Papež v Ostii: Věrnost Bohu a úcta k druhému je cestou k naplněnosti člověka
Drazí bratři a sestry,
je pro mě velkou radostí být zde a prožít s vaší komunitou gesto, z něhož pochází slovo „domenica“ (neděle). Je to „den Páně“ (z lat. Dominus, pán), neboť Vzkříšený Ježíš přichází mezi nás, naslouchá nám a mluví k nám, sytí nás a vysílá nás na cestu. V evangeliu, které jsme dnes slyšeli, nám Ježíš ohlašuje svůj „nový zákon“: nikoli pouze učení, ale také sílu k jeho naplňování. Tou je milost Ducha Svatého, která se nesmazatelně vpisuje do našich srdcí a naplňuje přikázání staré smlouvy (srov. Mt 5,17-37).
Po odchodu z Egypta Bůh stvrdil smlouvu se svým lidem prostřednictvím Desatera přikázání a nabídl mu plán života a cestu ke spáse. „Desatero přikázání“ tedy je chápáno a zařazuje se do rámce cesty vedoucí k osvobození, díky níž se skupina rozdělených a utlačovaných kmenů promění v jednotný a svobodný lid. Na dlouhé cestě pouští se tato přikázání jeví jako světlo, jež ukazuje cestu; a jejich dodržování je chápáno a naplňováno spíše jako projev lásky, vděčné a důvěřivé oddanosti Pánu smlouvy než jako formální plnění předpisů. Zákon, který Bůh dal svému lidu, tedy není v rozporu s jeho svobodou, ale naopak je podmínkou k jejímu rozkvětu.
Dnešní první čtení z knihy Sirachovcovy (srov. 15,16-21) a žalm 118, kterým jsme zazpívali svou odpověď, nás tedy vybízejí, abychom v Hospodinových přikázáních nespatřovali zákon, který utlačuje, nýbrž jeho pedagogiku pro lidstvo, které hledá plnost života a svobody.
V této souvislosti najdeme na začátku pastorační konstituce Gaudium et spes jeden z nejkrásnějších výroků II. vatikánského koncilu, v němž téměř cítíme, jak Boží srdce tluče skrze srdce církve. Koncil říká: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (Conc. Ecum. Vat. II, Cost. past. Gaudium et spes, 1).
Toto proroctví spásy přehojně rezonuje v Ježíšově kázání, které začíná na břehu Galilejského jezera hlásáním Blahoslavenství (srov. Mt 5,1-12) a pokračuje v předložení pravého a plného smyslu Božího zákona. Pán říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ.‘ Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.“ (Mt 5,21-22). Jako cestu k naplněnosti člověka tak ukazuje věrnost Bohu založenou na úctě a péči o druhého v jeho nedotknutelné posvátnosti, kterou je třeba pěstovat nejprve v srdci, dříve než dojde na gesta a slova. Právě tam se totiž rodí nejšlechetnější city, ale také nejbolestnější znesvěcení: uzavřenost, závist, žárlivost, takže ten, kdo zle smýšlí o svém bratru a živí vůči němu zášť, je jako by ho ve svém nitru již zabíjel. Nikoli náhodou svatý Jan praví: „Kdo nenávidí svého bratra, je vrah“ (1Jan 3,15).
Jak pravdivá jsou tato slova! A když se také nám stane, že soudíme druhé a pohrdáme jimi, pamatujme, že zlo, které vidíme ve světě, má své kořeny právě tam, kde srdce chladne, zatvrzuje se a stává se chudé na milosrdenství.
Lze to zažít rovněž tady, v Ostii, kde bohužel také existuje násilí, které zraňuje a šíří se mezi mladými a dospívajícími lidmi, někdy snad podporováno užíváním návykových látek, nebo je pácháno zločineckými organizacemi, které vykořisťují lidi tím, že je zapojují do svých zločinů, a sledují své ničemné zájmy nelegálními a nemorálními metodami.
Tváří v tvář těmto jevům vyzývám vás všechny, jako farní společenství, ve spojení s dalšími pozitivně nastavenými organizacemi, které působí v těchto čtvrtích, abyste se i nadále velkoryse a odvážně věnovali šíření dobrého zrna evangelia ve svých ulicích a domovech. Nesmiřujte se s kulturou násilí a nespravedlnosti. Naopak šířte úctu a harmonii, nejprve tím, že odzbrojíte jazyk, a poté investováním energie a zdrojů do výchovy a vzdělávání, zejména dětí a mládeže. Ano, ať se ve farnosti naučí poctivosti, vstřícnosti, lásce, která překračuje hranice; ať se naučí pomáhat nejen těm, kteří jim to oplatí, a zdravit nejen ty, kteří je zdraví, ale ať se obracejí ke každému s nezištností a ve svobodě; ať se naučí souladu mezi vírou a životem, jak nás učí Ježíš, když říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.“ (Mt 5,23-24).
Ať je toto, drazí, cílem vašeho úsilí a vašich činností, pro dobro těch, kdo jsou blízcí i vzdálení, aby i ten, kdo otročí zlu, mohl skrze vás potkat Boha lásky, jediného, který osvobozuje srdce a činí nás skutečně šťastnými.
Před sto deseti lety si papež Benedikt XV. přál pojmenovat tuto farnost Santa Maria Regina Pacis. Učinil tak uprostřed první světové války, pomýšlel přitom také na vaši komunitu jako na paprsek světla na olověném válečném nebi. Jakkoli čas běžel dál, svět stále zatemňuje mnoho mračen, šíří se logika, která v rozporu s evangeliem vyzdvihuje nadvládu silnějšího, podporuje aroganci, živí svůdnou lákavost vítězství za každou cenu a je hluchá k volání těch, kdo trpí a jsou bezbranní.
Proti těmto tendencím postavme odzbrojující sílu mírnosti, prosme nadále o pokoj, přijímejme a pěstujme jeho dar s vytrvalostí a pokorou. Svatý Augustin učil, že „není těžké mít pokoj […]. Pokud […] jej mít chceme, je na dosah ruky a můžeme ho získat bez jakékoli námahy“ (Sermo 357, 1). A to proto, že naším pokoje je Kristus, kterého získáváme tím, že se od Něho necháme získat a proměnit, že Jemu otevíráme své srdce a s Jeho milostí jej otevíráme také všem, které nám On sám staví do cesty.
Čiňte tak i vy, milé sestry a milí bratři, každý den. Čiňte tak společně, jako společenství, s pomocí Marie, Královny míru. Ať nás Ona, Matka Boží a naše Matka, vždy chrání a opatruje. Amen.
Překlad - jb -
