Pavel Banďouch SJ: Mám sen
Abychom pochopili smýšlení dnešní doby, je třeba občas vyjít z naší katolické ulity a nebát se naslouchat jiným příběhům. Je to myslím logické. Mnozí lidé, kteří mají od církve větší nebo menší odstup, sice znají nějakou část příběhu o Ježíši, ale je pro ně jen jedním z mnoha dalších, které je oslovují. Ponechávám stranou, že tomu tak je často kvůli lenosti a odmítnutí se celou věcí skutečně hlouběji zabývat. Na druhou stranu myslím není až tak málo křesťanů, kteří mají Ježíše plná ústa, dokáží vyjmenovat z hlavy čísla jednotlivých kapitol a veršů, a přitom tomu jejich život příliš neodpovídá. Zakládají si však na tom, že nesledují nic, co by nebylo podle nich křesťanské.
Tato úvodní slova ale nejsou předehrou k tomu, aby následoval nářek nad úpadkem dnešní doby nebo církve, ale naopak výzvou přijmout a ocenit to hodnotné, co nám dnešní kultura nabízí. I když mnozí odmítají názvosloví a příběhy klasických náboženství, zakládají mnohdy nereflektovaně svůj pohled na jiné mytologii. Poměrně často jsou to komiksy a filmy, v nichž se často velmi komplexně odehrávají celé ságy. Kvalita je samozřejmě kolísavá a jsem vzdálen toho uznat, že něco z toho by mohlo být dáno hloubkou na úroveň evangelia. Často se ale přinejmenším některé motivy a příběhy zdají odrážet i motivy, které jsou blízké naší víře. Protože jsou to věci, co vychází z toho, co je společné všem.
Tématem, které mě v tomto kontextu napadlo a které mě zajímá už delší dobu, je téma snu. Pokud se podíváte do Písma svatého, ve snu se děje mnoho zajímavých věcí. Sen je dokonce jedním z privilegovaných míst, kde se Bůh nebo jeho andělé dávají poznávat lidem. Stačí vzpomenout na starozákonního i novozákonního Josefa. Celá věc se dá asi vykládat všelijak. Je ale zjevné, že bez těchto snů by mnoho biblických příběhů dopadlo jinak a možná i tragicky.
Jedním způsobem jak téma snu může být vnímáno, je to, že Bůh hovořil v těchto snech skrze hluboké touhy srdcí těch, jimž se zjevoval. Tužeb tak hlubokých, že si jich možná ani nebyli vědomi. Člověk je totiž v jádru skutečně dobrý a krásný. Jen na to zhruba někdy během adolescence začíná každý zapomínat a není snadné myslet poté v nejlepším slova smyslu jako dítě.
Poměrně mě překvapilo, když jsem podobný pohled na význam snů nalezl i v seriálu Sandman, který je k vidění na Netflixu. Tím se dostávám zpět k novým mytologiím, které se tolik blíží hloubkou některým aspektům duchovní tradice křesťanství.
O čem tedy seriál Sandman pojednává? Není třeba jít do nějakých detailů. Můžeme ale říci, že Sandman je postava, která má blízko k antickým bohům nebo k určité představě andělů. Nad ním a nad jeho příbuznými totiž stojí tajemná osoba označovaná jako Nekonečný. Sandman má pak na starosti říši snů a nočních můr. Sny vzbuzují v lidech naděje a touhu po lepším životě, noční můry jim pak dávaji pochopit a pojmenovat to, čeho se bojí. Mimo Sandmana patří do pomyslného Olympu ještě třeba Smrt (u té je asi jasné, čím se zabývá), Touha či Beznaděj, a další. Ti všichni mají lidem sloužit, a ne nad nimi panovat.
Zajímavá epizoda je v tomto ohledu epizoda číslo V. Asi bych ji nedoporučil každému, protože obsahuje i velké množství explicitního násilí, a to i se sexuálním podtextem. To je vlastně ale součástí poselství. Stručně řečeno se celý děj odehrává v takovém tom klasickém americkém motorestu, kde obsluhuje milá číšnice, co roznáší vodnatou rozlévanou americkou kávu. Do toho motorestu přichází i řada dalších postav, mezi nimiž je i jeden z padouchů. Ten – opět vynechám jak – se dostal k jednomu ze Sandmanových cenných předmětů, o němž má za to, že dokáže přivést lidi k upřímnosti. Hnusí se mu totiž sny, které považuje za přetvářku, a chce, aby se za každou cenu říkala pravda. “Problém s příběhy je, že nakonec všechny končí smrtí”, říká. Jakýkoli dobrý konec je pro něj jen iluze a snaha lhát si do kapsy.
Potíž je, že jakmile onen předmět začne používat, motorest se postupně změní v peklo. Dvojice se začnou hádat, lidé si začnou vyjevovat věci, které druhé zraňují, a začnou se řídit nejnižšími instinkty. Celá věc končí dokonce zabíjením a mrzačením. To vše, protože někdo chtěl svět, kde nebudou lži. Jak mu ale vysvětlí Sandman, který se na konci epizody objeví v motorestu, ve skutečnosti nevymazal lži, ale zbavil lidi jejich snů. Toho, co každému z nich dávalo naději a sílu jít dál. Nakonec se Sandman dostane ke svému cennému předmětu zpět a onoho zlosyna vlastně ani netrestá. Sám byl totiž obětí svého nešťastného dětství a žádný člověk nedokáže ovládat předmět, který mohou užívat jen nesmrtelní.
Vidíme, že tento příběh hovořil o snech a naději. Někdy se bojíme, že pokud vymažeme náboženství, skončí svět právě jako v tom motorestu, tedy totálním chaosem a anarchií. Ale myslím, že Sandman tady uhodil na hlavičku. Je něco ještě hlubšího, než je náboženství. A to je naděje, kterou křesťané mají za jednu ze tři tzv. teologálních ctností, spolu s vírou a láskou. Ty jsou společné pro všechny lidi a odmítat jejich potřebu a zároveň opodstatněnost by bylo popíráním skutečnosti. Co je ale stejně důležité, že tyto sny a tuto naši naději je nezbytné stále znovu očišťovat. A v tomto už nám žádný seriál nepomůže. Je totiž třeba je budovat na základě osobního vztahu se živým Bohem a s našimi bližními. Nejsme nakonec i my odpovědí na něčí sny a naděje, možná můžeme říci na něčí modlitby? A jaký sen má Bůh o našem životě?
Že to celé není jen pouhý výmysl, nám nedokazují seriály a jiné příběhy. Ukazují nám to životy konkrétních lidí, co snili o lepším světě a dělali alespoň něco pro to, aby byl více takový, jaký ho chce mít Hospodin. Vzpomínáte na známý projev Martina Luthera Kinga? “I have a dream”, “Mám sen”, říká se v něm. A jaký to byl sen? Řekl tehdy mimojiné toto:
“Chci říci, přátelé, že i když musíme dnes stejně jako v budoucnu čelit nesnázím, mám stále jeden sen. Ten sen je hluboce zakořeněn ve společném americkém snu, že jednoho dne se tento národ vzpřímí a zakusí skutečný význam svého kréda – „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“. Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů.
Sním o tom, že jednoho dne proměníme dokonce i Mississippi, stát umdlévající pod žárem nespravedlnosti a rasového útlaku, v oázu svobody a spravedlnosti. Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality své povahy. O tom dnes sním!”
King byl zastřelen nedlouho poté, co tuto řeč pronesl, ale jeho sen se naplnil. Nepodceňujme prosím naše sny a snažme se je kultivovat a naplňovat. I proto, že nás nejspíš přežijí. Protože jinak skutečně budeme následovat lži a propadat beznaději. A jednou z těch nejhorších lží je, že se nemáme dívat na své sny.
