Lev XIV.: Ježíš v eucharistii je pramen života
Eminence, Excelence, drazí kněží, řeholníci a řeholnice, drazí bratři a sestry,
raduji se z celého srdce, že mohu začít svou cestu do Španělska slavením mše ze slavnosti Těla a Krve Páně.
Shromažďujeme se kolem eucharistie, daru Kristovy živoucí přítomnosti mezi námi. On, který si přál věnovat nám svůj život, abychom my mohli vstoupit do společenství s Otcem a stát se jeho dětmi, je zde jako živý chléb, který sestoupil z nebe, aby nás živil vlastním Božím životem, láskou silnější než smrt.
Toto vědomí Pánovy přítomnosti v eucharistickém chlebě je hluboce zakořeněno ve víře a v dějinách vašeho národa. Zde v Madridu, tak jako v mnoha jiných částech Španělska, je dnešní slavnost něčím více než jen dalším svátkem liturgického kalendáře. Je to cesta návratu k jádru naší víry, k obnově naší lásky a věrnosti Bohu. Slavnostní procesí, která se v tento den konají, po staletí utvářela zbožnost, umění, hudbu, architekturu a život španělského lidu. Dodnes ukazují a odhalují duchovní smýšlení této země prostřednictvím květinových koberců, oltářů v ulicích, starostlivé péče o monstrance a ostensoria, hymnů a liturgických rouch. Toto však není výstava, folklorní přežitek či pouhá estetická ozdoba. Je to vyznání víry v přítomnost vzkříšeného Pána, který žije a stále putuje s námi, který se stává chlebem, aby sytil náš hlad po životě, a který navštěvuje i ta nejtemnější zákoutí našeho srdce a našich dějin.
Tak jako Kristus dává sám sebe za pokrm při slavení eucharistie, tak tato procesí ukazují, že on není uzavřen do zdí chrámů, ale vychází nám naproti. Ježíš prochází ulicemi, putuje napříč náměstími, navštěvuje naše čtvrti a prebývá na místech, kde se odehrává náš každodenní život. On je Bůh blízký, který kráčí se svým lidem, on je Pán dějin, útěcha slabých, světlo pro rodiny, naděje pro nemocné, pokoj pro trpící. Kristus, který prochází ulicemi v monstranci, je týž, který se ztotožňuje s chudými, s poníženými, s osamělými a opuštěnými. Není náhodou, že zde ve Španělsku církev už před řadou let spojila slavnost Těla a Krve Páně se Dnem pro charitu.
Eucharistická adorace na Plaza de Cibeles v Madridu, 7. června 2026 (@Vatican Media)
Nejde jen o to, abychom vynesli ven monstranci, ale také abychom se sami nechali vynést ze svého sobectví a lhostejnosti, z pohodlí soukromé víry; abychom odpověděli na pozvání k obrácení, ke změně perspektivy a k přivítání jeho přítomnosti, která nás přetváří a činí z nás tvůrce nového světa.
Právě proto není historická paměť eucharistických procesí uvězněna v nostalgických touhách. Naopak, stává se pozváním v přítomném okamžiku našeho osobního života, v našich vztazích, v naší společnosti, v budoucnosti, kterou utváříme. Z tohoto úhlu pohledu je třeba ji chápat jako pozvání „vzpomenout si“, jak jsme slyšeli v prvním čtení: „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti,“ pamatuj, jak tě živil manou, když jsi měl hlad. Přesně na to musíme pamatovat, abychom nezapomněli, kým je Pán; abychom nepodlehli pokušení důvěřovat svým modlám a živit se chlebem, který nenasytí.
V tom tedy spočívá úkol pro Španělsko dneška i zítřka: aby zbožnost, která po staletí tvoří duši této země, nebyla muzeem minulosti, které navštěvujeme, nýbrž školou víry, která nás napájí i dnes. V této škole se učíme pokleknout před Bohem i před bližním, protože nikdo nemůže pokleknout před Pánem a zároveň pohrdat bratrem či sestrou; v této škole se učíme, že láska se stává darem zdarma daným, aby mohla kolovat mezi námi a rozlámat všechna pouta sobectví; v této škole se učíme, že Bůh je reálně přítomen, a proto jsme i my povoláni být přítomni v realitě a výzvách naší společnosti, neschovávat se, ale osobně přispívat k úsilí o společné dobro.
Tisíce kněží koncelebrujících s papežem na Plaza de Cibeles (@Vatican Media)
Bratři a sestry, chtěl bych zde připomenout sv. Manuela Gonzáleze, biskupa opuštěných svatostánků. Jeho život nám připomíná, že eucharistii nelze uctívat jen při velkých slavnostech, jen při zvláštních příležitostech, ale i tichou věrností toho, kdo doprovází Pána v pokorném a diskrétním přátelství, které se obnovuje den po dni. Rád bych také připomněl poetická slova sv. Jana od Kříže: „Já o studnici vím, jež vody rozlévá i v temné noci“ (Píseň duše, kterou těší poznávat Boha ve víře). V toledském klášterním žaláři, kde byl uvězněn ve velmi tvrdých podmínkách právě v čase svátku Božího těla roku 1578, poznává sv. Jan v temnotě svého vězení skrytou Pánovu přítomnost, z níž vyvěrá světlo, které nezhasíná, a život, který se nevyčerpá. Ježíš v eucharistii je „onen věčný skrytý pramen“, pramen, který tryská a hasí žízeň, aniž by oslňoval, aniž by se prosazoval vnější silou, aniž by se představoval spektakulárním způsobem. (srv. tamtéž)
Obraťme se k němu v upřímné lásce. Otevřme se vůči setkání s ním, dovolme mu, aby zavlažil suchopár našeho srdce, abychom se my mohli vydat po cestách života a dějin a přivádět k lidem tento proud čerstvé vody, proud lásky, pokoje, spravedlnosti a radosti. Napijme se znovu z tohoto eucharistického pramene, který nás neuzavírá v soukromé zbožnosti, nýbrž posílá nás přinášet vláhu bratřím a sestrám, rodinám, chudým, trpícím, těm, kdo ztratili naději. Milost eucharistie nás proměňuje, ale zároveň z nás vytváří protagonisty proměny dějin a znamení naděje pro ty, s nimiž se setkáme.
Ať Pán Ježíš přítomný v eucharistii z vás učiní sdílený chléb, rozdávaný a nabídnutý, aby pro vás, pro vaše rodiny a pro vaši zemi mohl vyrašit život v plnosti.
překlad – zd –
