„Bůh je skutečná realita“. V nové knize vycházejí dosud nepublikované homilie Benedikta XVI.

Drazí přátelé,

toto evangelium o milosrdném Samaritánovi se vždy znovu dotýká našeho srdce. Dramatická aktuálnost tohoto podobenství byla patrná při návštěvě papeže (Františka) na Lampeduse. Viděli jsme – a vidíme – narůstající počet obětí násilí ve všech částech světa a zároveň, jak řekl papež, „anestezii srdce… globalizaci lhostejnosti“. Co se to děje?

Svatý Jan v 18. kapitole knihy Zjevení mluví o pádu velké civilizace, který je předpovězen městu Římu, a ukazuje, jak tato civilizace vytvořila obchodní systém. Vyjmenovává množství věcí, které se v tomto obchodě kupují a prodávají. Nakonec říká, že tito obchodníci byli také obchodníky s lidmi a s lidskými dušemi (srov. Zj 18,13). Lidské duše, lidské osoby se staly zbožím – a tak se tato civilizace nakonec zhroutila, protože už nebyla kulturou, ale antikulturou.

Právě to se děje s člověkem, s lidskou osobou, když se duše stane zbožím. Mysleme na ty překupníky, kteří lidem z Afriky slibují, že je dopraví do pozemských rájů Západu. Nezajímá je osud těchto lidí; klidně se mohou utopit v moři – zajímají je pouze peníze. Pro ně jsou lidé zbožím, které jim přináší zisk. Totéž se děje v mnoha dalších situacích: pomysleme na lidi v Rumunsku, kteří prodávají ženy a dívky s příslibem dobrého zaměstnání na Západě, zatímco je ve skutečnosti prodávají do prostituce. Člověk je považován za zboží a za nic jiného. Pomysleme na drama drog: lidé, kteří už nevidí smysl života, nevidí krásu; touží po kráse a dobru, ale padají do sítí drogových dealerů. Opět je člověk jen zbožím, s nímž se zachází kvůli penězům. A stejně tak u mnoha dalších obětí násilí v Africe, u dětských vojáků – to vše… Vidíme, jak člověk skutečně padl do spárů lupičů a čeká na Samaritána, který ho zachrání.

V této chvíli vyvstávají dvě otázky. První: jak je to možné, jak lze tento jev vysvětlit v civilizaci tak bohaté a tak vyspělé, jako je ta naše? Druhá, a z ní vyplývající a důležitější: co mám dělat já? Ale nejprve potřebujeme trochu porozumět tomu, proč tomu tak je, abychom lépe pochopili také své poslání, své možnosti, svůj úkol.

Moderní doba se zrodila se dvěma velkými ideály, které určovaly její cestu: pokrok a svoboda. Řeklo se: nyní už nenecháme svět jen v Božích rukou, nebudeme čekat pouze na posmrtný život; vezmeme řízení, kormidlo dějin do vlastních rukou a sami je povedeme cestou pokroku. Pokrok skutečně existuje, to všichni víme. Když srovnám svět svého dětství a mládí se světem dnešním, rozdíl je obrovský; jako by to ani nebyl tentýž svět. A vidíme, jak jen za posledních třicet let zrychlený pokrok proměnil svět: v oblasti komunikace je dnes možné dělat věci, které byly ještě před padesáti lety nemyslitelné; v medicíně, v technologiích týkajících se lidského života a podobně existuje pokrok, člověk má možnosti, které dříve nebyly myslitelné. Ale vyvstává otázka: je to skutečný pokrok?

Skutečný pokrok existuje. Když pomyslíme na to, že dnes fungují mezinárodní instituce, které se snaží předcházet konfliktům, léčit a chránit nemocné; když vidíme, jak vzrostla citlivost vůči lidem se zdravotním postižením, nemocným, vyloučeným, respekt k jiným národům, jiným rasám, musíme říci, že to jsou pokroky nejen moci, ale také pokroky duše, pokroky lidskosti, humanismu, úcty k druhému. A domnívám se, že tyto pokroky jsou výsledkem přítomnosti světla evangelia ve světě, protože toto světlo nám pomohlo vidět slabého, trpícího, druhého jako člověka, jako Boží dítě, jako Bohem milovaného, jako mého bratra.

Tento pohled na člověka, který vzešel z evangelia, se rozšířil za hranice křesťanství a stal se vlastnictvím lidstva. Je pochopitelné, že jsme skutečně všichni bratři; i chudí patří k nám, i ti jiné rasy, jiného náboženství jsou členy téže rodiny. Musíme se angažovat v prevenci násilí, v přerušení řetězu zla, v pomoci. Bezpochyby existují pokroky. Musíme však také říci, že pokrok zůstává velmi ambivalentní, ba že dochází i k úpadku lidskosti. Právě když uvažujeme o Lampeduse a o všem, o čem jsme hovořili, vidíme, jak moc člověka, všechny jeho možnosti, mohou mít také moc ničit. Jestliže člověk začne sám sebe vyrábět, „produkovat člověka“, a považovat člověka za zboží, za věc, pak se veškerý tento pokrok stává nástrojem sebezničení; už to není pokrok, ale hrozba. Moc pokroku může sloužit jedině tehdy, je-li světlo evangelia silnější než všechna tato pokušení člověka; jen tak nás věci neničí, ale budují lidství.

Přejděme k druhému slovu: svoboda. I zde existují skutečné pokroky – bezpochyby v překonání otroctví, v rovnosti muže a ženy, v úctě k dětem atd. Ale i zde nacházíme svobodu destruktivní. Vidíme například, že drogový svět se ohání svobodou, ale uvádí člověka do nejradikálnějšího a nejničivějšího otroctví, které je karikaturou svobody. Tato svoboda, která není svobodou, ale dává svobodu jen mně, abych si mohl dělat, co chci, je svobodou, která se mění v dříve nemyslitelné otroctví.

Co tedy dělat, co mohu dělat já? Učitel Zákona znal odpověď, ale byla to odpověď čistě teoretická, akademická otázka k diskusi: „Kdo je vlastně můj bližní?“ Nevychází ze světa intelektuálního, akademického; především je i způsob, jakým klade otázku, egoistický: „Co mám dělat, abych došel spásy?“ Dívá se především na svou osobní spásu. Samaritán je zcela jiný. Nevíme, zda znal slova Deuteronomia, ale evangelium říká, že „se nad ním slitoval“ – a řecký výraz je mnohem radikálnější: „byl pohnut v útrobách“, tedy byl hluboce zasažen, takže musel něco udělat. Jeho srdce bylo dotčeno – a nejen to: věděl, co má dělat, protože srdce promluvilo a ukázalo cestu.

Vzpomínám si také na slovo proroka Ezechiela, kde Bůh říká: „Odejmu vám srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26). To je podstatné. „Kamenné srdce“, které máme všichni v důsledku dědičného hříchu, které mají ti, kdo zneužívají lidskou bídu k vydělávání peněz, nám brání pochopit, co můžeme a máme dělat. Potřebujeme „srdce z masa“, které nám ukáže cestu. Připomíná se mi také text proroka Ozeáše, kde Bůh mluví o sobě samém. Vidí všechny hříchy Izraele, neuvěřitelné hříchy, vidí, že podle spravedlnosti by měl toto království zničit, a říká: „Ale neučiním to; mé srdce se ve mně obrací“ (srov. Oz 11,8).

Boží srdce je takové, že nemůže zničit svého člověka; je takové, že mu musí pomoci, jít za ním; je takové, že Bůh vychází sám ze sebe, stává se sám člověkem, aby zachránil lidstvo. Bůh vyšel ze sebe, jeho srdce Ho k tomu přimělo. Tak vidíme, že skutečným Samaritánem lidstva je Ježíš Kristus, Boží Syn, který se vydal na cestu, když viděl lidskou bídu se srdcem zranitelným, raněným touto skutečností. On nám dává olej a víno – svátosti, Boží slovo; on nám dává útočiště – církev; On nás vede a proměňuje, aby i naše srdce bylo podobné tomu Jeho.

Tak vidíme, co je podstatné. To znamená, že skutečně žijeme jen tehdy, když se naše srdce stává podobným srdci Ježíšovu, srdci Božímu. To je cíl evangelia: aby nás pravý Samaritán, Kristus, připodobnil k sobě, proměnil naše kamenné srdce v srdce z masa, a aby se srdcem z masa jsme věděli, co máme dělat. Svět potřebuje světlo Kristovo, a jen tehdy, když světlo Kristovo, plamen Jeho lásky promění srdce, ví každý z nás, co má dělat a kdy to má dělat. Už samotná existence víry proměňuje svět. Odpovědí, kterou tedy máme dát, je objevit Ježíše, věřit v Ježíše, nechat se Ježíšem proměnit, aby se naše srdce stalo srdcem z masa a ukazovalo nám, co máme dělat. Světlo Kristovo je nezbytnou odpovědí.

Modleme se k Pánu, aby proměnil naše srdce a pomohl nám nalézt, co máme dělat v každém okamžiku našeho života. Amen.

Překlad -mm-