Papež Lev a svědectví alžírských mučedníků
Andrea Tornielli, Vatikán
V poselství zaslaném na Setkání pro přátelství mezi národy, které se koná v Rimini, Lev XIV. zmínil výstavu o mučednících z Alžírska, v nichž „se zářivě projevuje povolání církve žít v poušti v hlubokém společenství s celým lidstvem, překonávat zdi nedůvěry, které staví proti sobě náboženství a kultury, a to v úplném napodobování pohybu vtělení a darování Božího Syna“. Papež zdůraznil, že „tato cesta přítomnosti a jednoduchosti“ je „skutečnou cestou misie“. Jde o cenné a zvláště významné poučení, a to nejen pro lidi shromážděné v Rimini, ale pro celou církev. Misie totiž, jak se dále píše v poselství, nikdy není „sebestředným vystupováním v protikladu identit, ale darováním sebe sama až k mučednictví těch, kdo ve dne v noci, v radosti i v utrpení uctívají Ježíše jako jediného Pána“.
Při prohlídce výstavy o mučednících v Alžírsku je dojemné vidět, jak se obětovali pro tento lid, jednoduše s ním sdíleli celý svůj život a vydávali svědectví bratrství, přátelství, blízkosti a konkrétní pomoci. Bez protagonismu, bez ohledu na počty, bez důvěry ve strategické plány. Vyplývá to z homilie mučednického biskupa Pierra Claverieho, který v roce 1996, krátce předtím, než byl zabit islámskými fundamentalisty, na otázku, proč pokračuje v životě v Alžírsku, když každý den riskuje život, odpověděl: „Kde je náš domov? Jsme tam kvůli tomuto ukřižovanému Mesiáši. Z žádného jiného důvodu, kvůli žádné jiné osobě! Nemáme žádné zájmy, které bychom museli bránit, žádný vliv, který bychom museli udržovat... Nemáme žádnou moc, ale jsme tam jako u lůžka přítele, nemocného bratra, v tichosti, držíme mu ruku, utíráme mu čelo. Kvůli Ježíši, protože on trpí v tom násilí, které nikoho nešetří, znovu ukřižován v těle tisíců nevinných".
A pokračoval: „Kde by měla být církev Ježíše, která je sama tělem Kristovým, jestli ne především tam? Věřím, že umírá právě proto, že není dost blízko kříži Ježíše... Církev se mýlí a klame svět, když se prezentuje jako jedna z mocností, jako organizace, byť humanitární, nebo jako spektakulární evangelijní hnutí. Může sice zářit, ale nehoří ohněm Boží lásky.“
Jasný a dramatický soud: církev umírá, když není dostatečně blízko Ježíšovu kříži, když se světsky mění v nevládní organizaci, když usiluje o politickou a ekonomickou moc, když spoléhá na čísla, když si myslí, že k evangelizaci stačí při každé příležitosti opakovat jméno Ježíše Krista, místo aby přijala výzvu následovat ho v konkrétním životě, v radikálních rozhodnutích a v nasazení pro ty poslední. Církev umírá, když proměňuje hlásání víry v show, když si myslí, že může zářit vlastním světlem, a zapomíná, že může pouze odrážet světlo někoho jiného.
Svědectví mučedníků z Alžírska, tak vzdálených dnešnímu sebestřednému protagonismu, představuje provokaci a připomínku podstaty evangelia, znamení odporu. Je významné, že na závěr svého poselství k setkání chtěl Lev XIV. připomenout papeže Františka a jeho učení: volba chudých je teologická kategorie, která má přednost před kategorií kulturní, sociologickou, politickou nebo filozofickou. Protože Bůh „vyvolil pokorné, malé, bezmocné a z lůna Panny Marie se stal jedním z nich, aby do naší historie vepsal svou historii. Skutečný realismus je tedy ten, který zahrnuje ty, kteří mají jiný úhel pohledu, vidí aspekty reality, které nejsou rozpoznány v centrech moci, kde se přijímají nejdůležitější rozhodnutí“. Jak o tom až do konce svědčili mučedníci v Alžírsku, kteří smíchali svou krev s krví mnoha muslimů, obětí fundamentalismu.
