Hledejte

Tomáš Sixta Tomáš Sixta 

Tomáš Sixta: Křesťanství jako nebezpečná vzpomínka na Ježíše

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
POSLECHNĚTE SI: Tomáš Sixta – Křesťanství jako nebezpečná vzpomínka na Ježíše

Vím, že na střední škole jsem měl – a možná je to sdílená zkušenost – odpor k učení se nejrůznějších definic, které mi přišly zbytečné. Postupně jsem však zjistil, že definice, a to zvlášť definice podstatných věcí, mají svoje dopady. Jen uvažte: když definujeme modlitbu jako prosbu k Bohu, stane se z Boha automat, když ji definujeme jako rozhovor s Bohem, najednou můžeme i naslouchat tomu, co nám On chce říct, a když ji definujeme jako účast na Božím životě, můžeme ji najednou vnímat jako něco, co prostupuje celý náš život.

Nyní, když je po tomto příkladu snad zřejmé, že na definicích záleží, na vás, milí posluchači či čtenáři, mám jednu nesnadnou otázku. Jak byste definovali křesťanství? Co je podstatou vaší víry, kdybyste ji měli shrnout do jedné či dvou vět? Můžete si tuto otázku nechat jako domácí úkol a popřemýšlet nad tím, jak se výsledná definice promítá do vašeho života a jak třeba jiné definice, které by někdo mohl říct, by mohly způsobit zase jiný způsob realizace naší společně víry. Navíc takovéto přemýšlení nás vrací k existenciálnímu a radostnému jádru naší víry, tak často překrytému různými podružnostmi, formálnostmi či třeba mezilidskými nebo názorovými rozepřemi. Než se však pustíte do vlastního přemýšlení, dovolte mi vám předložit definici křesťanství jednoho významného myslitele.

Filozof, teolog a katolický kněz Johann Baptist Metz, který zemřel teprve nedávno (v prosinci roku 2019) byl jedním z nejzásadnějších katolických myslitelů 20. století. Tento dlouholetý vyučující na Univerzitě v Münsteru definuje křesťanství jako „nebezpečnou vzpomínku na Ježíše.“ Ano, toto je to, co dělali první křesťané: vzpomínali na Ježíše a hlásali to, že je Kristus, že je „vzkříšení a život.“ Posléze, když se ukázalo, že konec časů jen tak nepřijde, a i z mnohých dalších důvodů, se toto předávání vzpomínky na Ježíše zapsalo do podoby výroků a příběhů, z nichž posléze vznikají naše evangelia. My už je dobře známe, tak si je leckdy s poklidem vyslechneme a čekáme, co nám k tomu ten který kazatel, přednášející, či teolog řekne. Ale pokud přicházím v neděli – den Páně – slavit eucharistii s tím, že jdu se svými bratřími a sestrami vzpomínat na Ježíše, na jeho hlásání pravdy o milosrdném Bohu, na jeho podobenství o Boží vůli zachránit každého, na jeho příklad, bude můj postoj hned vypadat jinak.

Avšak zmiňovaný Metz neříká, jak jsem výše uvedl, že křesťanství je jen „vzpomínka na Ježíše“. Říká, že je to „nebezpečná vzpomínka“. Není to sladké vzpomínání, s jakými si u krbu sentimentálně vyprávíme mlhavé fragmenty z našeho dětství. Je to vzpomínka zneklidňující, burcující, vedoucí nás k akci, vzpomínka živá, přítomná a směřující do budoucna. Ostatně sám Metz ve svém díle Glaube in Geschichte und Gesellschaft. Studien zu einer praktischen Fundamentaltheologie (tedy: Víra v historii a společnosti: studie k praktické fundamentální teologii) říká, že „pro každou nauku o Kristu platí, že se o Kristu musí vždy tak přemýšlet, aby nikdy nezůstalo pouze u přemýšlení.“

Jestliže jsem zmínil, že křesťanství není sladkobolné vzpomínání na dávnou minulost, napadl mě přeci jen jeden příklad z mého života, na kterém by se pojetí naší víry jakožto „nebezpečné vzpomínky na Ježíše“ dalo ilustrovat. Možná to bude znít úsměvně, ale je to vzpomínka na skautský tábor. Noci v indiánských teepee na tichých opuštěných loukách obklopených ze tří stran lesem a z jedné potokem kdesi na rozhraní jižních Čech a Vysočiny. Vzpomínky na specifické vůně ohně, kouře, lesa, dřeva a suché trávy i na jedinečné zvuky smíchu, hovoru, zpěv večerky a noční zvuky lesa. Tato vzpomínka je však ilustrativní zejména proto, že překračuje rámec pouhé kýčovité nostalgie. Vždyť jeden z táborů před mnoha lety končil také skautským slibem, jenž trvá, ač ho přehlušují mnohé starosti běžného života a podobně trvají také přátelství, a to bez ohledu na to, kde jsme se po letech ocitli. Jistě je to příklad velmi osobní a jako každý ilustrativní obraz pokulhává. Ale přesto… Podobnosti jsou nasnadě: jde o vzpomínku jejíž vyvolání rozhání shon všedního dne a vede k přemýšlení, zda člověk neztratil jistý smysl pro svobodu a krásu, jde o vzpomínku, která je sdílena různorodým společenstvím, jde o vzpomínku, která vede k pomoci druhým, jež je přímo zakódována v identitě této vzpomínky.

Takto znovu a znovu proměňující by měla být naše nebezpečná vzpomínka na Ježíše. Její „nebezpečnost“ pak pro nás tkví v neustálému puzení růst v pochopení tajemství Krista. Je to nebezpečnost cesty s mnohými neznámými: právě obraz putování dobře zachycuje to, že – jak píše Tomáš Halík – Bůh se nám často dává více na způsob otázky než odpovědi. Vzpomínka na Ježíše nemá upevňovat status quo naší společnosti, či naše vlastní status quo, ale má nás vést dál a dál, k čím dál větší nelhostejnosti vůči vlastnímu sobectví, vůči utrpení druhých a vůči často nespravedlivému systému ve kterém se mnozí lidé dostávají na okraj společnosti, či jsou zcela vyčerpání, zatímco jiní profitují. Vzpomínka na Ježíše je v tomto smyslu podvratná a vede nás k orientaci k budoucnosti a spravedlnosti.

Abych trochu uvedl toto teoretizování do praxe. Každé slavení eucharistie je vzpomínáním na to, jak tehdy Ježíš vzal chléb a víno a dával jej učedníkům, čímž ustanovil památku na svoje slova a činy, jenž nás osvobozují od sobectví a smrti. Toto slavení však není pouze vzpomínkou, ale také účastí na tajemství lásky Boha, který vydává sám sebe pro člověka, je odpovědí člověka na Boží touhu po něm, po společenstvím s ním a po jeho štěstí. Ale vzpomínáme též na další Kristovy činy a slova, stejně tak jako na zaslíbení daná našim předkům (byť ne pokrevním) z židovského národa. „Hle já otevřu vaše hroby a vy mně poznáte,“ slibuje Pán svému lidu v knize Ezechiel a nás to naplňuje nadějí a zároveň radostí, že na Ježíši se toto zaslíbení uskutečnilo, když jako první ukázal, že smrt nemá poslední slovo.

A pak vzpomínáme na jeho další činy, jako je vzkříšení Lazara. Jaké to muselo být v prvním či druhém staletí, když ještě křesťané znali někoho, kdo znal někoho, kdo znal někoho, kdo příběhy evangelií zažil. Jak pro ně musely být ony příběhy živé. I příběh o Lazarovi je vzpomínkou na Boží svobodu, která vede k naší svobodě. Možná nám může pomoci jedna z metod rozjímání, kdy si představuji ve své imaginaci, jak jsem součástí daného příběhu, jak jsem svědkem Kristovy lásky, kterou nezadrží ani smrt, jak jsem svědkem jeho svobody, se kterou říká Lazarovi „Pojď ven!“. Najednou možná i já musím vyjít ven, ven z temnoty směrem ke světlu, ven od zabývání se jen sám sebou ke službě druhým, ven od hrobu sebestřednosti, k živému naslouchání a dialogu s mými bratřím a sestrami a se vším stvořením. Je to vzpomínka na Ježíše, který nás vyvádí z mrtvolné strnulosti a vede k nejistému, ale plnému životu. Ježíš nám nepřinesl laciný klídek, ale život v plnosti, život, kdy skrze něho v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme (srov. Sk 17,28).

Na audienci římských seminaristů a kněží s papežem Františkem loni v říjnu se papeže jeden seminarista ptal na rovnováhou mezi vědomím hříšnosti a usilováním o svatost. Papež mu odpověděl: „Použil jste slovo, které se mi nelíbí – nevyčítám vám to, použil jste ho, ale nelíbí se mi - slovo ,rovnováha‘. Život není rovnováha, drazí, není to rovnováha. (…) Protože rovnováha, to ať dělá ten, kdo pracuje v cirkuse, kdo dělá tyhle věci, kdo je provazochodec. Ale život je neustálá nevyváženost, protože život je chůze a hledání, zakoušení obtíží, nalézání dobrých věcí, které vás posouvají kupředu, a ty vás vyvedou z rovnováhy, vždycky. (…) Křesťanský život je neustálé chození, padání a vstávání. Kráčet trochu sám, trochu s ostatními: neexistuje žádný plán. Opravdu, řekl bych opak: jak žít v nerovnováze, v každodenní nerovnováze. Nebojte se nerovnováhy: jsme lidé.“

A tak nás tato nerovnováha a každodenní živá a nebezpečná vzpomínka na Ježíše může vést k tomu, že s básníkem Janem Zahradníčkem můžeme říci tato slova, která píše, když v totalitním žaláři vzpomíná na svého Pána a jeho kříž i vzkříšení:    

Abych si nevyčítal, abych se nemusel stydět jedenkráte,

že jsem odepřel účast v té hrozné hře,

hle v hrobě své kobky zaživa pochován,

Co venku tou nedělí dubnovou plnou zvonů

prochází vzkříšený Kristus. Aleluja, kříž prázdný je.

Aleluja, volají na mne žežulky z hájů od Dyje.

A já zde ležím čekaje na ten hlas

Lazare, veni foras.

 

Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.

V příspěvku zazněl úryvek z básně Jana Zahradníčka Velikonoční ze sbírky Dům strach.

Za seznámení s teologií Johanna Baptista Metze děkuji Petrovi Šticovi z KTF UK. Dále jsem čerpal z textu filozofa Jakuba Orta [https://protestant.evangnet.cz/zemrel-johann-baptist-metz-katolicky-mystik-s-otevrenyma-ocima] a teologa Erika Borgmana [https://www.getsemany.cz/node/4029].

24. března 2023, 09:58