Papežův apel na obchodníky s lidmi: Přestaňte, obraťte se!
Drazí bratři a sestry,
Je pro mě potěšením trávit společný čas s vámi zde u Sv. Kryštofa na Laguně, v sídle diecéze. Velmi silně mě oslovilo, co bylo řečeno o tomto městě: je to město bez hradeb, město otevřené.
Možná právě tohle nám může pomoci porozumět, že překážky, které je nejtěžší zdolat, nejsou vždy ty kamenné. Někdy je najdeme v tom, jak se na druhé díváme, ve strachu či ve lhostejnosti. Moře obklopující tyto ostrovy nám přináší příběhy, které ne vždy dovedeme přečíst: příběhy bolesti, naděje a hledání. Ve městě bez hradeb je i srdce povoláno k tomu, aby se otevřelo a přijímalo. Proto se musíme naučit jazyku blízkosti, kterému lze porozumět spíše rukama než slovy.
V dílech integrace těchto našich bratří a sester – jako v každém charitním díle – se církev učí v konkrétním životě člověka trpícího na těle i na duchu číst živé znamení, které odkazuje na svatá evangelia a které se stává čitelným prostřednictvím doteku a blízkosti, když se dotýkáme ran svého bližního. Jako Tomáš tváří v tvář oslavenému tělu Zmrtvýchvstalého, také církev se učí, že rány viděné očima víry se mohou stát poznávacím znamením – tam, kde se lidské bolesti dotkneme s láskou, tam nám Kristus potvrzuje, že je přítomen ve vyhladovělém, v žíznícím, v nahém, v nemocném, ve vězni a v cizinci (srv. Mt 25,35–40). Z této víry, která poznává živého Krista, se rodí také služba otce Darwina a mnoha dalších lidí. Křesťanská láska k bližnímu vyvěrá z lásky Boží, vylité do srdce věřícího člověka; proto se tváří v tvář potřebným víra stává konkrétní a Kristova láska se proměňuje v činy.
Kvůli tomuto přesvědčení chce naše přítomnost dosvědčovat, že solidarita se rodí z rozpoznání lidské důstojnosti a překonává veškeré čistě dobročinné nebo filantropické jednání. Je povolána k nasazení a k tomu, aby se stala stálým procesem. Přijetí otevírá dveře; integrace pomáhá překročit práh. Doprovázení ošetřuje rány hojivým balzámem a integrace vytváří budoucnost.
Integrovat neznamená škrtnout osobní příběh příchozího ani požadavek, aby nechal za sebou všechno to, co tvoří součást jeho paměti. Neznamená to ani vytvářet paralelní světy, navzájem vůči sobě uzavřené, v nichž by lidé žili vedle sebe, aniž by se skutečně setkali. Integrace je obousměrná cesta: kdo přichází, učí se žít v nové zemi, a kdo přijímá, učí se rozšiřovat vlastní domov, aniž by ztrácel vlastní identitu nebo uzavíral své srdce před setkáním. Vám, drazí bratři a sestry migranti, náleží vznešená a nezbytná část této cesty: otevřít se s důvěrou vůči komunitě, která vás přijímá, naučit se její jazyk, respektovat její zákony, poznat její zvyky, účastnit se na společném životě a vděčně nabídnout své dary.
Každá společnost, která přijímá, má své povinnosti vůči příchozím; a ten, kdo je přijímán, zase objevuje, že důstojnost, chápaná jako právo, rozkvétá, když se proměňuje v zodpovědnost a upřímnou touhu něco vytvářet spolu s ostatními. A tak ten, kdo přichází jako cizinec, může objevit nové vztahy, obnovit důvěru a cítit se jako živá součást komunity. Toto je drahocenná podoba milosrdenství.
Především a na prvním místě mluvíme o lidech stvořených k Božímu obrazu a podobě, a teprve pak o právnických kategoriích nebo o problémech k řešení. Tito lidé, kteří mají za sebou těžké cesty a často různé nástrahy – jako tomu bylo v Khalidově případě – hledají někoho, kdo by jim řekl, a to spíše gesty než slovy: tvůj život není odpad, tvé utrpení není neviditelné, tvá důstojnost se nerozpustila ve vodách, které jsi překročil – jak nám říká Mbacke. Tito lidé však hledají ještě něco jiného: konkrétní šanci začít zase znovu, učit se, pracovat, sloužit, účastnit se, nezůstat natrvalo uzavřeni v situaci obětí.
V tomto smyslu chci poděkovat Mons. Santiagovi za jeho slova a zároveň za svědectví církve, která chce, třeba se skromnými prostředky, „putovat s putujícími“. Děkuji Diecézní charitě, Diecézní delegaci pro migraci, všem farnostem a celé řadě církevních i občanských iniciativ, které nezůstávají u první pomoci a vydávají se na cestu ochrany, podpory a integrace. Děkuji vám za to, že umožňujete, aby se jednoho dne ten, kdo byl doprovázen, mohl stát – jak nám připomněla Thalia – mostem pro druhé, který odplácí láskou za lásku. Když ten, kdo potřeboval pomocnou ruku, ji začne sám nabízet, proměňuje se přijaté dobrodiní ve sdílenou zodpovědnost.
Nesmíme také zapomínat na všechny ty migranty z Latinské Ameriky, Filipín a dalších zeměpisných šířek, kteří se již stali živou součástí společenství a přispívají k jeho obnově svou vírou, svou prací a svými dary. Nechejte se také evangelizovat jejich prostřednictvím, protože zcela jistě s sebou přinášejí dary, které Prozřetelnost chtěla předat vám prostřednictvím těch, kdo se integrují. Právě oni nám připomínají, že integrovat znamená poskytovat prostor, aby si každý člověk mohl připadat jako spoluzodpovědný. Tak se včerejší cizinec bude moci stát dnešním bližním a bratrem.
Katolické křesťany bych chtěl požádat ještě o jednu věc: aby se integrace neomezila jen na společenský závazek, byť nezbytný. Kdo přichází do našich farností, potřebuje chléb, střechu nad hlavou, jazyk, práci a ochranu; musí ale také najít komunitu schopnou svědectvím života i slova ukázat cestu k poznání Ježíše Krista a přitom vždy respektovat svědomí a svobodu každého člověka. Evangelizovat znamená dělit se s úctou a pokorou o poklad, který živí naše jednání a naši naději. Církev, která přijímá, je také církev, která zvěstuje, která nabízí Krista, ale nevnucuje, a která zároveň přijímá evangelium z rukou chudých.
Lidské svědomí, a zvláště pak svědomí křesťanské, nemůže zůstat lhostejným tváří v tvář obětem ztroskotání a nedostatku pomoci, tváří v tvář mořským hřbitovům. Každý život ztracený na těchto cestách je selháním lidské rodiny. A krom toho existuje také tiché ztroskotání po přistání: když člověk zjistí, že je ve společnosti sám, bez jazyka, bez vztahů, bez práce, bez důvěry, a navíc vystaven těm, kdo profitují z jeho zranitelnosti. Integrovat znamená zabránit tomuto druhému ztroskotání. Znamená pomoci tomu, kdo dorazil se svými zraněními, aby nezůstal navždy blokován svou bolestí, ale aby se mohl znovu postavit na nohy, rozpoznat své dary a nabídnout je společenství.
A na tomto místě chci říci jasné slovo těm, kdo profitují ze zoufalství: těm, kdo organizují cesty smrti, kdo obchodují s lidskými bytostmi, zadržují doklady, vykořisťují pracující, ohrožují ženy, podvádějí rodiny a mění utrpení druhých na obchodní záležitost. Přestaňte! Obraťte se! (srv. Mk 1,15) Slzy a krev těchto bratří a sester křičí k Bohu a jejich utrpení dosahuje až k němu (srv. Gn 4,10; Ez 3,7–9). Peníze vydělané na zranitelnosti chudých nepřnesou ani pokoj, ani čest, ani budoucnost (srv. Jr 22,13; Jk 5,1–6).
Za každý zmařený život, za každou oklamanou rodinu, za každé podrobené tělo, za každou ohroženou ženu, za každého ožebračeného pracovníka budete muset vydat účet před Boží spravedlností (srv. 2 Kor 5,10). Rozlomte tyto okovy a osvoboďte ty, které máte ve své moci (srv. Iz 58,6). Vraťte to, čeho jste se zmocnili, a napravte, co můžete. Obraťte se, dokud je ještě čas, protože Boží milosrdenství může dosáhnout i k tomu nejzatvrzelejšímu hříšníkovi, ale vchází pouze branou, již otevírá pravda, spravedlnost a obrácení (srv. Ez 33,11).
Bratři a sestry, poslední slovo nemůže mít strach, lhostejnost ani násilí toho, kdo spekuluje s lidským životem. Poslední slovo patří Kristu, který se ztotožňuje s cizincem, dotýká se ran lidstva a volá nás, abychom jej poznávali v každém bratru a sestře, kteří potřebují, aby jim někdo naslouchal, chránil je, docenil a integroval. Pozvedněme oči k němu, aniž bychom je odvraceli od trpících; pohleďme na Pána, abychom se naučili dívat se na své bratry a sestry jeho očima.
Svatá Rodina z Nazareta, která musela uprchnout do Egypta, aby chránila život Dítěte Ježíše (srv. Mt 2,13–15), zůstává po všechny časy vzorem a ochranou pro každou rodinu na útěku, pro každého migranta a pro každého člověka donuceného opustit vlastní zemi kvůli strachu, pronásledování nebo nezbytným potřebám (srv. Pius XII., apoštolská konstituce Exsul Familia). Ona kéž se stane oporou pro služby, které poskytujete, a kéž z této země učiní místo, kde budou všichni chápáni a přijímáni jako bratři a sestry. Bůh vám žehnej! Děkuji!
překlad - zd -
