší dobou jako závoj mlhy.

Jak úžasné je prožívat půst v takovém kontextu, upřít pohled na zraněné a ležící tělo a ukazovat, že právě zde lze nalézt naději. Po staletí byla církev opatrná ve zobrazování ran Kristových Pašijí. Snažila se slovy vyjádřit paradox, který tvoří jádro křesťanského poselství: že v Kristu je plně přítomné jak božství, tak lidství, že tento muž „narozený z Panny Marie“ je zároveň „Bůh z Boha, Světlo ze Světla“. Teprve když chalcedonský koncil zdokonalil konceptuální rámec nezbytný k zachování této rovnováhy, mohl křesťanský duch svobodně představovat, nejen slovy, ale i v umění, graficky, ponížení, které dobrovolně přijal Bůh, jenž se stal člověkem. Ukřižovaný se stal křesťanským symbolem par excellence. Zaujal ústřední místo v kultovní praxi, alespoň na Západě, kde se zobrazení zraněného Boha stalo ústředním motivem našich kostelů a dalších budov a formovalo veřejné povědomí.

Když Pavel připomínal křesťanům v Korintu, že mezi ně přijde, napsal: „Nepřišel jsem k vám hlásat tajemství Boží vynikajícími slovy nebo moudrostí. Vždyť jsem se rozhodl, že mezi vámi nebudu znát nic jiného než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Absolutní ústřední postavení Ježíšova zachraňujícího utrpení prostupovalo učením tohoto jedinečného kazatele smíření, milosrdenství, proměny skrze milost, radosti a věčného života.

Je třeba odvahy, abychom následovali jeho příklad v kultuře, která nás svádí k šíření veselejšího evangelia, předvídatelného díky daným postupům a předem stanoveným výsledkům. Kolem nás se lodě starobylých katedrál, ve stínu křížů, mění v minigolfová hřiště. Chrámy jsou používány pro světská představení, která mají ukázat údajnou „relevanci“. Mezitím, jen pár kroků odtud, v aréně sekulárního světa, se mladí lidé sklesle pohupují a tiše zpívají, že život je otevřená rána a že „v Gileádu už není balzám“.

Snahy postavit se k současným ranám provázejí dvě protichůdné tendence. Na jedné straně jsou lidé připraveni vystavovat své rány, získané, zděděné nebo imaginární, jako znaky identity. Mohou mít dobré důvody, motivované požadavky spravedlnosti. Ale jak nám vysvětlil Bernard, motivační perspektiva se nám ztrácí, pokud zakořeníme své sebevědomí v připoutanosti k ráně. Riskujeme, že se utopíme v hněvu, vášni, která nahrazuje touhu po uzdravení sebeospravedlňujícími proklamacemi. Hněv a jeho odraz, hořkost, nás mohou uvěznit v perverzně sebeuspokojivé beznaději.

Na druhé straně jsou tu snahy o vymazání ran. Slyšíme narážky ve smyslu, že rány by neměly existovat a že pokud existují, nemocné údy by měly být odstraněny. Ve společnostech, které fungují na bázi směny, nemají neproduktivní prvky místo, jsou považovány za anomálie a zachází se s nimi tvrdě. Tento přístup je patrný v kontroverzích ohledně potratů a eutanazie, stejně jako v opakujících se diskuzích o eugenetice. Je patrný v dystopických snech o osvobození společností od nežádoucích osob, které by někteří politici nejraději zavřeli do rezervací nebo shodili z útesu.

Tento vývoj lze interpretovat různými způsoby. Zdá se však těžké popřít, že s tím má něco společného vyloučení postavy Ukřižovaného, Zraněného-ač-Nepřemoženého, z veřejného povědomí. Civilizace, která na jisté úrovni hledá svou míru v obraze, který potvrzuje význam trpělivosti a výkupného utrpení, je jiná. Může se naučit empatii, což je pro padlé lidstvo nesamozřejmý pocit.

Úcta ke Kristovým ranám po staletí definovala křesťanskou vnímavost, která se projevovala v úctě k relikviím Utrpení, v Křížové cestě, v básních a malbách, v hudebních dílech, od renesančních Lamentací přes Bachovy Pašije až po hymny 19. století. Projevovala se v kultu Nejsvětějšího Srdce, který se rozšířil po celém světě v důsledku revolučních bouří. V centru toho všeho byla úcta k obrovskému tajemství utrpení, které je podstatou lidské existence. Kříž nám umožňuje přijmout realitu a zároveň potvrzuje, že rány nejsou definitivní, že mohou být uzdraveny a stát se zdrojem uzdravení.

Zakotvit v tomto tajemství víry znamená pracovat na konstruktivní revoltě proti několika klamům: proti politickému klamu, že společnost a stát by měly být řízeny podle evolučního modelu s ohledem na lidskou zdokonalitelnost; proti antropologickému klamu normativního standardu „zdraví“, který se používá k rozlišení mezi „životy hodnými života“ a „životy nehodnými života“; proti kulturnímu klamu, který připisuje zraněním fatální a deterministickou moc; a proti psychologickému klamu, který se poddává zoufalství, hypnotizován hlasem, který nám uprostřed noci šeptá do ucha o našich nejvnitřnějších zraněních: „Takhle to bude vždycky.“

Utrpení Krista nám umožňuje vznést nářek bez hněvu. Otevírá nás soucitu, který je epistemologickou kategorií schopnou připravit požehnaný pohled, jaký měl Job: „Znal jsem tě jen z doslechu, ale nyní tě mé oči uviděly“. Můžeme spolu s Tomášem vzývat Ukřižovaného a Vzkříšeného: „Pán můj a Bůh můj!“ Evangelium říká, že Kristovy rány po jeho vzkříšení nezmizely, ale byly učiněny slavnými. I rány světa mohou být také takové, když na ně bude vylit Kristův olej a víno.

Kříž je pro věřící zároveň symbolem a připomínkou události. Symbol Kristova utrpení není něco, co vytváříme my: byl nám dán. On nás interpretuje, ne my jeho. Stojí zato na tom trvat, když plaveme proti proudu symbolického kapitalismu založeného na „produkování znalostí“. V tomto virtuálním světě se „fakta“ stávají artefakty. Příběhy, obrazy a data jsou obchodovatelná za účelem udržování změny, tedy další spotřeby. Je těžké něco pochopit a zároveň to změnit. V důsledku toho hledání jasnosti hraje menší roli v současné veřejné diskusi, jejíž neuchopitelná rétorika a nepředvídatelné symboly jsou navrhovány spíše tak, aby mátly.

Přesto však člověk touží po porozumění. Je definován svou potřebou ptát se: „Proč?“; potřebuje jasné myšlení církve a naději zaměřenou na Krista; potřebuje její jistý smysl pro orientaci; potřebuje její symboly, které jsou realistické, liší se od symbolů světa, jsou zaměřené na historicky zraněné tělo, na překonanou smrt, na věčný osud celého člověka, složeného z duše a těla. Sublimní perspektiva naší víry je založena na skutečnostech, které se staly a které se ve společenství mystického Kristova těla stále dějí. Vyznáváme, že proměňující Dobrota nasytila lidské utrpení i v jeho nejextrémnějších projevech, dosáhla až do hlubin pekla, a že žádná beznaděj tedy není definitivní.

To je naše evangelium.

Naše doba po něm hlasitě touží. Hladoví po tom mladí lidé, kteří si s těžkým srdcem zoufají v našich parcích. Skutečně naslouchají, když o tom „s autoritou“ vyprávějí křesťané, kteří jsou schopni bez kompromisů vysvětlovat, předkládat pravdu a ukazovat Kristovu vlídnou sílu, která může obnovit a proměnit naše životy.

V roce 1139 v Clairvaux vyhlásil Bernard v předvečer Velikonoc své poslední kázání o 90. (91.) žalmu. Dýchne z něj na vás radost atlety, který dokončil závod. Život mnicha, říká svatý Benedikt, by měl být neustálým postem, vždy zaměřeným na Kristovo vítězství: liturgická doba odhaluje smysl existence jako takové. Bernard tuto souvislost vysvětluje. Zkoušky života jsou porodními bolestmi, které nám pomáhají objevit, co to znamená být naživu: „Skutečně žijeme tam, kde je život živoucí a vitální“. Jsme zrozeni, abychom žili v plnosti a přinášeli plody. V utrpení je „naděje na slávu“, říká Bernard, než se poopraví a řekne: Ne, sláva je v utrpení, jako je plod v semeni. A zvolá: „Bratři moji, sláva se nyní skrývá v utrpení; věčnost se skrývá v přítomném okamžiku, vznešená, nezměrná tíže v této lehkosti.“

Inverze je úplná. To, co nás nyní tíží, postrádá trvalou podstatu. Břemeno slávy nás táhne vzhůru, k nádherné a mnohostranné slávě. Když se plně podřídíme Kristovu životu, poznáme trpělivou radost Boha, který v 90. žalmu prohlašuje: „Jsem v utrpení s ním“. Říká také: „Moje radost je být s lidskými dětmi“. „O Emmanuel – odpovídá Bernard – Bůh s námi!“. A dodává: „Zdrávas, Milostiplná, Pán je s tebou“, jemně naznačuje mariánský charakter růstu v milosti směrem k autentické křesťanské zralosti. Bůh ví, co si přejeme a po čem toužíme, co je nám pochuti. Nesmíme se spokojit s málem: musíme poznat a hlásat, k jakému obrazu jsme stvořeni, jaké velikosti jsme skrze milost schopni dosáhnout.

Ráno po tomto posledním kázání otevřel Bernard svůj Graduál, aby zazpíval velikonoční introitus: okouzlující Resurrexi v šestém modu, „modus gravis“, hudební vyjádření tíže, která směřuje vzhůru. Je to liturgická skladba, která s tichým úžasem hlásá vzkříšení. Povznáší chválu církve od prázdného hrobu do věčného objetí Nejsvětější Trojice. Vtaženi konečně do tohoto objetí velikonočním vítězstvím Krista, uvidíme, jak jsme viděni, poznáme, jak jsme poznáni. Konečně budeme milovat dokonale.

Prozatím ještě poznáváme a vidíme jen částečně, zachováváme bdělost uprostřed noci. Pracujeme. Sloužíme. Učíme. Bojujeme, když je to třeba. Snažíme se milovat a ctít se navzájem, s očima upřenýma na Ježíše, průkopníka naší víry. On, Beránek Boží, je naší lucernou. Jeho  vlídné světlo, i když je skryté, je plné radosti.

Překlad - jb -