Lev XIV.: Překonejte rozdělení, nemoc korupce i pověrčivé praktiky
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Alžírska, Kamerunu, Angoly a Rovníkové Guineje (13.–23. dubna 2026)
Návštěva v Angole, 18. – 21. dubna
Homilie Lva XIV., Kilamba, 3. neděle velikonoční, 19. dubna 2026
Drazí bratři a sestry!
Se srdcem plným vděčnosti slavím ve vašem středu tuto eucharistii. Děkuji Bohu za tento dar a vám za radostné přijetí!
Na tuto třetí neděli velikonoční k nám Pán promlouvá v evangeliu o učednících z Emauz (srov. Lk 24, 13-35). Nechme se osvítit tímto Slovem života.
Dva Pánovi učedníci, se srdcem zraněným a zarmouceným, odcházejí z Jeruzaléma, aby se vrátili do své vesnice, do Emauz. Viděli smrt Ježíše, do něhož vkládali důvěru a kterého následovali, a nyní – zklamaní a sražení prohrou – se vracejí do svých domovů. Na cestě „hovořili spolu o tom všem, co se stalo“ (v. 14). Potřebují o tom mluvit, znovu si vyprávět, co viděli, sdílet to, co prožili, i když riskují, že zůstanou uvězněni v bolesti a uzavřeni před nadějí.
Bratři a sestry, v této úvodní scéně dnešního evangelia jako by se zrcadlily dějiny Angoly, této překrásné a zraněné země, která hladoví a žízní po naději, míru a bratrství. Rozhovor dvou učedníků na cestě, kteří se smutkem vzpomínají na to, co potkalo jejich Mistra, vskutku připomíná bolest, kterou byla poznamenána vaše země: dlouhou občanskou válku s jejími dozvuky v podobě nepřátelství a rozkolů, promarněných zdrojů a chudoby.
Když jsme dlouhou dobu ponořeni do historie tak hluboce poznamenané bolestí, hrozí nám totéž, co těmto dvěma učedníkům z Emauz: ztráta naděje a paralyzující skleslost. Oni sice putují, ale přesto ve skutečnosti stále vězí v událostech, ke kterým došlo před třemi dny, kdy viděli Ježíše umírat; mluví mezi sebou, ale bez naděje na východisko ze této situace; stále mluví o tom, co se stalo, a pociťují obtíž typickou pro ty, kdo nevědí, jak začít znovu, ani zda je to ještě možné.
Nejdražší, Pánova Radostná zvěst také dnes a pro nás zní takto: On žije, vstal z mrtvých a kráčí po našem boku, když procházíme cestou utrpení a hořkosti, otevírá nám oči, abychom mohli rozpoznat Jeho dílo, a obdarovává nás milostí, abychom se vydali znovu na cestu a budovali budoucnost.
Pán se připojuje k těmto dvěma učedníkům, kterou jsou zklamaní a postrádají naději, a stává se jejich společníkem na cestě, pomáhá jim poskládat útržky příběhu, pohlédnout dál, za bolest, objevit, že na této pouti nejsou sami a že na ně čeká budoucnost, v níž je stále přítomen Bůh lásky. A když se zastavil, aby s nimi povečeřel, usedl ke stolu a lámal chléb, tehdy „se jim otevřely oči a poznali ho“ (v. 31).
Zde je vytyčena i pro nás – pro vás – drazí angolští bratři a sestry, cesta k novému začátku: na jedné straně jistota, že Pán nás doprovází a má s námi soucit, na druhé straně pak úsilí, které od nás žádá.
Přítomnost Pána po našem boku prožíváme především ve vztahu s Ním, v modlitbě, v naslouchání Jeho Slovu, které rozněcuje naše srdce, tak jako srdce oněch dvou učedníků, a především při slavení eucharistie. Právě tam se setkáváme s Bohem. Proto je třeba být vždy bdělí vůči těm formám tradiční religiozity, které jistě patří ke kořenům vaší kultury, ale zároveň s sebou nesou riziko zaměňování a směšování s magickými a pověrčivými prvky, které nepomáhají duchovnímu růstu. Zůstaňte věrní tomu, co učí církev, důvěřujte svým pastýřům a upírejte svůj zrak na Ježíše, který se zjevuje zejména ve Slově a v Eucharistii. V obou těchto skutečnostech zakoušíme, že vzkříšený Pán kráčí vedle nás, a sjednoceni s Ním i my zvítězíme nad smrtí, která nás obklopuje, a žijeme jako vzkříšení.
S touto jistotou, že na této cestě nejsme sami, se spojuje také velkorysé nasazení, které může hojit rány a znovu rozsvítit naději. Vždyť jestliže ti dva učedníci z Emauz poznali Ježíše, když pro ně lámal chléb, znamená to, že i my ho musíme takto poznávat nejen v eucharistii, ale všude tam, kde se život stává lámáním chleba, všude tam, kde se někdo stává soucitným darem, tak jako On.
Dějiny vaší země, stále ještě těžké následky, které si nesete, sociální a ekonomické problémy a různé formy chudoby volají po přítomnosti takové Církve, která dokáže doprovázet na cestě a vyslyšet volání svých dětí. Církve, která ve světle Slova a pokrmu eucharistie dokáže znovu oživit ztracenou naději. Církve tvořené lidmi, jako jste vy, kteří se obětují, jako když Ježíš láme chléb pro dva učedníky z Emauz. Angola potřebuje biskupy, kněze, misionáře, řeholnice a řeholníky, laické ženy a muže, kteří v srdci nosí touhu sdílet svůj život a obětovat jej druhým, angažovat se ve vzájemné lásce a odpuštění, budovat prostory bratrství a pokoje, činit gesta soucitu a solidarity s těmi, kteří to nejvíce potřebují.
Díky milosti vzkříšeného Krista se můžeme stát tímto lámaným chlebem, který proměňuje realitu. A stejně jako nám eucharistie připomíná, že jsme jedno tělo a jeden duch, sjednocení s jediným Pánem, tak i my můžeme a chceme budovat zemi, v níž budou stará rozdělení jednou provždy překonána, kde zmizí nenávist a násilí, kde bude nemoc korupce vyléčena novou kulturou spravedlnosti a sdílení. Jen tak bude možná budoucnost plná naděje, zejména pro mnoho mladých lidí, kteří o ni přišli.
Bratři a sestry, dnes je třeba hledět do budoucnosti s nadějí a budovat naději pro budoucnost. Nebojte se toho! Vzkříšený Ježíš, který jde s vámi a pro vás se rozděluje jako lámaný chléb, vás povzbuzuje, abyste byli svědky Jeho vzkříšení a tvůrci nového lidstva a nové společnosti.
Na této cestě, drazí, můžete počítat s blízkostí a modlitbou papeže! Vím ovšem také, že s vámi mohu počítat, a za to vám děkuji! Svěřuji vás ochraně a přímluvě Panny Marie, Naší Paní z Muximy, aby vás vždycky podporovala ve víře, naději a lásce.
Překlad - jb -
