Lev XIV. na závěr konzistoře: Bůh v dějinách nepřestává otevírat cesty smíření a pokoje

Promluva Svatého otce na závěr zasedání mimořádné konzistoře

Než přejdu k závěrečné reflexi, chtěl bych vyjádřil naši soustrast – svou i celého kardinálského kolegia – obyvatelům Venezuely, které v těchto dnech těžce zasáhlo silné zemětřesení. Ujišťujeme o našich modlitbách za oběti, za jejich rodiny a za všechny, kdo trpí následky této tragédie. Svěřujeme Pánu také všechny, kdo se podílejí na záchranných pracích, a prosíme, aby neochabla solidarita mezinárodního společenství s tímto drahým národem.

Drazí bratři kardinálové, nyní se s pocitem hluboké vděčnosti blížíme ke konci těchto dnů. Děkuji vám za svobodu, bratrství a cítění s církví, s nimiž jste se účastnili našich prací. Odnáším si nejen obsah vašich úvah, ale také zkušenost, která je umožnila. V těchto dnech jsme společně hledali Pánovu vůli v přesvědčení, že Kristus nadále působí ve své církvi. On je tím, kdo nás předchází, shromažďuje, promlouvá skrze bratry a vede nás v našem poslání. Všechno pochází od Něho a všechno se k Němu vrací. Proto mi bylo bylo útěchou a naději kardinály pocházející z tak rozmanitých církví, kultur a situací, jak si navzájem naslouchají a společně hledají to, co nejlépe slouží evangeliu.

Zahájili jsme tyto dny tím, že jsme se nechali vést obrazem milosrdného Samaritána; muže, který se zastaví před zraněným bratrem, nechá se hluboce zasáhnout [jeho utrpením] a postará se o něj. Rád bych se nyní s vámi rozloučil dalším evangelním obrazem: obrazem učedníků z Emauz. I oni kráčejí poznamenáni smutkem a zklamáním, ale Pán se k nim přidává jako jejich společník na cestě, naslouchá jejich otázkám, otevírá jim Písmo, rozněcuje jejich srdce a proměňuje jejich cestu. Těší mne představa, že i to, co jsme prožili v těchto dnech, v sobě má cosi z této zkušenost. Kráčeli jsme společně, naslouchali jsme si navzájem a nakolik jsme poskytli Pánu místo, On v našich srdcích znovu roznítil naději a nyní nás posílá zpět do našich místních církví, abychom se vydali na cestu s novým pohledem na skutečnost.

Závěrečná reflexe o synodální cestě nám pomohla znovu si pohlédnout na to, co jsme v těchto dnech prožili. Zdá se mi, že otázka synodality nezní v první řadě: „Kdo má moc rozhodovat?“. Otázka je hlubší: „Jak společně střežíme dar, který Pán svěřil své církvi?“. Když se tato otázka stane středobodem našeho rozlišování, otázky autority, společné odpovědnosti a rozhodování rovněž najdou své správné místo, osvětlené posláním církve a společnou věrností evangeliu. Rád bych vám tedy ještě jednou svěřil cestu k uskutečnění synody. Žádám vás, abyste ji s přesvědčením doprovázeli v církvích, kterým sloužíte, podporovali její autentické pochopení a povzbuzovali všechny k účasti. Jde o to pomoci našim církvím růst ve stylu stále bližším evangeliu.

Mějme na paměti, jak jsme slyšeli od kardinála Grecha, že synodalita není souborem schůzek ani pracovní metodou. Je to duchovní styl. Vzniká ze setkání, roste v naslouchání a dozrává v rozlišování. Skutečnou otázkou není, kolik rozhovorů dokážeme zorganizovat, ale jakou evangelní kvalitu budou mít naše setkání. Když si navzájem nasloucháme s pokorou a svobodou a necháváme prostor Duchu Svatému, naše rozhovory nezůstávají pouhou výměnou názorů, ale stávají se místem obrácení, v němž společně rosteme ve věrnosti Pánu.

Když se ohlížím za rozhovory těchto posledních dnů, zůstává mi především pohled, jímž jste v prvním zasedání nahlíželi na svět. Mnozí z vás vyprávěli o utrpení způsobeném válkami, násilím, chudobou a mnoha nespravedlnostmi, které poznamenávají život národů. Nezůstali jste však pouze u jejich popisu. Za těmito dramaty jste rozpoznali ještě hlubší utrpení: osamělost, krizi vztahů, ztrátu naděje, obtížnost vzájemně se uznat jako bratři a sestry. Je to pohled, který neodvrací oči od ran světa, ale hledá jejich kořeny a rozpoznává v nich – často skrytou – touhu po smyslu, autentičnosti, spiritualitě a společenství. Mnozí dnes hledají naději a skutečné vztahy.

Zvláště mě zaujal způsob, jakým jste hovořili o mladých lidech. V jejich otázkách, ale i v utrpení, které je někdy vede až k zoufalství – a někdy až k extrémnímu zoufalství, kdy si chtějí vzít život –, jste rozpoznali jednu z nejhlubších ran naší doby. Zároveň jste v této situaci dokázali rozpoznat také působení Ducha Svatého. Jejich hledání autentičnosti, skutečných vztahů a smyslu nám připomíná, že evangelium nadále naplňuje nejhlubší očekávání lidského srdce. Pokorné naslouchání jim i jejich rodinám je také cestou, skrze niž Pán nepřestává obracet církev.

Mnozí z vás připomněli také otázku rodiny. Tam, kde je rodina podporována a doprovázena, roste škola vztahů, solidarity a naděje; tam, kde je zraněná nebo izolovaná, nese následky celá společnost. V říjnu se setkáme s představiteli východních církví a předsedy biskupských konferencí, abychom zhodnotili kroky učiněné po Amoris laetitia. Setkání se zúčastní také některé rodiny, které se podělí o své zkušenosti. Jejich přítomnost je nezbytná, doufám však, že se všichni, kdo přijdou, připraví, budou pozorně naslouchat a přinesou zkušenosti rodin ze svých církví.

Snažili jste se tedy naslouchat tomu, co rány světa odhalují o lidském srdci. Právě tam, v srdci, se rozhoduje také o pokoji. Než se válka projeví v dějinách, rodí se v nás, když podezření nahrazuje důvěru, strach nahrazuje naději a druhého vnímáme jako hrozbu. Ale právě v tomto srdci se s námi Kristus stále setkává, promlouvá k nám a obrací nás. Z usmířeného srdce mohou vzejít neozbrojená slova, nové vztahy a pokoj, který dokáže oslovit i celé národy.

Druhé zasedání nás vedlo k dalšímu kroku. Zdá se mi, že jste velmi jasně vystihli jednu z myšlenek Magnifica humanitas: válka není pouze konfliktem mezi státy. Vzniká mnohem dříve, z kultury moci, která prostupuje náš způsob uvažování, prožívání vztahů, výkonu moci, využívání ekonomiky, technologie a dokonce i náboženství. Je-li toto kořenem krize, pak odpověď vyžaduje vybudování kultury spolupráce a dialogu, schopné vdechnout novou sílu i multilateralismu, aby se národy znovu naučily společně usilovat o společné dobro celé lidské rodiny. Na této cestě je zásadní přínos laiků angažovaných ve veřejném životě: potřebují blízkost a podporu církevního společenství, aby mohli žít „politickou caritas“, kterou jste zmínili. Rovněž kultura spolupráce roste prostřednictvím ekumenického a mezináboženského dialogu, který neoslabuje naši křesťanskou identitu, ale umožňuje jí společně sloužit společnému dobru a míru.

Za obzvláště cenný pak považuji způsob, jakým někteří z vás přistupovali k tématu nenásilné reakce tváří v tvář mnoha formám násilí. Jde o hluboce evangelní způsob, jak žít v dějinách, který je plodem rozjímání nad Ježíšovým jednáním. Nespočívá v rezignaci na konflikt ani v pasivním postoji, ale v rozhodnutí čelit mu, aniž bychom přejímali jeho logiku.

Nevzdává se pravdy ani nezamlčuje zlo, ale odmítá ji bránit násilím a proměňovat druhého v nepřítele. Začíná odzbrojením sebe sama. Odhaluje tak paschální logiku, v níž se láska projevuje silnější než nenávist a odpuštění přerušuje spirálu pomsty. To je síla Ukřižovaného, který byl vzkříšen. Síla, která nepřítele neničí, ale umožňuje znovu najít bratra.

V této perspektivě různé skupiny zdůraznily, že je vhodné pokračovat v reflexi nad tématem legitimní obrany ve světle hlubokých proměn, k nimž došlo v povaze současných konfliktů. Tato úvaha si zaslouží další rozvinutí s nezbytnou teologickou a pastorační rigorózností.

S velkým zájmem jsem přijal také vaše zdůrazňování sociálního učení církve. Vyjádřili jste přání, aby se stávala stále živějším dědictvím našich společenství, běžným kritériem formování svědomí a pastoračního rozlišování. Sociální učení církve nenabízí předem daná řešení, ale vychovává církev k evangelnímu způsobu, jak žít v realitě, jak ji interpretovat a zodpovědně usměrňovat své jednání.

Zaujala mě také další shoda názorů. Mnozí z vás poznamenali, že společné dobro dnes není pouze cílem, o který je třeba usilovat, nýbrž realita, kterou musíme společně znovu objevovat. Žijeme v době, kdy je dokonce obtížné rozpoznat, co je skutečně dobré pro všechny. Proto je církev, zakořeněná v Kristu, povolána k tomu, aby chránila místa setkání, naslouchání a dialogu, v nichž může dozrát nová kultura společného dobra. To vyžaduje také trpělivou práci na poli výchovy, která pomáhá rozpoznat nedotknutelnou důstojnost každého člověka a odpovědnost, která nás navzájem spojuje. Chudí lidé nejsou na této cestě pouhými příjemci naší péče, ale hlavními aktéry naděje, kterou Bůh v dějinách neustále probouzí.

Z mnoha vašich úvah jasně vyplynulo i další přesvědčení. V rámci úvah o odpovědnosti církve v dnešním světě, jste neustále připomínali význam svědectví, blízkosti, formování svědomí a budování bratrských a důvěryhodných společenství. Toto svědectví vychází ze setkání s Kristem, z jeho Slova a ze svátostí, v nichž Pán podpírá svůj lid a dává mu schopnost sloužit světu silou evangelia. Církev je povolána k tomu, aby se stále více stávala tím, co hlásá. Právě na tomto základě mohou přinést plody i nezbytné reformy struktur, institucí a procesů.

Tyto dny tedy posilují mou naději. Nejen díky tomu, co jsme sdíleli, ale také ve způsobu, jakým jsme to činili. V době poznamenané polarizací se i způsob, jakým církev naslouchá a vede dialog, stává součástí jejího zvěstování. Pokud budeme i nadále společně hledat vůli Páně a necháme se vést Duchem Svatým, jsem si jist, že naše společenství bude stále plodnější v poslání církve a ve službě celé lidské rodině.

Věřím, že postupně znovu objevujeme nejautentičtější význam konzistoře jako shromáždění kardinálského kolegia kolem Nástupce svatého Petra, aby – ve vzájemném naslouchání a společném rozlišování – Duch Svatý pomáhal papeži vést církev. Nikoli parlament nebo kongres, v němž převládají názory či zájmy, nýbrž zkušenost společenství ve službě poslání církve. To, co se v těchto dnech učíme prožívat, se netýká pouze kardinálského kolegia. Je to styl, který jsme povoláni prosazovat v celé Církvi, aby se každý pokřtěný podle svého povolání a odpovědnosti podílel na budování civilizace lásky a na službě společnému dobru. Jak jsem vám již naznačil, přeji si v této tradici pokračovat rovněž v příštím roce příštího roku. Datum jsem ještě nestanovil: předpokládám, že vám ho budu moci sdělit koncem roku.

Tato konzistoř byla vzácným okamžikem, ale nesmí zůstat ojedinělou událostí. V celé církvi chceme podporovat prostor, v nichž si Boží lid může naslouchat, modlit se, rozlišovat a kráčet společně. To je podstata cesty k uskutečňování synody. Toto bude také duchem příštího setkání věnovaného Amoris laetitia a mnoha dalších iniciativ, k jejichž prožívání nás Pán bude volat. Nejde o to množit setkání, ale naučit se prožívat setkání, v nichž si vzájemně nasloucháme a společně se učíme naslouchat Pánu.

Než skončím, rád bych přijal a vzal za svou jednohlasnou výzvu, která vzešla z této konzistoře. Ba co víc, rád bych, abychom to učinili společně, skrze tato slova. Mluvme o tom s našimi bratry biskupy, s místními církvemi svěřenými naší službě a hlásejme to všem národům země: Bůh si přeje mír pro každý národ a pro každý lid. Proto se nesmíme smířit s násilím. Násilí nebude mít poslední slovo. Bůh v dějinách neustále otevírá cesty smíření a pokoje. Máme odpovědnost kráčet po nich s odvahou a pomáhat světu, aby je rozpoznával.

Bratři, z celého srdce vám děkuji za vaše příspěvky, stejně jako přednášejícím, moderátorům a všem, kdo svou velkorysostí a diskrétností umožnili tyto dny práce a bratrství. Děkuji vám, že jste mi opět pomohli rozpoznat dílo, které Kristus nepřestává konat uprostřed svého lidu a ve světě. Svěřme plody této konzistoře přímluvě Panny Marie, Matky církve. Ať nás učí zachovávat jednotu v rozmanitosti a sloužit evangeliu pokoje s pokorou, odvahou a nadějí. Děkuji!

překlad - jb -