Židé a křesťané odmítají eutanazii a požadují úctu k nevyléčitelně nemocným

Vatican News

Odmítnutí aktivní eutanazie a význam paliativní péče při zmírnění napětí a utrpení – tak lze v kostce shrnout společné prohlášení vypracované na závěr setkání dvoustranné komise vrchního rabinátu Izraele a komise Svatého stolce pro náboženské vztahy s judaismem, které se konalo 2.-4. května v Jeruzalémě a které vedl kardinál Kurt Koch, prefekt Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů.

Péče o nevyléčitelně nemocné

Během sedmnáctého setkání, prvního konaného prezenčně za poslední pětileté období, byly formulovány židovské a katolické úvahy o péči v terminálním stádiu nemoci: co je zakázané, povolené, povinné, přičemž se vycházelo ze základního principu, že „pro Židy a křesťany péče o nevyléčitelně nemocné s vírou, úctou a láskou skutečně znamená rozsvěcovat světlo důvěry a naděje ve chvíli poznamenané temnotou a pocitem osamělosti a opuštěnosti, a to jak pro nemocné, tak pro jejich blízké“. Lidský život“, píše se dále v textu, „je posvátný, stvořený podle Božího obrazu, a jako Boží dar rozhodně odmítá myšlenku lidské nadvlády nad životem a právo jakékoli osoby nebo lidské skupiny rozhodovat o jeho hodnotě nebo trvání“.

Podpora lidského života a důstojnosti

Důrazný je odkaz na Společné prohlášení tří abrahámovských náboženství z 28. října 2019, zveřejněného ve Vatikánu, s jasným odmítnutím aktivní eutanazie a lékařsky asistované sebevraždy. V textu se opakuje učení jednotlivých tradic, podle něhož „veškeré lidské vědění a dovednosti mají sloužit podpoře lidského života a důstojnosti, a být tedy v souladu s morálními hodnotami, které vyplývají z výše uvedených principů“, z čehož plyne výzva k „nastavení hranic ve vědecké a technologické aplikaci za uznání skutečnosti, že nikoli vše, co je technicky proveditelné, je také etické“.

Etické a náboženské obtíže jednotlivých životních situací vyžadují individuální posouzení

Na zasedání se rovněž diskutovalo o pokynech pro péči o nevyléčitelně nemocné, uzákoněných v souladu s židovskou tradicí, přičemž se rozlišovalo mezi úkony, které „způsobují smrt, a rozhodnutími o opomenutí nad rámec základních lidských potřeb; stejně jako mezi aktivní eutanazií a lékařsky asistovanou sebevraždou na jedné straně a pozastavením pokračující léčebné péče (jako je ventilace a kardiostimulátory) nebo prodloužením života nad rámec základních lidských potřeb (jako je dialýza a chemoterapie) na straně druhé“. Obě delegace na závěr uznaly, že „etická a náboženská složitost situací spojených s koncem života vyžaduje, aby byl každý případ posuzován s ohledem na jeho konkrétní okolnosti a potřeby“.