PODCAST Lev XIV.: S radostí nasměrujme celé své bytí k Bohu

Homilie papeže Lva XIV. -  Bazilika svaté Sabiny na Aventinu

Popeleční středa, 18. února 2026

Drazí bratři a sestry!

Na začátku každého liturgického období objevujeme vždy s novou radostí milost být církví – společenstvím svolaným, aby naslouchalo Božímu slovu. Prorok Joel k nám promlouvá hlasem, který každého vyvádí z vlastní izolace a činí obrácení naléhavostí stejně neodmyslitelně osobní jako veřejnou: „Svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte i děti i kojence!“ (Jl 2, 16). Zmiňuje i ty, jejichž nepřítomnost by se dala snadno ospravedlnit: nejslabší a nejméně způsobilé pro velká shromáždění. Poté prorok jmenuje ženicha a nevěstu: jako by je povolával z jejich intimity, aby pocítili, že jsou součástí většího společenství. Poté přicházejí na řadu kněží, kteří se ovšem již nacházejí – jakoby z povinnosti svého úřadu – „mezi předsíní a oltářem“ (v. 17); jsou vyzváni, aby plakali a našli správná slova pro všechny: „Ušetř, Hospodine, svůj lid“ (v. 17).

Postní doba je také dnes pro společenství silným obdobím: „Svolejte lid, zasvěťte obec“ (Jl 2, 16). Víme, jak je stále těžší shromáždit lidi a cítit se jako lid – nikoli v nacionalistickém a agresivním smyslu, ale ve společenství, v němž každý najde své místo. Navíc zde se formuje lid, který uznává své hříchy, to znamená přiznává, že zlo nepochází od domnělých nepřátel, ale zasáhlo srdce, je uvnitř jeho vlastního života a je třeba se mu postavit čelem a odvážně převzít odpovědnost. Třeba přiznat, že tento postoj jde „proti proudu“, ale když je tak přirozené přiznat si bezmoc před rozbouřeným světem, představuje tento postoj skutečnou alternativu – čestnou a přitažlivou. Ano, církev existuje také jako proroctví společenství, které uznává své hříchy.

Jistě, hřích je vždycky osobní, ale nabývá podoby v reálných a virtuálních prostředích, ve kterých se pohybujeme, v postojích, kterými se navzájem ovlivňujeme, nezřídka v rámci skutečných „struktur hříchu“, ať už ekonomického, kulturního, politického nebo dokonce náboženského charakteru. Postavit živého Boha proti modlářství – jak nás učí Písmo svaté – znamená odvážit se svobody a najít ji skrze exodus, skrze cestu. Nikoli jako paralyzovaní, rigidní lidé, jistí si svými postoji, ale jako shromáždění, které se chce někam pohnout, změnit se. Jak vzácné je setkat se s dospělými lidmi, kteří zreflektují své jednání, s podniky a institucemi, které přiznají, že udělaly chybu!

Dnes jde mezi námi právě o tuto možnost. A není náhodou, že mnoho mladých lidí – i v sekularizovaném kontextu – pociťuje více než v minulosti volání tohoto dne, Popeleční středy. Právě oni, mladí lidé, zřetelně vidí, že je možné žít spravedlivějším způsobem a že někdo je odpovědný za to, v církvi a ve světě nefunguje. Je tedy třeba začít od toho, co je možné, a od těch, kteří jsou s námi. „Hle, teď je ‚doba příhodná‘, hle, teď je ‚den spásy‘“ (2 Kor 6, 2). Uvědomme si tedy misijní význam postní doby – ne proto, abychom odvrátili pozornost od práce na sobě samých, ale abychom ji otevřeli mnoha lidem, kteří prožívají neklid a mají dobrou vůli, lidem, kteří hledají cesty k autentické obnově života v perspektivě Božího království a Jeho spravedlnosti.

„Proč se má mezi národy říkat: Kdepak je ten jejich Bůh?“ (Jl 2, 17). Prorokova otázka zní jako ostří. Připomíná také nám úvahy, které se nás týkají a které vznikají mezi těmi, kteří pozorují Boží lid jakoby zvenčí. Postní doba nás totiž vybízí ke změně kurzu – k obrácení –, které činí naše poselství věrohodnějším.

Před šedesáti lety, několik týdnů po skončení II. vatikánského koncilu, se sv. Pavel VI. rozhodl veřejně slavit obřad popelce – aby byl viditelný pro všechny – během generální audience v bazilice sv. Petra – gesto, které se také dnes chystáme učinit. Hovořil o něm jako o „přísném a působivém kajícím obřadu“ (Pavel VI., generální audience, 23. února 1966), který rázně zasahuje lidskou vnímavost a zároveň se dotýká otázky kultury. Řekl tehdy: „My, lidé současnosti, si můžeme položit otázku, zda je tato pedagogika stále srozumitelná. Odpovídáme kladně. Protože je to pedagogika realistická. Je to přísné volání po pravdě. Vede nás ke správné vizi naší existence a našeho osudu.“

Tato „pedagogika pokání“ – řekl Pavel VI. – „překvapuje současného člověka ve dvou ohledech“: prvním je „jeho obrovská schopnost vytvářet iluze, autosugesci, systematicky klamat sebe sama ohledně reality života a jeho hodnot“. Druhým aspektem je „fundamentální pesimismus“, který papež Montini vnímal všude kolem sebe: „Většina lidských projevů, které nám dnes nabízí filozofie, literatura, divadelní umění – řekl tehdy – končí konstatováním nevyhnutelné marnosti všeho, obrovského smutku života, metafyziky absurdity a nicoty. Tato sdělení jsou apologií popela“.

Dnes můžeme rozpoznat proroctví obsažené v těchto slovech a pocítit v popelu, který na nás byl nasypán, tíhu rozbouřeného světa, celých měst zničených válkou: popel mezinárodního práva a spravedlnosti mezi národy, popel celých ekosystémů a svornosti mezi lidmi, popel kritického myšlení a staré místní moudrosti, popel vnímavosti pro posvátné, sacrum, jež je přítomné v každém stvoření.

„Kde je jejich Bůh?“ – ptají se národy. Ano, drazí, ptají se nás na to dějiny, a ještě dříve naše svědomí: pojmenovat smrt pravým jménem, nést její znamení, ale vydávat svědectví o vzkříšení. Uznání našich hříchů, abychom mohli obrátit, je již předzvěstí a svědectvím vzkříšení: znamená to totiž zastavit se uprostřed popela, ale zvednout se a znovu stavět. Tehdy se Velikonoční triduum, které budeme slavit v kulminujícím okamžiku postní doby, projeví v celé své kráse a významu. Učiní tak tím, že nás skrze pokání zapojí do přechodu ze smrti do života, z bezmoci do Božích možností.

Proto starověcí i současní mučedníci září jako průkopníci na naší cestě vedoucí k Velikonocům. Starověká římská tradice postních zastavení (stationes) – z nichž první připadá na dnešek – má výchovný rozměr: odkazuje nás k pohybu – jako poutníci, stejně jako k zastavení se – statio – u „památek“ mučedníků, nad nimiž se tyčí baziliky Říma. Není to snad výzva, abychom následovali obdivuhodné stopy svědectví, která jsou již rozeseta po celém světě? [Povzbuzení, abychom] rozpoznávali místa, příběhy a jména těch, kteří si zvolili cestu blahoslavenství a nesli až do konce její důsledky. Miriády zrn, která i když se zdála ztracená, pohřbená v zemi, připravila bohatou sklizeň, kterou jsme mohli sklízet. Postní doba – jak nám naznačuje evangelium – nás osvobozuje od touhy být za každou cenu vidět (srov. Mt 6, 2.5.16) a učí nás spíše vnímat to, co se rodí, co roste, a podněcuje nás, abychom tomu sloužili. Je to hluboká harmonie, která ve skrytu těch, kteří se postí, modlí a milují, souzní s Bohem života, naším Otcem a Otcem všech. K němu znovu nasměrujme s umírněností a radostí celé své bytí, celé své srdce.

Překlad - jb -