Lev XIV. v Angole: Radost je expanzívní síla, vzdoruje rezignaci
Setkání s představiteli veřejného života a s diplomatickým sborem
Promluva papeže Lva XIV., Luanda, Prezidentský palác, sobota 18. dubna 2026
Vážený pane prezidente,
vážení vládní představitelé a členové diplomatického sboru,
dámy a pánové!
Velmi mě těší, že mohu být mezi vámi. Děkuji vám, pane prezidente, za pozvání k návštěvě Angoly a za vaše slova na přivítanou. Přicházím k vám, abych se setkal s vaším národem jako poutník hledající stopy Božího působení v této, Bohem milované zemi.
Než budu pokračovat, rád bych ujistil o své modlitbě za oběti silných dešťů a povodní, které postihly provincii Benguela. Chtěl bych rovněž vyslovit svou blízkost rodinám, které přišly o své domovy. Vím také, že vy, Angolané, jste spojeni v jeden velký řetězec solidarity ve prospěch lidí, kteří byli zasaženi.
Chtěl bych se s vámi setkat s nezištností, jakou dává pokoj, a projevit uznání nad poklady, které vlastní váš národ a které nelze ani prodat, ani ukrást. Nese v sobě zejména radost, kterou ani ty nejvíce nepříznivé okolnosti nedokázaly utlumit. Tato radost, která zná také bolest, rozhořčení, zklamání a porážky, přetrvává a znovu se rodí mezi těmi, kdo si uchovali srdce a mysl svobodné od klamů bohatství. Dobře víte, že na vaše kraje se příliš často pohlíželo – a stále se to děje – s cílem něco dát, anebo, častěji, něco vzít. Je třeba přerušit tento řetězec zájmů, který redukuje realitu a samotný život na směnné zboží.
Afrika je pro celý svět rezervoárem radosti a naděje, které bych neváhal nazvat „politickými“ ctnostmi, protože její mladí lidé i chudí stále sní, stále doufají, nespokojují se s tím, co tu už je, touží povstat, připravit se na převzetí velké odpovědnosti, osobně se angažovat. Moudrost národa totiž nelze uhasit žádnou ideologií a touha po nekonečnu, která přebývá v lidském srdci, je principem společenské proměny hlubším než jakýkoli politický či kulturní program. Jsem zde, mezi vámi, abych sloužil těm nejlepším silám, které oživují jednotlivce a společenství, z nichž Angola tvoří mimořádně pestrou mozaiku. Chci naslouchat a dodávat odvahu těm, kteří se již rozhodli pro dobro, spravedlnost, mír, toleranci a smíření. Zároveň, spolu s miliony mužů a žen dobré vůle, kteří jsou hlavním bohatstvím této země, chci rovněž také vyzvat k obrácení ty, kdo volí opačné cesty a brání jejímu harmonickému a bratrskému rozvoji.
Nejdražší, zmínil jsem se o hmotných bohatstvích, po nichž sahají despotické zájmové skupiny, také ve vaší zemi. Kolik utrpení, kolik smrti, kolik sociálních a environmentálních katastrof s sebou nese tato logika vykořisťování! Na všech zeměpisných šířkách vidíme, jak podněcuje takový vzorec rozvoje, který diskriminuje a vylučuje, a přesto se stále snaží prosadit jako jediný možný. Svatý papež Pavel VI., který trefně interpretoval neklid mladé generace, již před šedesáti lety odsoudil „stárnoucí a již zcela zkaženou tvář komerční, hedonistické kultury, která se přesto snaží prezentovat jako tvůrce budoucího blahobytu“. A poznamenal: „Mnozí mladí lidé jakýmsi přirozeným reflexem odhalují tento podvod, ačkoli někdy přehnaným způsobem, což má svůj jistý význam. Dnešní generace mládeže očekává něco jiného!“ (Apoštolská exhortace Gaudete in Domino, VI). Díky prastaré moudrosti, která vede vaše myšlení a cítění, jste svědky toho, že stvoření je harmonií v bohatství rozmanitosti. Váš lid trpěl pokaždé, když byla tato harmonie z nějaké strany narušena násilím. Nese jizvy jak materiálního vykořisťování, tak i nároků na vnucení jediné myšlenky namísto jiných. Afrika naléhavě potřebuje překonat situace a jevy, které ji uvrhují do konfliktů a nepřátelství, jež trhá sociální a politickou tkáň mnoha zemí a způsobuje chudobu a vyloučení. Pouze ve vzájemném setkání život vzkvétá. Principem [soužití] je dialog. To nevylučuje nesouhlas, který se může proměnit v konflikt.
Můj ctihodný předchůdce, papež František, nám předložil nezapomenutelný výklad této reality: „Tváří v tvář konfliktu,“ poznamenal, „jej někteří prostě zaznamenají a jdou dál, jako by se nic nestalo, umývají si nad ním ruce, aby mohli dál žít svůj život. Jiní do konfliktu vstupují tak, že se stávají jeho vězni, ztrácejí nadhled, přenášejí na instituce vlastní zmatek a nespokojenost, čímž se jednota stává nemožnou. Existuje však třetí, účinnější způsob, jak se s konfliktem vypořádat: spočívá v přijetí reality konfliktu, jeho vyřešení a přeměně v pojítko s novým procesem. „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5, 9)“ (Apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 227). Angola se může velmi rozvíjet, pokud především vy, kteří v této zemi vládnete, uvěříte v mnohotvářnost jejího bohatství. Nebojte se nesouhlasu, nezhášejte vize mladých lidí ani sny starších, naučte se zvládat konflikty a proměňovat je v cestu obnovy. Upřednostňujte společné dobro před partikulárním, nikdy neztotožňujte svou vlastní stranu s celkem. Historie vám pak dá za pravdu, i když vám v daném okamžiku bude někdo nepřátelský.
Mluvil jsem o radosti a naději, které charakterizují vaši mladou společnost. Obvykle jsou považovány za věc osobních a soukromých projevů. Ve skutečnosti však jsou intenzivní a expanzivní silou, která vzdoruje jakékoli rezignaci a pokušení uzavřít se do sebe. Despotové a tyrani těla i ducha chtějí učinit duše pasivními a vášně smutnými, náchylnými k nečinnosti, poddajnými a podřízenými moci. Ve smutku jsme totiž vydáni na milost a nemilost svým strachům a nočním můrám, hledáme útočiště ve fanatismech, poddajnosti, mediálním hluku, přeludu zlata či mýtu identity. Nespokojenost, pocit bezmoci a vykořenění nás rozdělují, místo aby nás spojovaly, a šíří atmosféru lhostejnosti k veřejným záležitostem, pohrdání neštěstím druhých a popírání jakéhokoli bratrství. Tento nesoulad narušuje základní vztahy, které každý pěstuje sám se sebou, s ostatními a s realitou. Jak poznamenal také papež František: „Nejlepším způsobem, jak vládnout a postupovat vpřed bez omezení, je šířit zoufalství a vyvolávat neustálou nedůvěru, i když je to maskované pod rouškou obrany určitých hodnot. Dnes se v mnoha zemích používá politický mechanismus rozdmýchávání sporů, podněcování vášní a polarizace“ (Enc. Fratelli tutti, 15).
Z této odcizenosti nás osvobozuje pravá radost, kterou víra nikoli bezdůvodně považuje za dar Ducha Svatého. A – jak napsal sv. Pavel – „ovocem Ducha je láska, radost, pokoj“ (Gal 5, 22). Radost je totiž tím, co posiluje život a vede nás do otevřeného prostoru společenského života: každý se raduje, když rozvíjí své schopnosti navazovat vztahy, uvědomuje si, že přispívá ke společnému dobru, a vidí, že je uznáván jako jedinečná a důstojná osoba ve společenství setkání, která se zmnožují a rozšiřují ducha. Radost dokáže vytyčovat cesty i v těch nejtemnějších oblastech stagnace a utrpení. Zkoumejme tedy svá srdce, nejdražší, neboť bez radosti není obnovy; bez vnitřního života není osvobození; bez setkání není politiky; bez druhého člověka není spravedlnosti.
Společně můžete z Angoly učinit projekt naděje. Katolická církev, jejíž činnost ve prospěch země – jak vím – tak velmi oceňujete, si přeje být kvasem v tomto těstě a podporovat rozvoj spravedlivého vzorce soužití, svobodného od otroctví vnucovaného elitami disponujícími velkými finančními prostředky a falešnými radostmi. Jen společně budeme moci znásobit talenty tohoto skvělého národa, až po městské periferie a nejvzdálenější venkovské oblasti, v nichž pulzuje jeho život a připravuje se jeho budoucnost. Odstraňme překážky na cestě k integrálnímu lidskému rozvoji, bojujme a živme naději společně s těmi, které svět zavrhl, ale které Bůh vyvolil. Tak totiž vzešla naše naděje: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním“ (Ž 118, 22) – Ježíš Kristus, naplnění člověka a dějin.
Překlad -jb-
