Lev XIV.: Žijme jako děti světla, rozdávejme Kristovu naději a pokoj
Homilie papeže Lva XIV.
Mše svatá při návštěvě římské farnosti Srdce Ježíšova v Ponte Mammolo, 15. března 2026
Drazí bratři a sestry,
dnešní eucharistická slavnost je více než kdykoli jindy naplněna radostí. Naše dnešní krásné setkání je totiž zasazeno do kontextu neděle zvané „laetare“, tedy „radujte se“, podle slov proroka Izaiáše: „Raduj se, Jeruzaléme“ (vstupní antifona, srov. Iz 66,10).
Vede nás to k zamyšlení. Mnoho našich bratří a sester v dnešním světě trpí kvůli násilným konfliktům, vyvolaným absurdní představou, že problémy a neshody lze řešit válkou, zatímco to, co potřebujeme, je vést neúnavně dialog o míru. Někteří se dokonce snaží zapojit Boží jméno do svých smrtonosných rozhodnutí, Bůh však nemůže být zverbován temnotou. On naopak vždycky znovu přichází, aby lidstvu daroval světlo, naději a pokoj, a právě pokoj musejí hledat ti, kdo ho vzývají.
To je poselství této neděle: jakkoli hluboké jsou propasti, do nichž může člověk pro své hříchy upadnout, Kristus přichází, aby přinesl jas, který je silnější a který dokáže osvobodit člověka od slepoty zla, aby mohl začít nový život.
Setkání Ježíše se slepým od narození (srov. Jan 9,1-41) lze vlastně přirovnat k porodu, při němž tento člověk, podobně jako dítě přicházející na svět, objevuje nový svět: spatří sebe, druhé i život Božími očima (srov. 1 Sam 16,9).
Ptejme se tedy: V čem spočívá tento pohled? Co odhaluje? Co znamená „dívat se Božíma očima“?
Podle toho, co vypráví evangelista Jan, to znamená především překonat předsudky těch, kteří v trpícím člověku vidí pouze vyvrhele, který si zaslouží pohrdání, nebo problém, jemuž je potřeba se vyhnout, a opevňují se ve věži svého sobeckého individualismu. Často slýcháme věty typu: „Dokud se dařilo, přátel bylo mnoho; ve chvíli zkoušky však mnozí odešli, zmizeli!“ Ježíš tak nečiní. Hledí na slepce s láskou; nikoli jako na podřadnou bytost nebo obtížnou přítomnost, ale jako na milovaného člověka, který potřebuje pomoc. Tak se jejich setkání stává příležitostí, aby se v každém z nich projevilo Boží dílo.
Ve „znamení“, v zázraku, Ježíš zjevuje svou božskou moc a člověk, jako by se tu opakovalo gesto stvoření – bláto, sliny – znovu plně získává svou krásu a důstojnost bytosti stvořené k obrazu a podobě Boží. Když nabývá zrak, stává se svědkem světla.
Jistě, nese to s sebou námahu: musí si zvykat na mnoho věcí, které mu dříve byly neznámé, naučit se rozlišovat barvy a tvary, znovu nastavit své vztahy, a to není snadné. Ba co víc, nepřátelství, které ho obklopuje, roste, provokuje, a dokonce ani vlastní rodiče ho nemají odvahu bránit (srov. Jan 9,18–23). Jakkoli je to absurdní, zdá se téměř, že ti, kdo jsou mu nablízku, by byli nejradši, kdyby se nic takového nestalo. A nejen to: při výslechu, jemuž je slepec, který nyní vidí, podroben, je souzen především Ježíš, obviněný z toho, že – aby ho uzdravil – porušil sobotu.
V přihlížejících se tak objevuje další slepota, jiná a ještě závažnější: slepota, v níž přímo před sebou nevidí Boží tvář, a v níž vyměňují možnost zachraňujícího setkání za sterilní jistotu, kterou jim poskytuje legalistické dodržování formální disciplíny. Ježíš se však před touto zatvrzelostí nezastaví a ukazuje, že neexistuje žádná „sobota“, která by mohla zabránit skutku lásky. Koneckonců smyslem sobotního odpočinku pro izraelský lid – a pro nás nedělního, dne Páně – je právě oslava tajemství života jako daru, před nímž nikdo nemůže ignorovat volání trpícího bratra a sestry o pomoc.
V tomto smyslu jsme možná někdy slepí i my, když si nevšímáme druhých a jejich problémů. Ježíš nás však žádá, abychom žili jinak, jak dobře pochopila první křesťanská komunita, v níž bratři a sestry s vytrvalostí v modlitbě všechno sdíleli s radostí a v prostotě srdce (srov. Sk 2,42–47). Ne snad, že by tehdy chyběly strasti a překážky. Oni se však nevzdávali: posilněni darem křtu usilovali o život jako nová stvoření, žili ve společenství a v pokoji se všemi, nacházeli ve společenství rodinu, která je provázela a podporovala.
Drazí, to jsou plody, které jsme povoláni přinášet jako děti světla (srov. 1 Tes 5,4-5); a vaše farnost již téměř devadesát let věrně žije toto poslání, se zvláštní pozorností k situacím chudoby, marginalizace a nouze, s ohledem na nedalekou věznici Rebibbia, spadající do území farnosti, a s mnoha dalšími projevy vnímavosti a solidarity.
Vím, že pomáháte mnoha bratřím a sestrám pocházejícím z jiných zemí, aby se dokázali začlenit: aby se naučili jazyk, našli důstojné bydlení a vykonávali poctivou a bezpečnou práci. Nechybí obtíže, bohužel někdy umocněné těmi, kdo bez skrupulí využívají chudoby nejslabších k prosazování svých vlastních zájmů. Vím však, jak moc se všichni snažíte vypořádat s těmito obtížemi prostřednictvím charitních služeb, domů přijímajících ženy a matky v nouzi a mnoha dalších iniciativ. Stejně tak je mi známo s jakým elánem a velkodušností se věnujete výchově mladých lidí a dětí, prostřednictvím oratoria a dalších vzdělávacích programů.
Když svatý Augustin hovořil o Boží tváři, jejímž zrcadlem máme být ve světě, říkal křesťanům své doby: „Jakou tvář má láska? Jaký tvar, jakou postavu, jaké nohy, jaké ruce? […] Má nohy, které vedou do společenství církve; má ruce, které dávají chudým; má oči, jimiž poznáváme toho, kdo je v nouzi“ (In Epistolam Joannis ad Parthos, 7, 10) a dodával s odkazem na milosrdnou lásku: „Držte se jí, obejměte ji: nic není sladší než ona“ (tamtéž).
Drazí bratři a sestry, v tom spočívá dar světla, který vám byl svěřen, abyste jej nechali růst ve vás a mezi vámi v celé jeho sladkosti a šířili jej do světa modlitbou, častým přijímáním svátostí a láskou. Takto pokračujte v úsilí na své cestě.
Nejsvětější Srdce Ježíšovo, jemuž je zasvěcena vaše farnost, ať stále více utváří a chrání toto krásné společenství, aby žilo ve stejném smýšlením jako Kristus (srov. Fil 2,5) a s radostí a oddaností svědčilo o pokladu milosti, který jste přijali.
Překlad - jb -
