Papež v Madridu: Opusťme narativy, které rozdělují a destabilizují společnost
Apoštolská cesta Svatého otce do Španělska
6.–12. června 2026
1. Promluva papeže Lva XIV. při setkání s představiteli státu, zástupci občanské společnosti a diplomatickým sborem
Madrid, Královský palác, 6. června 2026
Vaše Veličenstva,
Vaše Královské Výsosti,
vážení představitelé státu a členové diplomatického sboru,
dámy a pánové!
Vzdávám díky Pánu a upřímně děkuji za pozvání k této apoštolské cestě do Španělska. Moje pouť bude mít několik zastavení a každé z nich odhalí kus pestrého bohatství této velké země, která přijala evangelium již před téměř dvěma tisíci lety. Tradice odnepaměti spojuje počátky křesťanství na Pyrenejském poloostrově s působením apoštola Jakuba Staršího. Toto pouto má hluboký teologický význam: ukazuje, že zdejší církev si jasně uvědomuje svou kontinuitu s apoštolským posláním, které se zrodilo o Letnicích. Prastaré pouto křesťanské víry s touto zemí sice na jedné straně nevystihuje zcela rozmanitou identitu vašeho lidu, ale na druhé straně hluboce formovalo jeho kulturu. Dnes, kdy jako jedna lidská rodina čelíme společným výzvám, pro nás představuje zdroj naděje a jasný opěrný bod.
Myslím přitom na projevy lidové zbožnosti, které v každém městě i vesnici originálním způsobem zpřítomňují příběh spásy v rytmu církevního roku i všedního života. Spolu s uměleckým a hudebním dědictvím, četnými bratrstvy a charitativními spolky jsou tyto tradice důkazem plodného setkání Ježíše Krista s vaším lidem – lidem plným vášně, který miluje život a umí to dát najevo!
Přicházím mezi vás, abych věřící upevnil ve víře, povzbudil je a inspiroval k nové věrnosti evangeliu. Chci také podpořit hlubší smíření a spolupráci mezi různými proudy a společenstvími tohoto národa. Samotné dějiny Španělska totiž ukazují, že stabilitu a prosperitu nepřináší kultura střetu, nýbrž kultura setkávání. Volání po míru, které v dnešní době bohužel někomu zní naivně a jiného provokuje, nachází odezvu u každého, kdo se neuzavírá do předem připravených ideologií, ale zůstává otevřený pravdě.
Jak nás učil papež František, v životě existuje stálé napětí mezi ideou a skutečností: „Skutečnost prostě je, idea se vypracovává. Mezi oběma musí existovat stálý dialog, aby se zabránilo tomu, že se idea nakonec oddělí od skutečnosti. Je nebezpečné žít v království pouhého slova, obrazu, sofistiky.“ (Apošt. exhort. Evangelii gaudium, 231). A dodává to podstatné: „Realita je nadřazena myšlence“ (tamtéž). Pravda nás vždy přesahuje, a právě proto nás nepřestává udivovat a přitahovat na cesty očištění a smíření. Na těchto cestách je naprosto klíčový dialog s druhými lidmi – a s Druhým s velkým D.
V této souvislosti bych rád připomněl dva velikány této země, kteří svým poselstvím a dědictvím inspirují život církve i duchovní hledání mnohých po pět století, a to daleko za jejími viditelnými hranicemi. Jsou to Jan od Kříže a Terezie z Ávily, které spojilo hluboké přátelství a společná vášeň pro Boží tajemství. Jejich mystika však byla „mystikou s otevřenýma očima“. Neutíkala před dějinami, ale naopak šla ke kořenům lidských problémů a do samotného srdce reality.
Téma noci, tak drahé svatému Janu od Kříže, jehož jubileum právě slavíme, nám pomáhá správně chápat proměny a zvládat napětí, kvůli nimž se naše doba zdá tak temná. Svatý Jan se ve své touze po světle paradoxně naučil vážit si temnoty – oné „šťastné noci“ [1] – jako času, kdy se duše osvobozuje od všeho, o čem si myslela, že to bezpečně ví a ovládá.
I dnes máme největší strach z neznáma. Právě z něj pramení zatemnění rozumu a výbuchy emocí, při kterých člověk snadno ztratí pevnou půdu pod nohama a podlehne dezorientaci. Proto i ve veřejném životě tolik potřebujeme muže a ženy, kteří dokážou v temnotě zahlédnout světlo a v každém konci vidí možný začátek. Potřebujeme lidi, kteří vnímají záblesk pravdy; to světlo nás sice zpočátku oslňuje, ale pokud mu důvěřujeme a zklidníme se, jemně si nás přitáhne:
„Ó noci, jež jsi vedla mne,
ó noci nad úsvit milejší,
ó noci, která jsi spojila
Milovaného s milovanou,
milovanou v Milovaného proměněnou!“ [2]
Naše doba, na povrchu zmítaná hroznými otřesy a konflikty, v hloubi duše volá po míru, po novém pochopení člověka a jeho nedotknutelné důstojnosti, volá po civilizaci lásky (srov. encyklika Magnifica humanitas, 186).
Svatá Terezie popisuje stejnou duchovní cestu obrazem vnitřního hradu. Jak člověk postupuje z komnaty do komnaty až do nejvnitřnějšího středu – tedy do vlastního srdce, které je svatyní pravdy –, jeho vnitřní prostor se rozšiřuje. Mysl se otevírá, protiklady se srovnávají, napětí mizí, nacházíme místo pro druhé a celý vesmír se stává naším domovem. Návrat do vlastního nitra není sobeckým útěkem od světa, ale radikálním otevřením se vůči Tomu, který nás zcela přesahuje a je stále nový (totus Alius et semper Novus). A právě tento duchovní rozměr lidské bytosti je hlavním důvodem, proč musíme důsledně chránit náboženskou svobodu a svobodu svědomí.
Dnes bohužel vidíme, že pokušení získávat popularitu dmycháním politické a společenské polarizace roste, místo aby sláblo, a lidská důstojnost je stále porušována. O to víc potřebujeme kulturu, duchovní hloubku, svobodné a kvalitní vzdělání a přesah k transcendenci. Z oněch pomyslných temných nocí však lidé věrní pravdě vždy dokázali vyjít a posunout se dál – až do bodu, kde se v lidském svědomí setkávají spravedlnost a mír. Z jejich vnitřní svobody se učíme, jak můžeme být skutečně svobodní i my sami.
Katolická církev chce této hluboké touze lidského srdce sloužit. Nečiní tak nátlakem, ale svědectvím evangelia, které zpečetily zástupy mučedníků a svatých. I dnes je připravena pomáhat budovat budoucnost národa, který touží po smíření a pokoji.
Z lásky k pravdě vás všechny vybízím: opusťme narativy, které naši společnost a její dějiny rozdělují a polarizují. Přejděme od neplodného zjednodušování k plodnému pochopení toho, že svět je složitý. Právě v tom vidím specifické poslání Evropy, v níž Španělsko hraje jedinečnou a klíčovou roli. To je dar, který může Starý kontinent nabídnout světu, pokud chce zůstat mladým – mladý je totiž ten, kdo cítí, že má před sebou budoucnost a úkoly, které jsou pro něj stále výzvou.
Uznat složitost světa, studovat ji, naučit se ji nepopírat, ale přijmout ji jako požehnání a odmítnout černobílé vidění identity, které sice zdánlivě nabízí jasné odpovědi, ale ve skutečnosti zabydluje svět přízraky a nepřáteli – to je pravý úkol pro národy s velkou historií. Nové technologie vytvořily umělé prostředí, které vystavuje naše základní hodnoty těžké zkoušce. V tomto prostoru se vyostřují předsudky, slábne kritické myšlení a agresivní zájmy zde rozsévají kulturu smrti. Na druhé straně však dobro dokáže vzdorovat a šířit se dál.
Lidé s hospodářskou, politickou a institucionální odpovědností musí prokázat odvahu k zásadnímu obratu. Je třeba výrazně investovat do školství, univerzit a výzkumu, stejně jako do místních komunit a občanské společnosti, které jsou přirozeným prostředím pro dialog a společný život. Bezpečnost, o níž si tak často namlouváme, že ji zajistí zbraně a zdi, ve skutečnosti zraje v tom, že se učíme kráčet životem s druhými a růst společně, bok po boku.
Svědčí o tom vaše vlastní dějiny. Dlouhá přítomnost islámu na Pyrenejském poloostrově byla politickou, kulturní a náboženskou realitou. Během tohoto období nedocházelo jen ke střetům; lidé tehdy hledali prostor pro setkávání a dialog o smyslu pravdy mezi křesťany, muslimy a židy. V překladatelské škole krále Alfonse X. Moudrého spolupracovali učenci tří náboženství na překladech bohatého arabského, řeckého a hebrejského dědictví. Díky tomu se do Evropy dostala mimo jiné díla filosofů Averroese a Maimonida. Města jako Córdoba a Toledo se stala přirozenými křižovatkami jazyků, náboženství a vědění. To je skutecná pravda o evropských městech: jejich historické vrstvy a po staletí budovaná solidarita dokázaly propojit odlišnosti a proměnit nevyhnutelné konflikty v nové začátky.
Další vznešený syn této země nás učil, že ve zkouškách a neúspěších je možné vše promyslet nanovo. Ignác z Loyoly měl odvahu naslouchat neklidu i útěchám svého srdce. V tomto duchovním rozlišování dal nakonec před zbraněmi přednost míru a před mocnými tohoto světa dal přednost svatým. Pochopil, že dobro, které ho přitahovalo, není utopií, a jeho osobní krize se tak proměnila v milost. Totéž se může stát s ohledem na „nové věci“, které nás dnes znepokojují a v nichž se naše názory střetávají.
„Vyhýbejme se slovům, která ponižují nebo stavějí lidi proti sobě. Volme jasnost, která osvěcuje, a upřímnost, která otevírá cesty. Nežeňme se za naivním nadšením, ale ani neživme neplodný strach. Raději nabízejme jasná kritéria rozlišování – lidskou důstojnost, spravedlivé rozdělení statků, pomoc chudým, péči o společný domov, mír – a uvádějme je do praxe prostřednictvím odpovědného plánování, hodnocení lidských a sociálních dopadů, začleňování těch nejzranitelnějších, digitální gramotnosti a rozvoje výzkumu a průmyslu zaměřeného na spravedlnost a mír.“ (encyklika Magnifica humanitas, 14).
Vaše Veličenstva, Vaše Královské Výsosti, dámy a pánové,
hluboce oceňuji věrnost vaší země mezinárodnímu právu a multilateralismu, která se projevuje aktivním úsilím o mír a solidaritu mezi národy. Zároveň vás chci povzbudit, abyste i uvnitř své země pěstovali dialog a společenskou soudržnost. Myslete na budoucnost optikou chudých a mladých lidí, uveďte do tvořivého souladu touhu po autonomii s potřebou jednoty a podporujte evropskou integraci – ne jako blok namířený proti jiným mocnostem, ale jako dar pro celou lidskou rodinu.
Ať Bůh žehná Španělsku!
[1] Sv. Jan od Kříže, Temná noc, Píseň duše, 3: Dílo, Kostelní Vydří 2008.
[2] Tamtéž, 5.
Překlad -dv-
