Lev XIV. o kard. Ruinim: V Pravdě pocházející od Boha našel střed a osu existence
Homilie papeže Lva XIV. při pohřební liturgii kardinála Camilla Ruiniho – 18. června 2026
Drazí bratři a sestry,
slavíme tuto eucharistii, při níž svěřujeme Pánovu milosrdenství našeho bratra, kardinála Camilla Ruiniho, moudrého a starostlivého pastýře Kristova stádce.
Sloužil církvi po mnoho let a s toutéž oddaností plnil jak ty nejskromnější úkoly, tak i ty, které s sebou nesly velkou odpovědnost, již mu Pán svěřil – jako knězi, biskupovi i kardinálovi – ve výuce, studiu a v teologickém bádání, v pastorační službě, v práci s mládeží, v kulturní oblasti, v péči o laiky a povolání, při výkonu autority.
Církev v Itálii mu vděčí za velmi mnohé; sloužil jí přibližně sedmnáct let jako předseda Biskupské konference; stejně tak i římská diecéze, v níž po stejně dlouhou dobu vykonával službu vikáře Svatého otce. Dokázal vést Boží lid i bratry v biskupské službě v důležitých a citlivých okamžicích a s nadšením, rozvahou a odvahou čelil mnohým výzvám.
Jemu vděčíme za intuice a iniciativy, které zanechaly hlubokou stopu na cestě církevního společenství i občanské společnosti. Vzpomeňme na „Kulturní projekt“; na jeho neúnavné úsilí zaměřené na prosazování přínosu katolického světa v nejrůznějších oblastech italského náboženského, občanského a politického života; na velkou práci diecézní synody a její uplatňování zde v Římě; na jeho aktivní a dialogickou přítomnost na různých úrovních života církve, stejně jako v laickém světě a ve společnosti.
Když na něho nyní vzpomínáme a svěřujeme jej do náruče nebeského Otce, nechme se osvítit Božím slovem, které jsme vyslechli, a také některými myšlenkami, které on sám zapsal.
V prvním čtení zazněla strhující slova apoštola Pavla: „Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky“ (Řm 8,38–39). Právě tato pravda naplňovala a vedla také kardinála Ruiniho v jeho službě. Boží láska je věrná, nic ji nemůže porazit, nic ji od nás neodtrhne, protože je jeho darem, pochází od Něho a je nám hojně udělována bez ohledu na naše zásluhy a slabosti. Náš drahý bratr provázel věřící a společenství, která mu byla svěřena během dlouhých let jeho služby, mnoha složitými okamžiky, a právě v nepřemožitelné Pánově lásce a ve víře, s níž přijímal tento dar, musíme hledat základy síly, s kterou překonával.
Ve své duchovní závěti, v pasáži věnované mnoha lidech, jimž vděčil za dobro, které mu prokázali, kardinál Camillo napsal: „Obdržel jsem od nich neméně, než jsem se sám snažil dát.“ Myslím, že jsou to slova, která mohou pomoci i nám, abychom prožívali svou odpovědnost a různé své služby se stejnou pokorou a stejnou důvěrou v Boha.
Ostatně sám dosvědčil, že jedním ze zdrojů, které ho nejvíce provázely jeho dlouhým životem, již od dětství, byla modlitba – prostá, upřímná a svěží v nejmladším věku a poté dozrálá v běhu času, až do období křehkosti a nemoci.
Další pasáží z Písma, kterou nám liturgie předkládá a která nám může napomoci, abychom s užitkem prožili tento okamžik milosti, jsou Ježíšova slova, která jsme slyšeli v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal“ (Jan 17,24). Nacházíme v nich shrnutí programu, směru a konečného cíle života plně nasazeného pro dobro bratří a prožitých v neustálém hledání Božích plánů spásy – své vlastní i jejich. Kardinál Ruini k tomu napsal: „Mám naději, Pane, že jsem nejednal z osobních zájmů, ale pro úkoly, které mi byly svěřeny a které jsem z celého srdce přijal za své“ (Duchovní závěť). Je krásné připomínat si v této chvíli to, co do hloubi oživovalo jeho pastýřské srdce, nade všechno ostatní, nad každou jinou starost. Když ho nyní doprovázíme modlitbou a obětí eucharistie, přijměme za své jeho přání, abychom dospěli tam, kde nás Pán očekává a touží po nás, do věčné radosti, a abychom kráčeli k cíli, s touhou podílet se na něm společně s ostatními, sjednocení v Něm i mezi sebou navzájem, navždy.
Kardinál Camillo Ruini měl tu milost, že se osobně poznal s některými velkými světci nedávné doby, jako byli svatý Pavel VI. a svatý Jan Pavel II., a spolupracoval s nimi. Zejména o svém vztahu s papežem Wojtylou, s nímž po mnoho let spolupracoval, napsal: „V Janu Pavlu II. jsem zakusil Tvou přítomnost, Pane, mohl jsem z blízka pocítit jednotu v modlitbě, neoddělitelnost modlitby, života a apoštolátu, odvahu víry, která vede dějiny, schopnost milovat a odpouštět“ (ibid.). Domnívám se, že z příkladu koherentnosti života tohoto velkého papeže dokázal kardinál Ruini mnoho čerpat, neboť i v něm můžeme nalézt mnohé rysy, které zahlédá u tohoto svatého papeže; a myslím, že toto souznění může povzbudit také nás na naší cestě.
Za své biskupské heslo si náš bratr zvolil větu inspirovanou evangeliem svatého Jana: Veritas liberabit nos, „Pravda nás osvobodí“ (srov. Jan 8,32). Tato slova shrnují hluboký koncept lidské osoby a svobody, jak jej zjevil Kristus a učí Církev: Jsme stvořeni pro pravdu a pro dobro, a pouze v tom nacházíme jednotu, pokoj a plnou realizaci, v pozemském životě i pro věčnost. Jasně nám připomínají poselství, které je obzvláště významné pro naši dobu, v níž nás mohou mást relativistické tendence a zcela tekuté vize reality i člověka. Při pohledu na život kardinála Ruiniho, na to, jak žil i jak opustil tento svět, můžeme spatřit znamení síly a pevnosti, s nimiž člověk roste a dozrává, když nalezne v Pravdě, která pochází od Boha, střed a osu své existence.
Na závěr bych rád poděkoval všem, kdo, jak již bylo zmíněno, doprovázeli, pomáhali a podporovali kardinála v jeho práci, v době jeho pastorační služby a zejména v letech stáří a nemoci. Zejména bych chtěl poděkovat těm, kdo mu s oddanou péčí stáli po boku až do samého konce. Ať je Pán odmění, daruje útěchu příbuzným a blízkým a jeho samého odmění svým pokojem bez konce.
Překlad - jb -
