Lev XIV. španělským biskupům: Jsme poutníci mnoha setkání

Drazí bratři v biskupské službě,

Mám velikou radost, že můžeme být spolu dnes, třetího dne mé apoštolské cesty do Španělska. Po setkání s politickými představiteli, kteří mě přijali v parlamentu, bych chtěl využít těchto společných okamžiků k oživení toho společenství, jaké kladl Ježíš na srdce svým apoštolům (srv. Mk 6,31). Děkuji za milá slova, jimiž mě přivítal Mons. Luis Javier Argüello García coby předseda biskupské konference jménem vás všech, a doufám, že má vlastní slova přispějí k tomuto dialogu v Duchu, v němž máme přijímat všechno to dobré, co nám Pán dává prostřednictvím slov našich bratří a sester. Synodní cesta, jíž se církev vydala, je procesem pozorného naslouchání. Schopnost rozeznat Boží hlas, který promlouvá prostřednictvím společenství církve, je jednou z jeho klíčových hodnot.

Jako církev vedete plodný dialog v různých formách. Jedním z příkladů jsou konference, které konáte. Rád bych se zaměřil na dvě z nich, a to z let 2020 a 2025, které měly zvláštní přesah: Boží lid na cestě kupředu a Pro koho jsem? Shromáždění povolaných k misii. Jejich témata se týkají podstatných otázek: Jak můžeme čelit současným výzvám? A kdo je povolán tyto výzvy přijmout?

Ve svém příspěvku k těmto reflexím bych rád nabídl obraz cesty, jejímž cílem je Bůh sám, k němuž pozvedáme zrak. Je to cesta sui generis (zcela specifická), jelikož po ní neputujeme fyzicky, ale chceme, aby naše srdce vzlétlo vzhůru.

Mezi pokušení, s nimiž se na cestách často potýkáme, patří posedlost tím, co necháváme za sebou – místa, věci, způsob života – aniž bychom se v naslouchání Duchu otevřeli novosti toho, s čím se setkáme. K tomu se přidává pokušení zavazadel, do nichž z podobných příčin hromadíme zbytečnosti, které se pak ukážou jako břemena. Nesmíme také zapomínat, co jsme se naučili ode všech migrantů a jejich obtíží: člověk osamocený, bez kořenů a bez zdrojů, krutě trpí a je pro něj nesmírně těžké navázat solidní vztahy na místě, kam dorazí.

Proto nyní, v první etapě naší cesty, musí naše odpověď na otázku, jak čelit aktuálním výzvám, prozíravě spojovat svobodu a odvahu, abychom dokázali nechat za sebou struktury, které nám nejsou nápomocné, neodpovídají našim potřebám, nebo nás dokonce odvádějí od našeho cíle, a zároveň abychom mohli uchovat to, co nám pomáhá. Nemůžeme nevzpomenout na nezměrné křesťanské dědictví vaší země, ohromnou přitažlivost, které toto bohatství má – jeho krásu, která oslovuje i nevěřícího, svazky a pocit sounáležitosti, který je vetkán do duchovní identity v každém koutě této milované země a který zůstává, i když víra mezi lidmi slábne. To je bezpochyby veliká výzva, na niž jsme povoláni odpovídat s odvahou, aby tak toto dědictví mohlo naplnit svůj potenciál a přinést dobré ovoce.

papež Lev ke španělským biskupům   (@Vatican Media)

Další poklad, který nesmíme zapomenout přibalit, je poutníkův Pokrm na cestu neboli Viaticum. Chléb Slova a eucharistie jsou pro nás ještě potřebnější než hmotný pokrm, protože nám otevírají cestu ke spáse. Nejde o to, jak udělat bohoslužbu více či méně atraktivní, jako spíše o vnímavost toho, že jsme-li jeho součástí, působí v nás jeho nepřítomnost nepokoj podobný fyzickému hladu. Svátostný život udává rytmus naší existenci, jako je tomu u kojence a matky nebo u atleta, který potřebuje doplňovat energii, aby dosáhl svého cíle.

Velkou obtíž při cestování přináší komunikace s druhými. Ať už je to dáno jazykovými a kulturními rozdíly, nedůvěrou v neznámo, spory nebo nedorozuměními, k nimž může dojít dokonce i mezi našimi blízkými, vnímáme svá omezení, máme-li se sami vyjádřit nebo pochopit člověka, s nímž mluvíme. Tuto zkušenost můžeme přenést na hlásání evangelia, na přijímání druhých lidí, na schopnost odpovídat na otázky světa kolem nás nebo na nutnost posilovat sdílenou odpovědnost mezi členy komunity v naší pastorační činnosti. Už jsme řekli, že musíme nechat za sebou všechno, co nás zdržuje nebo izoluje; nyní jde o to, že naše dědictví musí sloužit jako nástroj a příležitost k dialogu s těmi, které cestou potkáváme.

Jak se to stává poutníkům do Santiaga, vidíme na své cestě před sebou širé a pusté kastilské pláně. Poutník se na Caminu setkává s několika málo starými lidmi či zahraničními dělníky, což nám může posloužit jako metafora pro mnohé sociální situace, které se, naneštěstí, týkají reality v některých prostředích církve. Není to poprvé, kdy se Španělsko potýká s takovou situací: když například v minulosti musela církev znovu vybudovat svou přítomnost ve „spálené zemi“, vznikly modely evangelizace, které jsme pak vyvezli do Ameriky a které nám dnes mohou pomoci v našem poslání.

I my jsme povoláni budovat novou realitu prostřednictvím respektu v dialogu a s užitím nových jazyků, jako slavný „svatý muftí“ z Granady, bratr Hernando de Talavera, a později v Americe sv. Turibius z Mongroveja, vynikající biskup, který dokázal najít cestu k druhým v čase misijního působení a budování církevní organizace, od jehož kanonizace uplynulo právě tři sta let. I když máme v této digitální éře jiné jazyky a i když se mění kulturní obraz, vytvářející mozaiku naší reality – spolu s migranty ze všech končin světa – duch musí být stále týž.

Co jsou podstatné prvky tohoto ducha? Na prvním místě je to schopnost komunikovat, promlouvat ke každé skutečnosti přítomné na našem území, pokořit se natolik, abychom nejen porozuměli, ale také se dělili. Jedině shromáždíme-li všechno dobré, co patří k našemu dědictví, a udělá-li každý všechno, co mu přísluší, budeme moci vytvořit novou realitu, v níž může víra zapustit hluboké kořeny. Aby se to mohlo stát, musíme pochopitelně začít tím, že se naučíme jazykům druhých lidí, začneme postupně navazovat vztahy, abychom připravili půdu pro zasévání semen Království.

Na druhém místě je tu povolání vytvářet realitu, která bude sama o sobě způsobilá ke sdílení zkušeností víry, k přinášení – jak to dělal sv. Turibius – zkušenosti z Granady do Ameriky. To znamená přibalit do svých zavazadel zdroje, které nám umožní čelit s otevřeností stále novým výzvám evangelizace za všech okolností.

Od pustých plání dojdeme k velkým městům, kde ticho a vzdálenost nevznikají v důsledku vzdálenosti, nýbrž v blízkosti druhých. Odpovědi budou jiné, ale způsoby, jak se k druhým lidem dostat, jsou analogické: naslouchání, porozumění, úcta, velkodušnost a otevřenost.

Poutníci se často vydávají na cestu v noci a počáteční temnota je může vyděsit. Hymnus večerních chval „Noc je časem spásy“ nám připomíná, že jsme-li v dobré společnosti, jsou obtíže cesty a nebezpečí, že zabloudíme, mnohem menší. Je to Pán, který nás vede; On je Pánem dějin a každého našeho životního příběhu. On udává rytmus. Kráčíme za ním, ba dokonce jdeme spolu s ním jako součásti jednoho těla. tento pevný svazek vyžaduje od církve, a to zvláště v této době stále krutější polarizace a opozice, aby byla svědkem jednoty v různosti – společenstvím schopným přijmout bohatství darů, charismat a citlivosti, kterým Duch Svatý dává růst v Božím lidu. Obraz Krista se stává viditelným v živoucí mozaice církve, v níž se mnoho dílků, aniž by se nořily jeden do druhého, setkává a zjevuje krásu jednoho Pána.

V tomto poslání má služba biskupa zvláštní důležitost. Jsme povoláni být živým znamením společenství – především a na prvním místě společenství s Kristem v láskyplném uchovávání víry, kterou jsme přijali, v naslouchání Božímu slovu a živé tradici církve. Zadruhé ve společenství s Petrovým nástupcem a s všeobecnou církví, s kněžstvem a se společenstvím vlastní diecéze, se zasvěceným životem, s hnutími, sdruženími a s každým autentickým charismatem, které Duch dává pro společné dobro. Vaše poslání vás volá k ochraně jednoty, podpoře dialogu, uzdravování rozkolů a doprovázení cest lidí, kteří vám byli svěřeni.

Takto prožívané společenství s sebou také nese misionářskou vitalitu. Církev, která v sobě chová vnitřní pokoj, může svobodněji promlouvat k bratřím a sestrám jiných křesťanských denominací i jiných náboženství, k těm, kdo nevěří, k veřejným představitelům a ke všem lidem dobré vůle, kteří se nasazují pro společné dobro.

setkání římského biskupa se španělskými   (@Vatican Media)

Toto povolání být znamením společenství v Kristu – putovat v jednotě a setkávat se s bratry a sestrami na cestě – před nás klade další výzvu, která dnes zasahuje srdce mnohých lidí: obtíž udělat zásadní životní rozhodnutí a skutek definitivního odevzdání se. Pro velmi mnoho mladých lidí – a nejen pro ně – zaznívá otázka „Kdo jsem?“ v kontextu upřímného hledání smyslu, sounáležitosti a sebedarování. Lidské srdce se nenaplní shromažďováním zkušeností, možností, nebo prchavých pocitů bezpečí; naplní se, když objeví povolání; když pochopí, že život dosáhne své plnosti, jen když sám sebe daruje.

Proto nemůže být podpora povolání omezena jen na zvyšování počtu. Vyvěrá z živých společenství, ze šťastných kněží, z rodin schopných nést svědectví kráse věrnosti, z církve, která umí v jednoduchosti ukázat, že následovat Krista neznamená ochudit svou existenci, nýbrž ji rozšířit. Kde se evangelium prožívá s radostí, službou a společenstvím, tam se také Pán dává znovu zaslechnout s příslibem života.

Už jsme se zmínili o těžkých zavazadlech. Poutníci do Santiaga dobře vědí, že v batohu unesou jen to nejpodstatnější. Jak často říkal papež František, v současné situaci povolání nesmí zachovávání struktur převládnout nad dobrem samotných povolání. Seminaristé mají právo na tu nejlepší možnou formaci – a naopak církev má nárok na dobře formované kněze. Kritérium pro semináře jako autentické domy formace žádá, aby poskytovaly autentickou zkušenost života ve společenství, aby měly formátory plně oddané studiu a vyučování, zkušené v duchovním doprovázení, a aby byly spojeny s centry vyššího teologického vzdělání, vybavenými nezbytnými prostředky pro plnění svého poslání. Je proto nezbytné nejen spojit síly, ale také se naučit spolupracovat, a tak zvládat tyto výzvy.

V této oblasti se obtíže mohou také stávat příležitostmi. Občas máme potíže vysvětlit povolání laiků a jejich zapojení do této životní cesty, kterou se jako církev vydáváme. Naproti tomu často vídáme, jak se laičtí spolupracovníci účinně ujímají mnoha služeb, dříve tradičně vykonávaných duchovními či řeholníky. Tuto obtíž můžeme změnit v příležitost k setkání, dialogu a komunikaci. Je na nás, abychom zajistili, že tito laici budou přijímat svou účast na službě církve jako Boží povolání, jako přijetí své křesťanské odpovědnosti, že přijmou za své ducha poslání, které Pán svěřil duchovním coby zakladatelům, a budou se cítit jeho součástí.

Jak vidíte, naše cesta je tvořena setkáními; a často potkáváme i lidi procházející nejrůznějšími temnotami, kteří od nás žádají, abychom byli jejich dobrými Samaritány. Jedno z nejbolestnějších setkání je takové, kdy potkáme člověka zraněného právě těmi, kdo se o něho měli postarat, včetně duchovenstva. Tváří v tvář těmto zraněním je společenství církve povoláno odpovídat nasloucháním, pravdivostí, spravedlností, nápravou a ještě odhodlanějšímu nasazení pro prevenci a kulturu péče. Každému zraněnému člověku musí být umožněno najít upřímné naslouchání, přijetí, ochranu a reálné cesty k uzdravení.

Stejná logika platí i pro výzvy sekularizovaného světa. Mnoho lidí naší doby neodmítá Boha přímo; často nesou ve svých srdcí hlubokou žízeň po smyslu, pravdě, sounáležitosti a naději, i když nevědí, jak ji pojmenovat. Církev je povolána rozeznat tyto touhy, naslouchat jim s úctou a nabídnout – tak jako Petr a Jan chromému u chrámové brány – poklad, který jí byl svěřen: Ježíše Krista, v jehož jménu může člověk vstát a chodit (srv. Sk 3,1–10). Při spolupráci s jinými náboženstvími nebo veřejnými autoritami, a také když poskytuje materiální pomoc, vzdělání, pomoc či podporu lidskému rozvoji, nepřestává nikdy církev nabízet to, co je pro ni jedinečné: Boží lásku zjevenou v Kristu. Toto poselství rezonuje ve společnosti, která neváhá oceňovat řadu z těchto dobrých činností. Každé gesto křesťanské lásky zrozené z evangelia v sobě nese ještě hlubší příslib: obnovit v člověku přesvědčení, že je milován.

Na své cestě procházíme „Mariinou zemí“, jak ji nazval sv. Jan Pavel II. (promluva v Zaragoze 6. listopadu 1982). V blahoslavené Panně, Matce společenství a naděje, máte svou první souputnici a svůj největší poklad; ona nám totiž ukazuje svým životem, jak přivítat Slovo a uchovávat je ve svém srdci, jak na této stezce doprovázet učedníky a zůstávat nablízku církvi na cestě. Právě jí svěřuji vaši službu, ať vám ona pomáhá být uprostřed lidí, kteří jsou vám svěřeni, oním skrytým kvasem, o němž mluví evangelium. Být malými v očích světa, ale přesto schopnými, díky spojení s Kristem, prokvasit celé těsto (srv. Mt 13,33). Síla církve nevyvěrá z bohatství jejích zdrojů, nýbrž ze svatosti jejích dětí, ze společenství jejích pastýřů a z pokorné a vytrvalé věrnosti těch, kdo se nechávají vést Duchem.

Na této cestě vás také doprovází sv. Jan z Ávily, patron španělského kněžstva; letos si připomínáme pět set let od jeho kněžského svěcení. Sv. Pavel VI. ho popsal jako „laskavého a moudrého učitele duchovního života, příkladného obnovitele života církve a křesťanských mravů“ a zároveň jako „prostého kněze“ (promluva při kanonizaci, 31. května 1970). V tomto svatém učiteli církve vidí církev kněžský život, který je každý biskup povolán pěstovat a střežit ve svém vlastním kněžstvu.

Pohled na něj mi připomíná, kdo jsou biskupovi nejbližší společníci na cestě: „prostí kněží“ v nejhlubším a nejnáročnějším slova smyslu. Naše cesta s nimi by měla zdůraznit to nejpodstatnější: být kněžími zamilovanými do Krista, zakořeněnými v modlitbě, věrnými církvi, nablízku lidem a schopnými spojovat zdravé učení, apoštolský zápal a pastýřskou lásku k druhým. Být kněžími, kteří mají v biskupovi nejen oficiální autoritu, ale i otce, který je doprovází; a v ostatních kněžích bratry, s nimiž mohou sdílet těžkosti i radosti této pouti, která je plná setkání, v nichž všichni hledáme Krista.

Uzavřeme tuto duchovní pouť modlitbou svatého učitele církve, který nám připomíná, že každá obnova církve se rodí v srdci spojeném s Kristem: „Přikazuješ-li mi, Pane, učinit, cos ty učinil, daruj mi své srdce.“ (Kázání 57,20) To kéž je i naše prosba: Pane, dej nám své srdce, srdce schopné pozvednout zrak k tobě, vydat se na cestu, naslouchat, rozlišovat, sloužit, napravovat s láskou, doprovázet s trpělivostí a hlásat s radostí. Neboť církev, která získává Kristovo srdce, nese s sebou ohnivý sloup, který ji vede, udržuje, brání a utěšuje – dává jí nezbytné prostředky, aby čelila každé výzvě.

Bůh vám žehnej, moc vám děkuji.

překlad - zd -