Lev XIV.: Pravá svoboda, pokoj v jednotě a poslušnost
Homilie papeže Lva XIV. při bohoslužbě zahajující mimořádnou konzistoř
Bazilika sv. Petra, pátek 26. června 2026
Nejdražší bratři,
shromáždili jsme se kolem Pánova oltáře v blízkosti hrobu sv. Petra, abychom zahájili konzistoř. Scházíme se ke slavení této eucharistie ze všech končin země; spolu s našimi životy tedy předkládáme Bohu komunity a národy, které neseme v srdci, i pastorační plány a zkušenosti, snadné i náročné.
Tato různost smýšlení a prožitků se dnes koncentruje: nachází své zářivé ohnisko, kterým je Kristus. On sám osobně se k nám obrací se slovy: „Já jsem pravý vinný kmen.“ (Jan 15,1) Ježíšovým prostřednictvím se milost a pravda vlévají do našeho života (srv. Jan 1,17) a niterně nás obnovují. Tyto božské dary jsou životodárnou mízou také pro konzistoř, kterou dnes zahajujeme. Samotné evangelium připravuje plodnou půdu: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“ (Jan 15,4) Z jedné strany nás Mistr upozorňuje, že „beze mne nemůžete dělat nic“ (v. 5), na stranu druhou chce, aby jeho učedníci nesli „hojné ovoce“ (v. 8). Ano, hojné – Boží milost v tom, kdo ji přijímá, nedává vyrůst úrodě jen živořící, nýbrž překypuje hojností. Věčné Slovo se stalo člověkem právě proto, „aby všichni měli život, a měli ho v nadměrné hojnosti“ (Jan 10,10). Tento život vyrůstá z víry a je posilován ve zkoušce prořezáváním ve starostlivé Otcově péči.
Když tedy prosíme Boha o sílu a moudrost, je příznačné, že se naše konzistoř koná v předvečer slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla. Zastavme se na okamžik u této myšlenky na pilíře církve všeobecné i římské, u této vzpomínky na dva misionáře a mučedníky, jejichž kázání bylo dokonale zajedno s jejich životem, takže se stalo součástí Písma.
Vyslechli jsme dnes slova sv. Pavla Korinťanům a mohli jsme si všimnout, jak šťastně souznějí s evangeliem. Různá charismata, služby a činnosti v církvi jsou jako ratolesti jediné révy, totiž samotného Pána (srv. 1 Kor 12,4–6), který vlévá Svatého Ducha své církvi. Této organické jednotě odpovídá kritérium, které činí všechny služby v církvi dobrými a chutnými: společné dobro (v. 7).
Drazí, z Božího slova, které jsme vyslechli, bych chtěl vyvodit několik impulzů pro naše rozlišování v těchto dnech.
Na prvním místě je to příklad sv. Petra a Pavla, který nás povzbuzuje, abychom sdíleli pravou svobodu ve víře. Právě vztah s Pánem Ježíšem nás osvobozuje od hříchu a od strachu, když nás volá k následování. On sám nás posílá do světa jako nástupce apoštolů. Hlásání evangelia, slavení svátostí a oddanost Pánovu stádu se uskutečňuje a přináší plody do té míry, nakolik my věříme v něho, Dobrého pastýře. Víra je onou nikdy neživořící ctností, která dává život církvi, protože odpovídá milosti živící jednotlivé ratolesti jediné révy. Živá církev je církev, která věří díky daru Svatého Ducha, jímž překypuje naše srdce: taková církev nese hojnou úrodu. Tak jako božská milost předchází lidské svobodě, tak víra církve předchází naší víře a chce být dosvědčována se zápalem. Toto poslání má v Kristu začátek i cíl; řečeno se žalmistou: „Ohlašujte den po dni jeho spásu. Uprostřed národů vypravujte o jeho slávě.“ (Žl 96,2–3)
Zadruhé, hledejme dar pokoje v jednotě. Všechny národy zveme k víře, v níž jsme skutečně svobodní, mezinárodní napětí a konflikty však působí těžká zranění lidské rodině. Přesto nescházejí v církvi ani ve světě iniciativy a úsilí volající po respektu vůči lidské důstojnosti, spravedlnosti, právu, jednoduše řečeno vůči člověku, a přibývá jich. Toto je důvod k naději, protože dosvědčuje krásu díla Boha, který nás stvořil ke svému obrazu a podobě jako znamení své slávy ve světě. Když je toto znamení zraněno, jsme raněni všichni. Když je poškozeno, trpíme tím všichni. Když je zahubeno, trýzní nás to všechny. Proto válka nikdy není důstojná člověka a nikdy není požehnaná Bohem, protože Stvořitel nás obdaroval rozumem a vůlí, abychom řešili konflikty jako lidé, a ne jako divá zvěř, nadto vybavená hypermoderními zbraněmi. Jednota lidské rodiny má přednost před jednotlivými národy a státy. Nejde jen o biologickou záležitost; je to etický princip. Mír je dluh vůči spravedlnosti, máme-li skutečně být jednou jedinou lidskou rodinou, onou magnifica humanitas,[1] která nachází v Kristu svou vlastní Hlavu a Vykupitele.
Ve světle encykliky, kterou jsem promulgoval letos 15. května, se ukazuje jako nezbytné pokračovat cestou vytyčenou sv. Pavlem VI. Když on „přišel s obratem civilizace lásky, byl svět poznamenán studenou válkou, závody ve zbrojení a značnou ekonomickou nerovnováhou. Za této situace církev nabídla alternativní cestu, odlišnou od ideologických protikladů tehdejších systémů, a načrtla sociální řád, v němž se setkají spravedlnost a láska“ (Magnifica humanitas 186; srv. sv. Pavel VI., Regina caeli 17. května 170). A právě tak se křesťanské svědectví stává prorockým hlasem nového světa, evangelizace a služby, kulturního a sociálního plánu, který podporuje integrální lidský rozvoj. Církev hlásá evangelium mezi radostmi a pronásledováním, nestojí však na žádné straně – je zde pro všechny a ke každému se obrací se stále týmiž slovy o obrácení a spáse.
Zatřetí: dnes a pokaždé zakoušejme svornost v poslušnosti, to znamená v naslouchání, které poznává dar Slova, které se pro nás stalo tělem. Když toto konáme, Duch Svatý nám dává směr a On sám nám ukazuje potíže a příležitosti v pastoraci, očišťuje naše úmysly a napravuje, co sešlo ze společné cesty. Uvedení Synodu do praxe, což je naším současným nasazením, zve všechny k pokroku v jednotě víry, v podpoře míru, v poslušnosti vůči živému Slovu, jímž je Ježíš. V tomto světle „enormní a rychlé kulturní změny zároveň vyžadují, abychom věnovali ustavičnou pozornost snaze vyjadřovat trvalé pravdy jazykem, který umožňuje rozpoznat jejich neustálou novost“ (Evangelii gaudium 41). Jediné Slovo, které se stalo člověkem, se ve skutečnosti vyjadřuje všemi jazyky: Kristus mrtvý a vzkříšený je pravý vinný kmen, který přináší plody prostřednictvím všech kultur, které křesťané proměňují zevnitř. A zatímco různé ideologie světa usychají a vadnou, Duch Svatý dává v církvi rozkvétat bratrskému porozumění, lásce a misionářskému zápalu.
Pracujeme-li společně, vytváří naše kolegialita syntézu synodality, na níž se podílejí všichni pokřtění, v jednotě Božího lidu. Synodalita a bratrství jsou formami křesťanské lásky, která nás spojuje jako pokřtěné i jako biskupy. Pomoc, kterou mi budete moci poskytnout při výkonu petrovské služby, proto ve mně najde toho, kdo prosí, nikoli nařizuje. Autorita primátu je autoritou toho, kdo naslouchá, a jen proto může vést; kdo se učí, a jen proto může vyučovat; a vždy ve stopách jediného Mistra a Učitele. Ať nás přímluva svatých apoštolů Petra a Pavla provází na této vzrušující cestě.
Překlad - zd -
[1] Lat. „velkolepá lidskost“, „velkolepé lidství“, ale i „velkolepé lidstvo“ (pozn. překl.)
