Lev XIV. ke světu kultury: O věčnosti pronikající každodennost
Apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Španělska (6.–12. června 2026)
Setkání „Navazovat vztahy se světem kultury, umění, ekonomiky a sportu“
Promluva papeže Lva XIV., Madrid, „Movistar Arena“, Neděle, 7. června 2026
Eminence,
drazí přátelé!
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat na tomto místě, které není jen arénou sportovních, uměleckých a kulturních událostí, ale také prostorem hlubokých lidských prožitků: radosti a nadšení, entuziasmu a naděje, ale také smutku a zklamání.
V této krásné zemi nelze neobdivovat stopy tvořivosti, které prostupují její historií a utvářejí její identitu. Tato krása je patrná ve městech, na ulicích a v památkách, na náměstích a v zahradách, na univerzitách a v kostelech, v hudbě, malířství a tanci, a také v kulinářském umění. Vnímáme zde také ducha generací, které proměňovaly krajinu a vtiskly jí vlastní tvář. V každém jeho rysu se projevuje inteligence a vůle přebývající v lidské duši.
Když pozorně kontemplujeme tato velkolepá díla vytvořená předchozími generacemi, nevyhnutelně vyvstává otázka, která se týká nás všech: jaké dědictví zanecháme budoucnosti, a tedy jaký druh společenství budujeme?
S velkým zájmem jsem vyslechl vystoupení každého z mluvčích – souhlasím s vámi. Naše společnost má totiž neobyčejnou schopnost tvořit, inovovat a komunikovat, zdá se však, že se stále musíme učit chránit ducha všeho toho, co sami vytváříme. V opačném případě nám hrozí, že se staneme odborníky na komunikační prostředky a budeme efektivní v produkování, ale nebudeme si jisti odpovědí na otázky: proč, za jakým účelem, s kým a pro koho tvoříme. V tomto kontextu církev, s vědomím jak svých úspěchů, tak i svých chyb v průběhu dějin, chce zůstat v dialogu se současným světem.
V DNA lidského rodu je zakořeněna touha po dobru, kráse a pravdě. Právě vycházejíc z této hluboce lidské touhy a z naší mnohasetleté zkušenosti, církev navrhuje cesty vedoucí k důstojnému životu a ke společnému dobru. V této souvislosti sv. Pavel VI. prohlásil na fóru Organizace spojených národů, že bez ohledu na to, jaké názory lze mít na římského biskupa, jeho poslání je dobře známé. Jako „odborník ve věci lidskosti“ nezůstává církev lhostejná k ničemu, co je autenticky lidské (srov. Gaudium et spes, 1). Z tohoto důvodu „postoj dialogu tvoří nedílnou součást poslání církve“ (Enc. Magnifica humanitas, 2). Dnes si uvědomujeme, že zásadní otázka zůstává nezměněna: Co to znamená být skutečně člověkem?
Církev s pokorou, ale i s přesvědčením sdílí to, co objevila ve zkušenosti víry: že Ježíš Kristus dává odpověď na nejhlubší otázky ohledně lidského života a jeho plnosti – již v tomto světě a nakonec v jeho završení na věčnosti. „Proto lidská osoba zůstává vždy ‚cestou Církve‘ a srdcem každé autentické cesty integrálního rozvoje člověka“ (tamtéž, 50). Z tohoto důvodu církev nemůže zůstat lhostejná ke kultuře, protože díky ní člověk jakožto člověk více ‚je‘ (srov. Kompendium sociální nauky Církve, 554).
A protože slovo „kultura“ evokuje také myšlenku „obdělávání země“ (lat. cultus agri) – jak naznačuje společný etymologický původ obou těchto pojmů – jsme povoláni položit si otázku: Co dnes zaséváme? Co v naší společnosti vzkvétá a co tiše umírá? Jaké hodnoty zachováváme a jaké necháváme zaniknout? Jsou to otázky hluboké, nezbytné - takové, jaké nelze ignorovat.
Abychom se s těmito otázkami vypořádali, je zapotřebí společenský dialog, který lze přirovnat k umění vytvářet sítě spolupráce, jež předpokládá setkávání, naslouchání, dialog a úctu.
V různých oblastech lidské činnosti musíme dbát na jazyk, kterým se vyjadřujeme: na jazyk psaný, mluvený a v digitálním prostředí také na jazyk obrazů. Komunikace totiž nikdy není neutrální. Každý způsob vyjadřování něco říká, něco sděluje; může zranit nebo uzdravit, zničit očekávání nebo otevřít nové obzory, zasít rozkol nebo vzbudit naději na možnost společného budování něčeho skutečně lidského.
Vytvářet sítě spolupráce tedy znamená vést dialog mezi institucemi, dialog zaměřený na důstojnost lidské osoby. Znamená to například, že univerzita se nesmí odvracet od světa práce ani se zříkat pravdy; že v podnikání by zaměstnanec neměl být vnímán pouze jako další prvek v rovnici vlastních zájmů; že umění není určeno pouze elitám; že sport by neměl být redukován na podívanou nebo pouhý byznys; že technologický pokrok musí brát v úvahu staré lidi, chudé a ty, kdo nemají hlas.
Náš přínos k dialogu, vycházející z křesťanské vize života, spočívá v přesvědčení, že Stvořitel utkal člověka z provázků lásky, neboť byl stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska (srov. 1 Jan 4, 8). Právě v tom spočívá základ nezcizitelné důstojnosti lidské osoby, jejíž bezpodmínečné respektování tvoří základ dialogu.
Za druhé, vytváření sítí spolupráce znamená společné tvoření. „Víra – řekl papež Benedikt XVI. – je láska, a proto tvoří poezii a hudbu. Víra je radost, a proto tvoří krásu“ (Katecheze, 21. května 2008). Všichni jsme někdy prožili něco tak krásného, že nás to vnitřně proměnilo: píseň, báseň, ticho kostela, hlas, pohled, nebo třeba i zápas košíkové prožitý společně s přáteli.
Nemělo by tedy překvapovat, že hlásání Radostné zvěsti a vědomí bratrství se projevuje v podobě saety během Svatého týdne, v mystické poezii, v literárním umění autorů jako Lope de Vega, sv. Terezie z Ávily či sv. Jan od Kříže, Calderón de la Barca, nebo v průzračné próze sv. Tomáše Akvinského, jemuž vděčíme za krásné hymny ke svátku Božího těla, který dnes slavíme. To vše ukazuje vztah mezi tím, co je hmotné, a tím, co je duchovní a co určuje naši existenci.
Zatřetí, vytváření sítí spolupráce znamená nezištnou službu. Objektivní pohled ukazuje, že ženy a muži vedení vírou stavěli nemocnice a školy, zakládali díla solidarity a používali jazyk, který lidem navrací důstojnost. Proto stojí za to upřímně si položit otázku, zda by svět – a zejména Evropa – utvářel svou identitu bez duchovních stop, které prostupují jeho historií. Nejde o provokaci, ale o výzvu k zamyšlení, zda by se věčnost, která vstoupila do času a prostoru skrze vtělení Ježíše Krista, nemohla znovu potkat s každodenním životem.
Opravdu se lze domnívat, že by Evropa – kterou máme tolik rádi – byla sama sebou beze stop víry? Proč bychom se měli obávat pronikání věčnosti do každodennosti? Stále platí volání mých předchůdců: Nebojte se! Otevřete dokořán brány Kristu! Ježíš Kristus nám nic nebere, ale dává nám všechno.
Chtěl bych si nahlas položit otázku: Kdo je vyloučen navzdory svým ctnostem a schopnostem? Nemůžeme ignorovat skutečnost, osud chudých představuje výkřik, který v dějinách lidstva neustále vyžaduje odpověď: od našeho života, našich společností, politických a ekonomických systémů, a také od církve (srov. Apoštolská exhortace Dilexi te, 9).
Kristus totiž vrací společnému dobru místo moudrého soudce, který zmírňuje chamtivost jedněch a udržuje naději druhých, a zároveň touží spasit všechny.
Tato církev, „odbornice v lidskosti“, ačkoli někdy pluje proti proudu, neustále připomíná, že „ekonomické a institucionální struktury jsou spravedlivé pouze tehdy, pokud slouží integrálnímu rozvoji člověka a podporují odpovědnou účast všech“ (Encyklika Magnifica humanitas, 34).
Dovolte mi na závěr obrátit vaši pozornost ke světu, který – jak víte – mi není cizí: ke světu sportu. Zamysleme se, kolik z nás se naučilo úctě k soupeři spíše na hřišti než při poslechu projevů. Kolik sportovců nás naučilo prohrávat bez nenávisti, vítězit bez ponižování druhých, nebo zvedat se po pádu.
Sv. Jan Pavel II. k tomuto jako sportovec a pastýř, řekl: „V těchto časech, kdy bohužel různé formy násilí, a tedy i nenávisti, zhoubně směřují k roztržení tkáně sociální solidarity, vy [sportovci] ze své strany přispíváte k podávání skvělého svědectví soudržnosti, pokoje, jednoty – jedním slovem: ‚schopnosti být spolu‘“ (Promluvy k účastníkům 33. mistrovství vodního lyžování, 31. srpna 1979). Tato slova jsou dnes ještě aktuálnější a příhodnější než v době, kdy zazněla poprvé.
Drazí přátelé, vyzývám vás tedy, abyste se stali novými vlákny, ze kterých lze utkat nové sítě, schopné harmonicky propojovat všechny oblasti života a spoluvytvářet novou společnost: takovou, v níž je čas prostoupen věčností, kultura střeží paměť a podporuje dialog, vzdělání podporuje hledání pravdy v duchu kritického myšlení, umění vzbuzuje obdiv a rodí ušlechtilé city, podnikání uznává důstojnost člověka a práce zůstává zdrojem naděje.
Stávejme se novými vlákny a přijměme radu svatého Pavla: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným. Nemyslete si, že jenom vy sami jste moudří. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Usilujte o dobro pro všechny lidi. Jak je to jen možné – pokud záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi.“ (Řím 12, 15-18). Na tom všem totiž závisí, zda i v budoucnu bude nadále zářit naše „velkolepé lidství“ (magnifica humanitas). Velice vám děkuji!
Překlad - jb -
