Deváté rozjímání biskupa Vardena: Bernard – realista
Biskup Erik Varden OCSO
Identita cisterciáckého hnutí se utvářela na rozhraní mezi ideálem a realitou, poezií a pragmatismem. Jeho protagonisté jsou zkoušeni a očišťováni v napětí, jež z toho plyne.
Mluvil jsem o Bernardových vysokých ideálech, o jeho zálibě vymýšlet postupy, které pak následoval poněkud tvrdě. Mířit vysoko mu bylo přirozené. Prudká a neústupná povaha ho nikdy neopustila, časem však zlahodněla. O tomto vývoji je třeba nyní promluvit: proměnil jej totiž z idealisty v realistu.
Psychoanalytik Jacques Lacan říká, že „skutečnost“ je to, s čím se střetáváme. Rozsah Bernardových snah v reálpolitice způsobil, že se s ní střetával často. Stal se však realistou, a to nejen v tom smyslu, že přijímal věci tak, jak jsou, ale také proto, že došel k poznání, že nejhlubší realitou všech lidských záležitostí je volání o milost.
Čím více rozpoznával toto volání v lidských srdcích, v hořkých slzách, ve světských konfliktech, v šílených kampaních proti mravnosti a pravdě – a dokonce i v šepotu stromů v lese – tím více si Bernard uvědomoval slavnou a milosrdnou Boží odpověď. Slyšel ji ve svatém jménu Ježíš, které mu bylo neskonale drahé. V Ježíši Bůh zjevuje svůj spasitelský plán a vylévá jej na lidstvo jako vonný, léčivý a očistný olej.
„Každý pokrm duše – říkal Bernard svým mnichům – je suchý, pokud nenasál tento olej; je bez chuti, pokud není ochucen touto solí. Ať píšeš cokoli, nic mne to netěší, pokud v tom nečtu o Ježíši. Ať mluvíš nebo diskutuješ o čemkoli, nic mne to nebude těšit, pokud vynecháš Ježíšovo jméno. Ježíš je mi medem v ústech, melodií v uších, radostí srdce.“
Bernard poznal, jaké zázraky může v Ježíši vykonat Boží milosrdenství. To dalo jeho oddanosti hluboký afektivní rozměr. Termín affectus je pro něj zásadní. Má široké spektrum významů a ukazuje, že milost nás pobízí jako vtělené bytosti a umožňuje našim smyslům vnímat Boha. Bernard však spatřoval v Ježíši, vtělené Pravdě, nic menšího než hermeneutický princip. Situace, lidi a vztahy posuzoval přísně v Ježíšově světle. Tato perspektiva mu vynesla přesvědčené obdivovatele daleko za hranicemi katolické církve, od Martina Luthera po zakladatele metodistického hnutí Johna Wesleyho.
Teprve když bude naše přirozenost nadpřirozeně osvícena, odhalí svou dokonalou podobu, forma formosa. Teprve tehdy se projeví blaženost, jíž pozemský život schopen; teprve tehdy skrytá sláva v nás a kolem nás zazáří skvělými záblesky, naučí nás, čím se my i ostatní můžeme stát, a nabídne nám paradigma obnoveného světa.
V tom spočívá realismus, ke kterému Bernard dopěl ve svém zrání. Umožnilo mu to stát se nejen velkým reformátorem, bezkonkurenčním řečníkem a předním mužem církve. Poznání absolutní reality Kristovy lásky a její moci všechno proměnit učinilo z Bernarda učitele a světce. A právě proto ho milujeme a ctíme.
„Byl – jak nám praví Vita Prima – ve svobodě sám se sebou“. K tomu dospěl ve svém životě. Potkat skutečně svobodného muže nebo ženu je vskutku slavnost.
Překlad - jb -
