Lev XIV. na univerzitě Sapienza: Jste svědectvím naděje

Vaše Magnificence, paní rektorko,
vážení představitelé státní a veřejné správy,
vážení vyučující, výzkumníci a členové technického a administrativního personálu
a především vy, vážení a milí studenti!

S velkou radostí jsem přijal pozvání setkat se a akademickou obcí Římské univerzity Sapienza. Vaše univerzita bývá popisována jako místo vrcholné úrovně v řadě oborů i velkého nasazení ve prospěch práva na studium pro každého včetně těch, jimž v tom brání ekonomické překážky, nejrůznější handicapy, věznění nebo situace člověka na útěku před válkou. Velice oceňuji např. to, že římská diecéze spolu s univerzitou Sapienza podepsaly konvenci stran otevření univerzitního humanitárního koridoru z pásma Gazy. Je tedy důležité pro mě, který jsem se před rokem stal římským biskupem, abych se s vámi setkal. Jako pastýř bych se chtěl srdečně obrátit nejprve na studenty a poté i na vyučující.

Ulicemi univerzitního městečka, jimiž jsem cestou projížděl, prochází každého dne velmi mnoho mladých lidí, kteří právě prožívají nejrůznější situace. Představuji si vás, jak se někdy bezstarostně radujete ze svého mládí, které vám dává pocítit, že i v tomto upachtěném a mnohdy nespravedlivém světě je na vás, abyste vytvářeli svou vlastní budoucnost, o niž vás nikdo nemůže oloupit. Studia, kterým se věnujete, přátelství, která v těchto letech vznikají, a setkávání s řadou lidí, kteří vás učí přemýšlet, jsou příslibem toho, co dokáže změnit k lepšímu nás samotné ještě dříve než realitu kolem nás. Kde se touha po pravdě stane výzkumem, tam je naše nasazení pro studium svědectvím naděje na nový svět.

Víte, že jsem duchovně spojen se sv. Augustinem, který byl ve svém mládí velmi nepokojný; dělal i zásadní chyby, nikdy však neztratil svou vášeň pro krásu a pro moudrost. V této souvislosti mě velice potěšilo, že jsem od vás dostal tolik dotazů; bylo jich na sta! Není pochopitelně možné odpovědět na všechny, mám je tu však s sebou a přál bych si, abychom každý hledali další a další příležitosti k dialogu. Také proto existuje na univerzitách služba kaplanů, kde se víra setkává s vašimi otázkami.

Nepokoj má však také smutnou tvář; nesmíme zakrývat, že mnoha mladým lidem se daří zle. Každý procházíme těžkými obdobími; některým lidem však může připadat, že neskončí nikdy. Dnes je to stále více důsledkem nátlaku očekávání a nadměrného důrazu na výkon. Je to vtíravá a neodbytná lež narušeného systému, který redukuje lidské bytosti na čísla, vyhrocuje soutěživost a ponechává nás napospas spirále úzkosti. Právě tato duchovní nevolnost mnoha mladých lidí nám připomíná, že nejsme jen součtem toho, co vlastníme, ani náhodným shlukem hmotu v němém vesmíru. Nejsme algoritmus, jsme touha! A právě tato naše zvláštní důstojnost mě vede k tomu, abych se s vámi podělil o dvě otázky.

Vás mladých lidí se tato nevolnost ptá: „Kdo jsi?“ Být sebou samým je ve skutečnosti typickým životním úsilím každého člověka, muže i ženy. „Kdo jsi?“ je otázka, kterou si klademe navzájem; otázka, kterou mlčky klademe Bohu; otázka, na niž můžeme odpovědět jen sami za sebe, ale na niž nikdy nemůžeme odpovídat ponecháni sami sobě napospas. Jsme také svými vztahy, svým jazykem, svou kulturou; a co víc, je životně důležité, že roky univerzitních studií jsou dobou velkých setkání.

Proto se těch dospělejších tato mladistvá nevolnost ptá: „Jaký svět za sebou necháváme?“ Svět až příliš zmrzačený válkou slov i skutků. Je to jakási kontaminace rozumu, která na geopolitické úrovni prosakuje do všech společenských vztahů. Zjednodušování, které vytváří nepřátele, je třeba napravit, a to především na univerzitách, péčí o komplexní pojetí a o moudré procvičování paměti. Nelze především zapomenout na dramatické 20. století. Volání „nikdy více válku!“ mých předchůdců, které tak souzní s výslovným odmítnutím války v italské ústavě, nás podněcuje k duchovnímu spojenectví se smyslem pro spravedlnost, který přebývá v srdcích mladých lidí, s vaším povoláním nenechat se omezovat ideologiemi a hranicemi národů a států.

Jen v posledním roce například enormním způsobem narostly výdaje na zbrojení ve světě, a zvláště v Evropě; nelze mluvit o obraně, jde-li o zbrojení, které zvyšuje tenze a nejistotu, ochuzuje investice do vzdělávání a zdravotnictví, podrývá důvěru v diplomacii a obohacuje elity, jimž vůbec nejde o společné dobro. Je třeba také neochabovat v pozornosti vůči rozvoji a užívání nástrojů umělé inteligence ve vojenském i civilním sektoru, aby nedocházelo k tomu, že budou lidská rozhodnutí zbavena odpovědnosti a tragika konfliktů se ještě zhorší. To, co se děje na Ukrajině, v Gaze, na palestinském území, v Libanonu či v Íránu, je projevem nelidského vývoje vztahu mezi válkou a novými technologiemi ve spirále naprostého zničení. Kéž se studium, výzkum a investice do nich vydají opačným směrem; kéž se stanou radikálním „ano“ životu! Ano životu v nevinnosti, ano životu mládí, ano životu národů, které volají po míru a spravedlnosti!

Další společné úsilí se týká ekologie. Jak nám připomněl papež František v encyklice Laudato si’, „existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému“ (č. 23). Od té doby uplynulo již více než deset let, ale navzdory všem dobrým návrhům a určitému úsilí takto nasměrovanému se nezdá, že by se situace zlepšila.

Chci povzbudit především vás, drazí mladí lidé, kteří tento příběh prožíváte, abyste neupadli do rezignace, nýbrž abyste proměnili nepokoj v prorocký postoj. Zvláště ten, kdo věří, také ví, že dějiny se nehroutí nevyhnutelně do náruče smrti, nýbrž – ať se děje co se děje – jsou stále v rukou Boha, který stvořil život z nebytí, který dává a neobírá, který se sdílí a nepohlcuje. Kéž se dnes zhroutí paradigma vlastnění a konzumování, kéž vyklidí pole novému, které již raší: studujte, pěstujte, střežte spravedlnost! Buďte spolu se mnou a s řadou dalších bratří a sester umělci skutečného pokoje a míru: míru odzbrojeného a odzbrojujícího, skromného a vytrvalého, a takto usilujte o svornost mezi národy a o péči o zemi.

Je k tomu zapotřebí veškeré vaší inteligence i odvahy. Vy totiž můžete pomoci těm, kdo vás předešli, vytvořit skutečný horizont, který dává smysl, nejen další z nesčetné řady momentek situace, ve které se právě nalézáme. Je třeba přejít z hermeneutiky k akci. I když si vás společnost se stále méně potomky nebude příliš všímat, buďte svědky toho, že lidstvo může mít budoucnost, bude-li ji vytvářet s moudrostí.

Vaše univerzita, nesoucí božské jméno, je místem studií a experimentů, které odnepaměti formují kritické myšlení. Zvláště vy vyučující můžete pěstovat plodný kontakt s rozumem a srdcem mladých lidí. Je to velmi náročná zodpovědnost, to bezpochyby, ale přináší nadšení. Je nesmírně důležité, abyste věřili svým studentům a studentkám. Ptejte se proto často každý sám sebe: mám k nim důvěru?

Vyučování je formou lásky, což někdy nutně znamená, že je pomocí pro migranty na moři, pro chudé na ulicích, pro zoufající si svědomí. Znamená to vždy a všude milovat lidský život a doceňovat jeho možnosti – a takto promlouvat k srdcím mladých lidí, nejen se zaměřením na jejich vědomosti. Vyučovat znamená dosvědčovat hodnoty vlastním životem: je to péče o realitu, je to smysl pro přijetí toho, co je stále předmětem nedorozumění, je to pravdivé slovo. Jaký by mělo smysl formovat výzkumníka či odborníka, který by se nevěnoval péči o vlastní svědomí, o smysl pro spravedlnost, o respekt vůči tomu, co nemůže a nesmí ovládnout? Vědění totiž neslouží jen a pouze k dosažení pracovních výsledků, nýbrž k rozlišení, kým jsem. Prostřednictvím přednášek, cvičení, interakcí se společností, prací a titulů může každý student nacházet nové a nové motivace a uspořádávat vztah mezi studiem a životem, mezi prostředky a cíli.

Vážení a milí přátelé, když vás takto povzbuzuji ke každodennímu úsilí, chtěl bych, aby tato moje návštěva byla znamením nového studijního spojenectví mezi církví zde v Římě a vaší prestižní univerzitou, která se právě v lůně církve zrodila a vyrostla. Ujišťuji vás všechny, že na vás pamatuji v modlitbě, a srdečně vyprošuji celé akademické obci univerzity Sapienza požehnání Páně.

Děkuji vám!

překlad - zd -