Lev XIV.: Kristus nás volá ke svobodě: Nechce služebníky ani zákazníky
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Alžírska, Kamerunu, Angoly a Rovníkové Guineje (13.–23. dubna 2026)
Návštěva Angoly 18. – 21. dubna 2026
Homilie papeže Lva XIV. při mši svaté v Saurimu, pondělí, 20. dubna 2026
Drazí bratři a sestry!
Ve všech koutech světa církev žije jako lid následující Krista, našeho Bratra a Vykupitele: On, Vzkříšený, nám osvětluje cestu k Otci a mocí Ducha nás posvěcuje, abychom proměnili svůj životní styl podle Jeho lásky. Toto je Radostná zvěst – Evangelium, které proudí jako krev v žilách a udržuje nás na cestě. Na cestě, která mě dnes přivedla sem, k vám! V radosti a kráse našeho shromáždění, sjednoceného v Ježíšově jménu, naslouchejme s otevřeným srdcem Jeho Slovu spásy, aby nás vedlo k zamyšlení nad důvodem a cílem, pro které následujeme Pána.
Když se Boží Syn stává člověkem, činí výmluvná gesta, aby zjevil Otcovu vůli: rozjasňuje temnotu tím, že navrací zrak slepým; dává hlas utlačovaným tím, že rozvazuje jazyk němým; uspokojuje náš hlad po spravedlnosti tím, že rozmnožuje chléb pro chudé a slabé. Kdo slyší o těchto skutcích, začíná hledat Ježíše. Zároveň Pán nahlíží do našich srdcí a ptá se nás, zda Jej hledáme z vděčnosti, nebo ze zištných důvodů, z vypočítavosti, nebo z lásky. Říká totiž lidem, kteří Ho následovali: „Hledáte Mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů“ (Jan 6, 26). Jeho slova odhalují úmysly těch, kteří netouží po setkání s člověkem, ale jde mu jen o konzum, o věci. Dav vnímá Ježíše jako prostředek k dosažení něčeho jiného, jako někoho, kdo zajišťuje služby. Kdyby jim nedal nic k jídlu, jeho gesta a jeho učení by nevzbudily zájem.
K tomu dochází tehdy, když autentickou víru nahrazuje pověrčivé obchodování, v němž se Bůh stává modlou, vyhledávanou pouze tehdy, když ji potřebujeme, a pouze tak dlouho, dokud nám slouží. Dokonce i ty nejkrásnější dary Pána, který se vždycky stará o svůj lid, se pak stávají nárokem, odměnou nebo vydíráním a jsou špatně chápány právě těmi, kteří je přijímají. Evangelní příběh nám tedy umožňuje pochopit, že existují také nesprávné pohnutky k hledání Krista, především když je považován za čaroděje [gurù] nebo talisman. Nesprávný je také cíl, který si tento dav klade: nehledají totiž učitele, kterého by mohli milovat, ale vůdce, kterého uctívají, aby z toho profitovali.
Zcela odlišný je postoj Ježíše k nám: On totiž toto neupřímné hledání neodmítá, ale podněcuje k obrácení. Neodhání dav, ale zve všechny, aby prověřili, co pulsuje v jejich srdcích. Kristus nás volá ke svobodě: nechce služebníky ani zákazníky, ale hledá bratry a sestry, kterým by se mohl zcela odevzdat. Abychom s vírou odpověděli na tuto lásku, nestačí slyšet o Ježíši od druhých: je třeba přijmout smysl Jeho slov. Nestačí ani sledovat, co Ježíš činí: je třeba jít za Ním a napodobovat Jeho činy. Když ve znamení sdíleného chleba rozpoznáváme vůli Spasitele, který se za nás vydává, pak se přibližujeme ke skutečnému setkání s Ježíšem, které se stává Jeho následováním, posláním a životem.
Napomenutí, které Pán adresuje zástupu, se tak mění v pozvání: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu“ (Jan 6, 27). Těmito slovy Kristus ukazuje na svůj skutečný dar pro nás: nevyzývá nás, abychom pohrdali každodenním chlebem, který naopak rozmnožuje v hojnosti a učí nás prosit o něj v modlitbě. Vychovává nás ke správnému způsobu hledání chleba života, pokrmu, který nás sytí navždy. Touha zástupu tak nachází ještě větší a překvapivější odpověď: Ježíš nám nedává pokrm, který se vyčerpá, ale chléb, který nám nedovolí zemřít, protože je pokrmem pro věčný život.
Jeho dar vrhá světlo na naši současnost: dnes totiž vidíme, že mnoho lidských tužeb je ničeno těmi, kdo používají násilí, jsou zneužívány tyrany a sváděny bohatstvím. Když nespravedlnost korumpuje srdce, chléb všech se stává majetkem nemnohých. Tváří v tvář tomuto zlu Kristus naslouchá volání národů a obnovuje naši historii: pozvedá nás z každého pádu, utěšuje v každém utrpení, dodává odvahu v poslání. Stejně jako eucharistie – živý chléb, který nám vždycky dává – tak ani jeho dějiny neznají konce, a tak odstraňují konec, tedy smrt, z našich dějin, které Vzkříšený otevírá mocí svého Ducha. Kristus žije! On je náš Vykupitel. To je Evangelium, které sdílíme s ostatními a činíme tak svými bratry všechny národy země. To je poselství, které proměňuje hřích v odpuštění. To je víra, která zachraňuje život!
Velikonoční svědectví se tedy jistě týká Krista, Ukřižovaného, který vstal z mrtvých, ale právě proto se týká i nás: v něm zaznívá předzvěst našeho vzkříšení. Nepřišli jsme na svět, abychom zemřeli. Nenarodili jsme se proto, abychom se stali otroky ani zkaženosti těla, ani poskvrnění duše: každá forma útlaku, násilí, vykořisťování a lži popírá Kristovo vzkříšení, nejvyšší dar naší svobody. Toto osvobození od zla a smrti se totiž neuskutečňuje až na konci dnů, ale v příběhu každého dne. Co musíme udělat, abychom tento dar přijali? Učí nás to samotné evangelium: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6, 29). Ano, věříme! Dnes to společně říkáme s přesvědčením a vděčností Tobě, Pane Ježíši. Toužíme jít za Tebou a sloužit Ti ve našem bližním: Tvé slovo je pro nás pravidlem života a měřítkem pravdy.
„Blaze těm, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově“ (srov. Ž 119[118], 1): tak jsme zpívali v žalmu. Nejdražší, na této pouti určuje cestu Pán, nikoli naše naléhavé potřeby ani přechodné módy. Proto je cesta církve, když následujeme Ježíše, vždy „synodou vzkříšení a naděje“ (Apoštolská exhortace Ecclesia in Africa, 13), jak uvedl sv. Jan Pavel II. ve své apoštolské exhortaci pro Afriku: pokračujme dále tímto moudrým směrem! S evangeliem v srdci budete mít odvahu čelit obtížím a zklamáním: cesta, kterou nám Bůh otevřel, nikdy nekončí. Pán totiž s námi vždycky drží krok, abychom mohli pokračovat po Jeho cestě: sám Kristus udává směr a sílu této pouti – pouti, kterou se chceme naučit prožívat stále více tak, jak se patří, to znamená synodálně.
Především, „Církev hlásá Dobrou zprávu nejen kázáním slova, které přijala od Pána, ale také svědectvím života, díky němuž Kristovi učedníci svědčí o důvodech víry, naděje a lásky, která v nich je“ (tamtéž, 55). Když máme podíl na eucharistii, chlebu věčného života, jsme povoláni sloužit našemu lidu s oddaností, která pozvedá z každého pádu, obnovuje to, co ničí násilí, a s radostí sdílí bratrské vztahy. Skrze nás přináší dynamika Boží milosti dobré ovoce zejména uprostřed protivenství, jak ukazuje příklad prvomučedníka Štěpána (srov. Sk 6, 8–15).
Nejdražší, svědectví mučedníků a svatých nám dodává odvahu a pobízí nás k putování cestou naděje, smíření a míru, na níž se Boží dar stává lidským nasazením v rodině, v křesťanské společenství a v občanské společnosti. Když kráčíme touto cestou společně ve světle evangelia, církev v Angole roste díky této duchovní plodnosti, která má svůj původ v eucharistii a trvá v integrální péči o každého člověka a všechen lid. Zejména vitalita povolání, kterou prožíváte, je znamením odpovědi na Pánův dar – které se vždy v hojnosti dostává těm, kdo jej přijímají s čistým srdcem. Díky Chlebu nového života, o který se dnes dělíme, můžeme pokračovat v cestě celé církve, jejímž cílem je Boží království, jejímž světlem je víra a jejíž duší je láska.
Překlad - jb -
