Papež Lev: Bůh nás miluje právě takové, jací jsme!

Pane generální řediteli,
vážení veřejní představitelé,
drazí bratři a sestry!

Ze srdce vám chci poděkovat za vaše přijetí, za pohostinnost, za zpěv a tanec. Děkuji!

Pokaždé když navštěvuji nemocnici, místo, kde přebývají lidé sužovaní různými nemocemi a těžkostmi, zažívám směsici různých pocitů. Jednak vnímám bolest či smutek lidí trpících, někdy ranami viditelnými, jindy se zraněními, jež nikdo nevidí, ale jsou o to bolestnější, a jen člověk sám ví, co musí nést ve svém srdci, co musí snášet ve svém životě. Cítím bolest za rodiny, které častokrát nemohou či nedovedou doprovázet nebo pomoci svému nemocnému příbuznému.

Zakouším však také obdiv a útěcha kvůli tomu všemu, co se zde každý den odehrává ve službě lidskému životu. Také zde se mi děje právě tohle, ovšem dnes u mě, a věřím, že i u vás, převládá radost a naděje: radost z toho, že se můžeme setkat v Pánově jménu, radost a naděje těch, kdo umějí poskytnout péči lidem v jejich křehkosti.

Zvláště mě zasáhla některá slova, jež jsem vyslechl.

Pan ředitel řekl: „Skutečně veliká není ta společnost, která skrývá své slabosti, nýbrž ta, která je obklopuje láskou.“ Ano, je tomu tak. Toto je princip civilizace, která má křesťanské kořeny, protože Kristus vstoupil do lidských dějin a v jejich rámci vysvobodil lidskou slabost od zlořečení a vrátil jí plnou důstojnost. Spasitel nás však nechce a nemůže spasit bez naší spoluúčasti jak na osobní, tak na společenské rovině: proto od nás žádá, abychom milovali své bratry a sestry ne slovy, nýbrž skutky. Dům péče jako tento se s Boží pomocí a s nasazením všech může stát znamením civilizace lásky.

Pan Pedro Celestino uzavřel svůj projev slovy, která mě zasáhla: „Díky za to, že nás máte rádi takové, jací jsme.“ A já musím říci: Díky Vám za Vaše svědectví! Díky vám všem, že jste zde a svědčíte, že jste znamením skutečné lásky zde, na tomto místě.

Bůh nás miluje takové, jací jsme. Ve skutečnosti jen Bůh nás opravdu miluje právě takové, jací jsme. Ne však proto, abychom takovými zůstali! Ne, Bůh nechce, abychom byli nemocní navždy, abychom trpěli neustále, on nás chce uzdravit! To se tisíckrát dočítáme v evangeliu: Ježíš nás přišel milovat takové, jací jsme, ale nenechat nás tak; přišel se o nás postarat! A nemocnice, zvláště má-li křesťanského ducha jako tato, je právě toto: místo, kde je člověk přijímán takový, jaký je, s respektem vůči vlastní křehkosti, ovšem proto, aby se mu dostalo pomoci a aby mu bylo lépe v celistvém pojetí. Z tohoto úhlu pohledu je duchovní rozměr klíčový – velice mě potěšilo, že to pan ředitel zdůraznil.

A konečně, děkuji panu Tarcisiovi za jeho verše! Chtěl bych říci, že v prostředí, jako je toto, se každý den skládá tolik skrytých básní, ani snad tolik ve slovech, jako spíše v drobných gestech, v projevech blízkosti, v pozornostech ve vzájemných vztazích. Je to báseň, kterou jen Bůh dovede číst v plnosti a která přináší útěchu milosrdnému Kristovu Srdci.

Vážení a milí přátelé, chtěl bych skrze vás vyjádřit svou blízkost vůči všem nemocným této nemocnice, zvláště těm nejvíce trpícím a nejosamělejším. A každému, všem pacientům, zdravotníkům a všemu personálu ze srdce uděluji své požehnání a svěřuji vás všechny ochraně Panny Marie, Uzdravení nemocných. Veliké díky!

překlad - zd -