Kardinál Parolin o sedmém říjnu a Gaze: je nepřijatelné redukovat lidi na vedlejší oběti
Andrea Tornielli – Roberto Paglialonga
Uplynuly dva roky od onoho hrůzného dne, od teroristického útoku Hamásu proti Izraeli a od začátku toho, co se stalo skutečnou válkou, která srovnala se zemí Pásmo Gazy. Připomínáme si tyto události a to, co se stalo poté, s kardinálem státním sekretářem Pietrem Parolinem.
Eminence, vstupujeme do třetího roku od tragického útoku ze 7. října. Jak vzpomínáte na ten okamžik a co podle vás znamenal pro Stát Izrael a židovské komunity ve světě?
Opakuji to, co jsem řekl v těch dnech: teroristický útok Hamásu a dalších milicí proti tisícům Izraelců a migrantů, z nichž mnozí byli civilisté, kteří se chystali oslavit den Simchat Torah na závěr svátku Sukot, byl nelidský a neospravedlnitelný. Brutální násilí páchané na dětech, ženách, mladých lidech a starých lidech nemůže mít žádné ospravedlnění. Byl to hanebný a – opakuji – nelidský masakr. Svatý stolec okamžitě vyjádřil své úplné a rozhodné odsouzení, okamžitě požádal o propuštění rukojmích a vyjádřil solidaritu s rodinami postiženými během teroristického útoku. Modlili jsme se a modlíme se i nadále, stejně jako i nadále žádáme o ukončení této zvrácené spirály nenávisti a násilí, která nás může vtáhnout do propasti, ze které není návratu.
Co byste chtěl vzkázat rodinám izraelských rukojmích, kteří jsou stále v rukou Hamásu?
Bohužel už uplynuly dva roky, někteří z nich zemřeli, jiní byli po dlouhých jednáních propuštěni. Hluboce mě zasahují a bolí mě obrazy těchto lidí držených v zajetí v tunelech a trpících hladem. Nemůžeme a nesmíme na ně zapomenout. Připomínám, že papež František v posledním roce a půl svého života vydal 21 veřejných výzev požadujících propuštění rukojmích a setkal se s některými z jejich rodin. Jeho nástupce, papež Lev XIV., v těchto výzvách pokračoval. Vyjadřuji jim svou plnou podporu v každodenní modlitbě za jejich utrpení a nadále ujišťuji o naší ochotě udělat vše, co je v našich silách, aby se mohli znovu setkat se svými blízkými v pořádku a zdraví, nebo alespoň získat zpět těla těch, kteří byli zabiti, aby mohli být důstojně pohřbeni.
Při připomínce prvního výročí útoku ze 7. října papež František hovořil o „hanebné neschopnosti mezinárodního společenství a nejmocnějších zemí umlčet zbraně a ukončit tragédii války“. Co je potřebné pro mír?
Dnes je situace v Gaze ještě vážnější a tragičtější než před rokem, po devastující válce, která si vyžádala desítky tisíc mrtvých. Je nutné znovu nabýt smysl pro rozumnou úvahu, opustit slepou logiku nenávisti a pomsty, odmítnout násilí jako řešení. Ten, kdo je napaden, má právo se bránit, ale i legitimní obrana musí respektovat zásadu proporcionality. Bohužel, válka, která z toho vzešla, měla katastrofální a nelidské následky... Zasahuje mě a trápí mě denní sčítání mrtvých v Palestině, desítky, někdy dokonce stovky denně, mnoho dětí, jejichž jedinou vinou se zdá být to, že se tam narodily: riskujeme, že si na toto krveprolití zvykneme! Lidé zabití při pokusu dostat se ke kousku chleba, lidé pohřbení pod troskami svých domů, lidé bombardovaní v nemocnicích, ve stanových táborech, vysídlení lidé nucení přesouvat se z jedné části tohoto stísněného a přelidněného území na druhou... Je nepřijatelné a neospravedlnitelné redukovat lidské bytosti na pouhé „vedlejší oběti“.
Jak můžeme posoudit případy antisemitismu, které v posledních měsících výrazně vzrostly v různých částech světa?
Jsou smutným a stejně tak neospravedlnitelným důsledkem: žijeme z falešných zpráv, ze zjednodušování reality. A to vede ty, kteří se těmito věcmi živí, k tomu, že přisuzují Židům jako takovým odpovědnost za to, co se dnes děje v Gaze. Víme, že tomu tak není: ze židovského světa se ozývá také mnoho hlasů silného nesouhlasu s tím, jak současná izraelská vláda postupovala a postupuje v Gaze a ve zbytku Palestiny, kde – nezapomínejme – si často násilný expanzionismus osadníků přeje znemožnit vznik palestinského státu. Sledujeme veřejná svědectví příbuzných rukojmích. Antisemitismus je rakovinou, proti níž je třeba bojovat a kterou je třeba vymýtit: potřebujeme muže a ženy dobré vůle, vychovatele, kteří pomohou pochopit a především rozlišovat... Nesmíme zapomenout na to, co se stalo v srdci Evropy během holokaustu, musíme se ze všech sil snažit, aby se toto zlo znovu neprojevilo. Zároveň musíme zajistit, aby nikdy nebyly ospravedlňovány nelidské činy a porušování humanitárního práva: žádný Žid nesmí být napaden nebo diskriminován proto, že je Žid, žádný Palestinec nesmí být napaden nebo diskriminován proto, že je Palestinec, protože – jak se bohužel často říká – je „potenciálním teroristou”. Zvrácený řetězec nenávisti vede ke spirále, která nemůže přinést nic dobrého. Je smutné vidět, že se nedokážeme poučit z historie, i té nedávné, která zůstává učitelkou života.
Mluvil jste o neudržitelné situaci a zmínil jste mnoho zájmů, které brání ukončení války. O jaké zájmy se jedná?
Zdá se být zřejmé, že válka vedená izraelskou armádou za účelem porážky milicí Hamásu nebere v úvahu, že má před sebou převážně bezbranné a vyčerpané obyvatelstvo v oblasti poseté zničenými domy a budovami: stačí se podívat na letecké snímky, aby si člověk uvědomil, jak dnes Gaza vypadá. Stejně tak je podle mě zřejmé, že mezinárodní společenství je bohužel bezmocné a že země, které mají skutečně vliv, dosud neučinily nic, aby zastavily probíhající krveprolití. Mohu jen zopakovat velmi jasná slova, která v této souvislosti pronesl 20. července papež Lev XIV.: „Vyzývám mezinárodní společenství, aby dodržovalo humanitární právo a respektovalo povinnost chránit civilisty, jakož i zákaz kolektivního trestání, bezohledného použití síly a nuceného přesunu obyvatelstva.“ Slova, která stále čekají na přijetí a pochopení.
Co tedy může mezinárodní společenství udělat?
Určitě může udělat mnohem víc, než dělá. Nestačí říci, že to, co se děje, je nepřijatelné, a pak dál připouštět, aby se to dělo. Je třeba si položit vážné otázky například o zákonnosti pokračování v dodávkách zbraní, které jsou používány na úkor civilního obyvatelstva. Bohužel, jak jsme viděli, OSN dosud nebyla schopna zastavit to, co se děje. Existují však mezinárodní aktéři, kteří by mohli mít větší vliv na ukončení této tragédie, a je třeba najít způsob, jak dát OSN účinnější roli v ukončení mnoha bratrovražedných válek, které se odehrávají ve světě.
Co si myslíte o plánu, který představil prezident Trump, aby se dosáhlo příměří a ukončení války?
Jakýkoli plán, který zapojí palestinský lid do rozhodování o jeho budoucnosti a umožní ukončit toto zabíjení, osvobodit rukojmí a zastavit každodenní zabíjení stovek lidí, je třeba přijmout a podpořit. I Svatý otec vyjádřil naději, že strany tento plán přijmou a že se konečně podaří nastartovat cestu k míru.
Jak hodnotit postoje občanské společnosti, která se i v Izraeli vyjadřuje proti válečné politice izraelské vlády a ve prospěch míru?
I když tyto iniciativy někdy kvůli násilí několika výtržníků riskují, že v médiích vyvolají nesprávný dojem, pozitivně na mě působí účast mnoha mladých lidí na demonstracích a jejich angažovanost. Je to znamení, že nejsme odsouzeni k lhostejnosti. Musíme brát vážně touhu po míru, touhu po angažovanosti... Jde o naši budoucnost, jde o budoucnost našeho světa.
Někteří, i v církvi, tvrdí, že tváří v tvář tomu všemu je třeba se především modlit, nevycházet do ulic, aby se nehrálo do karet násilníkům...
Jsem pokřtěný, jsem věřící, jsem kněz: pro mě je neustálá modlitba k Bohu nezbytná, každodenní, zásadní. Modlím se, aby nám pomáhal, podporoval nás a zasáhl, aby tomu všemu učinil přítrž a podpořil úsilí žen a mužů dobré vůle. Papež Lev nás znovu vyzval, abychom se 11. října modlili růženec za mír. Chtěl bych ale také připomenout, že křesťanská víra je buď vtělená, nebo není... Jsme následovníky Boha, který se stal člověkem, přijal naši lidskost a dal nám svědectví, že nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje kolem nás i daleko od nás. Proto modlitba nikdy nebude stačit, ale nikdy nebude stačit ani konkrétní úsilí, mobilizace svědomí, mírové iniciativy, osvěta, i za cenu, že budeme vypadat jako někdo žijící „mimo realitu“, i za cenu, že budeme riskovat: existuje tichá většina – složená také z mnoha mladých lidí –, která se nepoddává této nelidskosti. I oni jsou povoláni k modlitbě. Považuji za hluboce mylné domnívat se, že naší rolí jako křesťanů je zavřít se do sakristií. Modlitba nás také volá k angažovanosti, ke svědectví, ke konkrétním rozhodnutím.
Papež Lev neúnavně prosí o mír. Co může Svatý stolec v této situaci udělat? Jaký může být jeho příspěvek a příspěvek celé církve?
Svatý stolec, někdy nepochopený, nadále žádá o mír, vyzývá k dialogu, používá slova „vyjednávání“ a „jednání“ a činí tak na základě hlubokého realismu: alternativou k diplomacii je věčná válka, propast nenávisti a sebezničení světa. Musíme hlasitě volat: zastavme se, než bude příliš pozdě. A musíme jednat, udělat vše, co je v našich silách, aby nebylo příliš pozdě. Vše, co je v našich silách.
Proč je v této fázi důležité uznání Státu Palestina?
Svatý stolec oficiálně uznal Stát Palestina před deseti lety, a to Globální dohodou mezi Svatým stolcem a Státem Palestina. Preambule této mezinárodní dohody plně podporuje spravedlivé, komplexní a mírové řešení palestinské otázky ve všech jejích aspektech v souladu s mezinárodním právem a všemi příslušnými rezolucemi OSN. Zároveň podporuje nezávislý, suverénní, demokratický a životaschopný palestinský stát, zahrnující Západní břeh, východní Jeruzalém a Gazu. Stejná dohoda nevidí tento stát v opozici k ostatním, ale jako stát schopný žít vedle svých sousedů v míru a bezpečí. S uspokojením sledujeme, že několik zemí světa uznalo Palestinský stát. Nemůžeme však bez obav přehlédnout, že izraelská prohlášení a rozhodnutí směřují opačným směrem, tj. mají za cíl navždy zabránit možnému vzniku skutečného palestinského státu. Toto řešení – vznik palestinského státu – se mi po událostech posledních dvou let jeví jako ještě platnější. Je to cesta dvou národů ve dvou státech, kterou Svatý stolec sleduje od samého počátku. Osudy obou národů a obou států jsou propojeny.
Jak se daří křesťanské komunitě, žijící na tomto místě, po tvrdém útoku na farnost Svaté rodinu a proč je její role na Blízkém východě důležitá?
Křesťané v Gaze, jak jsme viděli, byli také terčem útoků... Dojímá mě, když pomyslím na tyto lidi, kteří jsou odhodláni zůstat a každý den se modlí za mír a za oběti. Situace je stále nejistější. Snažíme se jim být nablízku všemi možnými způsoby, díky aktivitám Latinského patriarchátu v Jeruzalémě a Charitě. Děkujeme vládám a všem institucím, které se snaží dostat na místo pomoc a umožnit záchranu těžce zraněných. Role křesťanů na Blízkém východě byla a zůstává zásadní, i když jejich počet klesá. Rád bych připomněl, že se plně účastní dění, které se týká jejich trýzněného palestinského lidu, s nímž sdílejí utrpení.
