Lev XIV.: Buďme živými kameny, budujme společenství na Kristu
Pastorační návštěva v Pavii a Sant’Angelo Lodigiano
Homilie papeže Lva XIV. při bohoslužbě slova
Pavia, Bazilika San Pietro in Ciel d’Oro, 20. června 2026
Excelence, drazí bratři v biskupském úřadu, drazí kněží a jáhni, drazí řeholníci, řeholnice a bohoslovci, bratři a sestry,
jsem šťastný, že dnes mohu být na tomto místě mezi vámi a děkuji biskupovi mons. Corradu Sanguinetimu a otci Josephu Farrellovi, generálnímu převorovi řádu sv. Augustina za slova přivítání, která mi adresovali. Těší mne, co mi řekl o společenství církve v Pavii: společenství s dávnou tradicí, které zůstává živé a přítomné ve městě i okolí, je vnímavé ke znamením této doby a jejím výzvám a nenechává se odradit námahou, sekularizovaným prostředím a nesnázemi při předávání víry.
Nemáme-li podléhat malomyslnosti, potřebujeme pohled oživovaný duchem víry, který nám pomůže nahlížet realitu hlouběji, než jak se jeví na první pohled, a nesklouzávat k negativnímu a pesimistickému postoji, který není schopen plodit nový život. Pohled, který se po nás žádá – a který nám daruje Duch Svatý –, je pohled Ježíše. Uprostřed nesnází a neporozumění On dokáže vidět prozřetelnou otcovu ruku v polních liliích a v nebeském ptactvu (srov. Mt 6,28–29), živí naději v malém zrnku, které roste (srov. Mk 4,30–33), a vybízí nás, abychom pozvedli oči a pohlédli na pole, která již žloutnou ke žním (srov. J 4,35). V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium nás papež František vybídl k tomuto duchovnímu čtení reality slovy: „Pohled víry je schopen rozpoznat světlo, které Duch Svatý vždy rozlévá uprostřed temnoty […]. Naše víra je vyzývána, aby zahlédla víno, v něž být voda proměněna, a objevila pšenici, která roste uprostřed koukolu“ (č. 84).
Osvíceni nadějí evangelia a inspirováni tím, co nám ve čtení říká apoštol Petr (srov. 1Pt 2,4–10), který nazývá Pánovy učedníky „živými kameny“, ptejme se sami sebe: Jak můžeme dnes, tady v Pavii, být živou církví?
První apoštolův pokyn je zásadní: zůstat sjednoceni s Kristem, živým kamenem, který byl lidmi zavržen, kterého si však vyvolil Bůh. Kristus je základem duchovní stavby, je úhelným kamenem položeným jako základ cesty našeho církevního společenství, pastorační činnosti i evangelizace (srov. v. 4–5).
Toto být budováni a budovat v Kristu nás chrání před rizikem, že se rozptýlíme a vyčerpáme se ve věcech druhořadých, které jsou sice dobré, ale nesměřují k podstatnému. Přirozeně bychom měli být realističtí a víme, že ve farnostech i v životě diecéze existuje mnoho naléhavých záležitostí a úkolů, které vyžadují naši přítomnost a celá řada aktivit. Jde však o to, abychom všechno přiváděli do středu, abychom vždy stavěli na základovém kameni a zabránili tomu, aby naše činy byly rozptýlené a soustředěné výhradně na nás samotné a na naše úsilí. Jelikož středem je Kristus, všichni čerpáme z tohoto jediného zdroje a podřizujeme své úsilí rozlišování, které pochází z jeho světla a jeho Slova. Budujme tedy církev, v níž kráčíme společně, která je schopná obnovovat se a přitom se neštěpit, v níž se všichni navzájem považují za bratry a s radostí pracují ve službě Božímu království.
Z toho plyne to, co na začátku řekl váš biskup: musíme se naučit být křesťanským společenstvím zaměřeným na podstatné, i kdyby to mělo znamenat vzdát se některých struktur a jistot z minulosti. Podstatné je žít s Kristem a šířit jeho evangelium – právě to nám musí ležet na srdci. Především to doporučuji kněžím, kteří někdy mohou trpět pocitem vnitřního rozptýlení a únavy z mnoha povinností: vždy znovu se vracejte k jádru, všechno sjednocujte do vztahu k Pánu a v Něm objevujte radost z kněžského bratrství a společné pastorační práce s laiky. A doporučuji to také řeholnicím a řeholníkům, kteří často zakoušejí námahu v naplňování charismatu, k němuž přísluší, kteří však vždycky potřebují vycházet znovu z Krista a sdílet obdržené dary jak s jinými řeholními komunitami, tak s celou diecézní církví.
Přilnutí ke Kristu, úhelnému kameni, nám také umožňuje stavět se čelem k dnešním problémům v oblasti předávání víry a náboženské praxe. V době, kdy se zdá, že mnoho lidí ztratilo chuť k duchovním věcem nebo z různých důvodů již nedokáží vnímat jako přitažlivé to, co křesťanská víra nabízí pro jejich život, jsme povoláni především k tomu, abychom přinášeli zvěst evangelia, radostnou a osvobozující zvěst o Ježíši Kristu, která nechává vystoupit krásu víry v našem života a v naší společnosti. Dnes je stále více zapotřebí doprovázet lidi při objevování či znovuobjevování víry. Proto je třeba zvěstovat jádro evangelia, tedy Ježíše, který nám ve svém vtělení, smrti a vzkříšení zjevuje tajemství Boha a zároveň tajemství, kterým jsme my sami. „Pastorační činnost v misijním duchu […] se soustředí na to podstatné, na to, co je nejkrásnější, nejvelkolepější, nejpoutavější a zároveň nejnutnější“ (Evangelii gaudium, 35).
V tomto kontextu září osobnost svatého Augustina vzácným světlem. Jeho myšlení, příběh jeho obrácení i jeho spiritualita nám připomínají hodnotu a prvenství vnitřního života: „Nevycházej ze sebe, vrať se do sebe: pravda přebývá ve vnitřním člověku“ (De vera religione, XXXIX, 72). Potřeba vrátit se do sebe, neztrácet se ve vnější roztříštěnosti, hledat a nacházet smysl, který dává směr našemu životu a oživuje naše vztahy, je společnou potřebou nás všech. Dnes se znovu objevuje různými způsoby i uprostřed spěchu a roztříštěnosti každodenního života, a zejména v otázkách nejmladších.
Když je naše svědectví o víře koherentní a nadšené, stáváme se sami „živými kameny“, z nichž se skládá duchovní stavba, kterou je církev. Na počátku byl životní styl křesťanů nový a ohromující ve srovnání se židovským i pohanským světem a měl by být takový i dnes, v dnešním světě. Ve spojení s Kristem můžeme totiž vyjadřovat své svaté kněžství přinášením každodenních duchovních obětí (srov. 1Pt 2,5). Taková bohoslužba, prodchnutá modlitbou a službou bližním, proměňuje náš život ve znamení evangelia skrze naše rozhodnutí, činy a vztahy.
Drazí, jako živé kameny jsme povoláni být církví pevně zakořeněnou v místě, kde působíme, církví, která kráčí uprostřed nesnází a nadějí lidí, zběhlou v umění naslouchat a doprovázet, pečující o vztahy s rodinami, s těmi, kdo se připravují na přijetí svátostí, a také s těmi, kdo se k životu víry přibližují jen sporadicky nebo mu jsou vzdáleni.
Vím, že tato pastorační vášeň vás již naplňuje, a vybízím vás, abyste ji pěstovali a nenechali se odradit, abyste se snažili oslovit všechny radostí evangelia a čerpali přitom z toho nejlepšího, co patří k vašim dějinám – vezměme si například oratoria – a zkoušeli hledat nové možnosti k setkání. Zvláštní pozornost si zaslouží úsilí o propojení sítě malých společenství, která se scházejí v domácnostech kolem evangelia a jsou otevřená službě farní či pastorační komunitě. Naslouchání Slovu rodí duchovní životnost, podněcuje svědectví v různých oblastech života, rovněž prostřednictvím hnutí a sdružení, a vede nás k tomu, abychom stáli nablízku chudým. A zejména zde v Pavii chci zdůraznit význam univerzitní pastorace a dialogu s kulturou. Studium a vědecká práce podněcuje věřící k promýšlení víry, která je schopna osvětlit hledání pravdy, spravedlnosti a krásy, jež hýbe lidským duchem. Vím, že jste začali podnikat významné kroky k přijetí synodálního stylu v komunitním životě, že se snažíte o propojování tradičního života farnosti s novými evangelizačními iniciativami. Chci vás povzbudit, abyste pokračovali na této cestě, stále více se učili kráčet společně, ve společném rozlišování a přípravě sdílených projektů, abyste pěstovali bratrství a podporovali spoluodpovědnost.
Drazí bratři a sestry, ať vám Nejsvětější Panna Maria, Matka Církve, vyprosí vroucí touhu žít a svědčit o evangeliu v bratrské lásce, která z nás činí jediný lid na cestě k Bohu. K pokloně před relikviemi svatého otce Augustina připojuji prosbu, aby spolu s vaším patronem svatým Sirem vždy přimlouval za tuto církev a za město Pavii. Děkuji!
Překlad - jb -
