Lev XIV. v Assisi: I náš život může zářit
Homilie papeže Lva XIV., bazilika Panny Marie Andělské – Assisi, čtvrtek 6. srpna
Drazí bratři a sestry, milí mladí přátelé!
Svátek Proměnění Páně, který dnes slavíme, je tajemstvím světla, které nám pomáhá prohloubit naše velice radostné setkání, které je však také nahuštěno otázkami ohledně přítomnosti i budoucnosti. V evangelním příběhu se setkáváme s kontrastem mezi světlem a temnotou, mlčením a slovy, úžasem a nepochopením. Jsme v Assisi, ve městě, do něhož po staletí putovaly zástupy poutníků – tak jako my dnes – protože zde nám všechno šeptá do ucha, že náš život může změnit svou podobu, může vyzařovat světlo, může napravovat svět. Zde začala proměna Františka, Kláry a poté tisíců dalších mladých lidí: vyslechli si evangelium sine glossa – my bychom řekli „bez úprav“ – a Ježíšův život v nich znovu ožil.
Přijeli jsme sem, abychom pochopili, kam se ubírají dějiny a kam kráčíme my sami. V evangeliu vidíme, že smysl je možné najít, cestu je možné zahlédnout. Tak jako Petr, Jakub a Jan jsme se ocitli trochu stranou; a Ježíš je s námi. Tohle je důležité: jeho přítomnost. Na vrcholu hory apoštolové kontemplují Ježíše, který se obrací k vlastní budoucnosti. Stran toho mezi nimi došlo k neporozumění. Před šesti dny Petr odmlouval Mistrovi, který otevřeně hovořil o kříži (srv. Mt 16,21–26): to, co očekávali, byla sláva pro Mesiáše, a možná taky trochu pro ně; nebrali v potaz protivenství a rizika, ale především se neptali, co vlastně znamená sláva. Nyní – při Ježíšově proměnění – se Bůh sám zjevuje ve své slávě, která má podobu oblaku, jež chrání a obestírá. Ukazuje na Syna, zve k naslouchání. Životní cesta se zjevuje tím, že ho následujeme společně. Jeho krása má novou podobu, dosud nevídanou intenzitu, takže by Petr chtěl zastavit čas a zůstat v tomto vidění. Štědře nabízí postavit tři stany, aby mohl nadále sledovat rozhovor mezi Ježíšem, Mojžíšem a Eliášem.
Do tohoto rozhovoru je ale třeba vstoupit. Nelze zůstat pouhým divákem. Jsme totiž povoláni číst Písma spolu s Mistrem, nacházet výklad naší doby a činit rozhodnutí, jak následovat jeho cestu. Jsme zde, abychom přemohli rezignaci a strach, abychom překonali pochybnosti, které přepadávají také nás, tak jako potkávaly i apoštoly. Ježíš nás volá k dialogu s jeho příběhem, abychom v něm napsali nové stránky.
Když slyšíme, že „jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2), myslíme na velikonoční ráno, kdy anděl Páně odvalil kámen od hrobu a přinesl zprávu o vzkříšení: „Jeho zjev byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.“ (Mt 28,3) Je to světlo nového dne, k němuž se obracíme, ačkoli kolem nás – a často i v našem nitru – je ještě temnota. Vidíme je ve svatozářích kanonizovaných světců, jako byli František a Klára, a v desetitisících bratří a sester, kteří na zlo odpověděli dobrem. Nejsme sami! V těchto dnech jste to osobně zakusili: zažili jste setkání a naslouchání, vzdálili jste se od hluku hlasů křičících jeden přes druhého a protivících se umění konverzace. Dnes rozjímáme nad Ježíšem, který se proměňuje právě v rozhovoru s Otcem, se svými předchůdci Mojžíšem a Eliášem a se svými současníky, svými učedníky.
Církev existuje proto, aby nás uváděla do této dynamiky naslouchání a rozhodování, do porozumění, pro koho žít a jak žít. Církev je společenstvím, kde se učíme rozeznávat Boží hlas, který se ne vždycky shoduje s našimi osobními názory, kde se učíme odvaze k poslušnosti vůči Svatému Duchu, který činí statečnými a tvůrčími všechny ty, kdo přijali povolání následovat Ježíše. My se „odpodobňujeme“, když se oddělujeme od něj a od druhých lidí; naopak se „připodobňujeme“ ve vztazích, které živí a volají k životu. Františkánská spiritualita, v níž jste formováni, patří mezi ty nejpozornější vůči navazování zásadních vztahů s Bohem a s veškerým jeho stvořením: v harmonii, kterou je třeba chránit a pěstovat, dnes více než kdy jindy.
V tomto smyslu jsem na začátku své první encykliky zdůraznil, že „každá generace zdědí úkol utvářet svou vlastní dobu: umožnit historii dozrát v prostor, kde bude chráněna důstojnost každé lidské bytosti, kde bude podporována spravedlnost a umožněn růst bratrství. Ale každá doba se potýká s rizikem, že vytvoří odlidštěný a nespravedlivější svět. Tam, kde lidstvo čelí nebezpečí, že ztratí vlastní tvář, pozvedáme my křesťané zrak k Bohu, který se stal tělem, s vědomím, že »jedině v tajemství vtěleného Slova nachází pravé světlo tajemství člověka«. Tato velkolepá lidskost se v Ježíši Kristu stává Cestou, Pravdou a Životem; pro každého z nás otevírá cestu růstu k plnosti.“ (Magnifica humanitas 1)
Milí přátelé, důvod, proč nás sv. František stále přitahuje i osm století po své smrti, spočívá ve velkolepé lidskosti, která ho vedla k tomu, aby opustil vyšlapané cesty, aby se tak před ním mohla otevřít nová cesta, která by více odpovídala cestě Ježíšově. Dokonce i ve městě po staletí křesťanském jako Assisi se něco takového jevilo jako revoluce. „A Klářino rozhodnutí působilo v důsledku ještě větším dojmem: bylo to děvče, které chtělo být jako František, žena, která chtěla žít svobodně jako tito bratři.“ (jubilejní audience 4. října 2025) Toto je energie křesťanství, jeho počátků a jeho mnohých podob.
Nuže, milí mladí přátelé, Evropa a celý svět ve vás dnes hledají nové světce: mějte odvahu uvěřit slovu evangelia, staňte se lidskými ve svobodě Ježíše Krista, obejměte sestru chudobu! Titul vašeho setkání – GO! – je posláním, pozvánkou na cesty, pro něž nemáme mapy, protože se před námi otevírají tehdy, když nasloucháme srdci, když jsme poslušní Duchu, když následujeme Zmrtvýchvstalého tam, kam nás chtěl předejít. Go! Běžte! Anebo ještě lépe: Běžme! Let’s go! Běžme na periferie, kde nespravedlnost a svévole několika málo lidí bere důstojnost a sny mnoha, příliš mnoha Božích synů a dcer. Papež František, který se inspiroval Chudáčkem z Assisi, z nás učinil stráž „před pokušením stát se křesťany v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, abychom se dotýkali trpícího těla druhých lidí. Očekává od nás, že se zřekneme oněch osobních či komunitních postojů, které nám umožňují udržovat odstup od jádra lidského dramatu“ (Evangelii gaudium 270).
Možná se setkáte s nepochopením, dokonce od svých nejbližších, jako se to stalo sv. Františkovi. A přece platí, že rozejít se s kulturou moci a zbořit zdi, které rozdělují lidské bytosti, nikdy neznamená zradit rodinu, obec, tradici, nýbrž osvobodit je od přízraků, od nepřátel, které vytvořil strach a nevědomost, od násilí, které se pokouší prosadit ve vlastním malém uspořádání navzdory realitě, která nás ze všech stran obklopuje. Důvěřovat Bohu znamená znovu objevit – tak jako František a Klára – svět bratří a sester, které lze ocenit a jimž je třeba sloužit, nikoli z nich těžit a ovládat je. Není to svět, který máme porazit, nýbrž obejmout.
Rozhodněte se, milí mladí přátelé, pro civilizaci lásky, jejíž zárodky jste mohli nalézt v tolika příkladech nezištnosti a která proměňuje – podle Kristova obrazu – bezpočet tvůrců pokoje, kteří se i dnes nasazují ve službě životu v nejtragičtějších scénářích smrti. Spojte tu nejlepší energii své velkolepé lidskosti – vzdělání, schopnosti, práce, přátelství, lásky, modlitby – a různými způsoby uskutečňujte Františkovu vizi. Myslím, že by vám mohla být blízká modlitba, která se mu často připisuje, text z uplynulých staletí:
Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje,
abych přinášel lásku, kde je nenávist,
odpuštění, kde je urážka,
jednotu, kde je nesvornost,
víru, kde je pochybnost,
naději, kde je zoufalství,
radost, kde je smutek,
světlo, kde je tma.
Vidíte – zde je jasné, „kam“ jít. Go! [Jděte!] Ale především „jak“ jít:
Pane, pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil,
po pochopení, ale chápal,
po lásce, ale miloval.
Vždyť kdo dává, ten dostane,
kdo odpouští, tomu se odpustí,
kdo umírá, vstane k životu.
Drazí přátelé, kéž se tyto dny v Assisi otisknou do vaší paměti, a až se vrátíte domů, do různých evropských zemí, z nichž jste přicestovali, ať je to, jako když se Petr, Jakub a Jan vraceli z Hora proměnění. Ať je to návrat v zamyšlení, otevřený budoucnosti, zaměstnaný přemýšlením o Ježíši Kristu. On ve vás důvěřuje, on s vámi počítá, on zůstává stále s vámi.
překlad - zd -
