Páté rozjímání biskupa Vardena: Lesk pravdy
Biskup Erik Varden OCSO
Bernard nás chce udržet v bdělosti. Prohlašuje: „Chtěl bych vás varovat: nikdo na zemi nežije bez pokušení; pokud je někdo náhodou někdy ušetřen, určitě ho čeká další.“ Musíme pěstovat správnou rovnováhu mezi důvěrou v Boží pomoc a nedůvěrou k naší křehkosti, obav z pokušení a přijetí jejich nevyhnutelnosti. Je třeba mít na paměti, že Bůh nás vystavuje pokušení, protože jsou užitečná.
Užitečná v jakém smyslu?
Když odoláváme šípům vystřeleným Otcem lži, naše odhodlání k pravdě se posilujei. Odvrátíme-li se od lži, která nás oslabuje, budeme schopni se obrátit, abychom posilovali své bratry.
Ambice představuje zvláštní formu kapitulace před nepravdou. Ambice je nepříliš rafinovaná forma chamtivosti. Při popisu této neřesti je Bernard vždycky výmluvný, překonává sám sebe. Ambice, říká, je „subtilní zlo, tajný jed, skrytá morová rána, tvůrce podvodů; je matkou pokrytectví, rodičkou závisti, původcem neřestí; je jiskrou, která zapaluje zločiny, rzí rozežírá ctnosti, hnilobou ničí svatost, oslepuje srdce. Proměňuje léky v nemoci. Z léků čerpá apatii.“ Ambice, říká dále Bernard, vzniká z „odcizení mysli“. Je to šílenství, které se projevuje, když zapomeneme na pravdu. Skutečnost, že ambice je formou duševní nerovnováhy, ji činí směšnou v jakékoli její podobě, ale zejména když se projevuje u lidí, kteří se z povolání věnují službě druhým. Není náhodou, že postava ambiciózního kněze se v literatuře a kinematografii objevuje jako komický motiv, který však není příliš zábavný – od servilních farářů Jane Austenové po kyselého dvorního kněze v pozoruhodném filmu Nevinné krutosti (Ridicule) Patrice Leconteho.
„Co je pravda?“
Lidé si tuto otázku kladou upřímně a často s pozoruhodnou dobrou vůlí, navzdory zmatku, strachu a spěchu, v nichž žijí. Nemůžeme ji nechat bez odpovědi. Nemůžeme plýtvat energií na banální pokušení, tvořená tvořena strachem, marnivostí a ambicemi. Potřebujeme, aby naše nejlepší energie sloužily tomu podstatnému, základnímu, osvobozující pravdě, která osvobozuje toho, co e více či méně náhražkou, více či méně zářivé nebo zlovolné.
V našem kázání, s mnoha jeho možnostmi, je nezbytné artikulovat svět ve světle Krista. Krista, který je Pravda, nejen naše ochrana. On nás obnovuje a netrpělivě chce skrze nás zjevtl stvoření, které si je stále více vědomo svého otročení marnosti.
Někdy jsme v pokušení myslet si, že musíme držet krok s módními trendy světa. Je to, řekl bych, pochybný postup. Církev je tělo, které se pohybuje pomalu. Vždycky jí hrozí, že bude vyhlížet jako včerejší a vyjadřovat se prošlým žargonem. Pokud však bude dobře mluvit svým jazykem, jazykem Bible a liturgie, svých otců a matek, svých básníků a svatých, bude schopna vyslovovat věčné pravdy novým způsobem. Bude originální a svěží a bude moci dnes, stejně jako v minulosti, udávat směr kultuře.
Je to práce, která má zásadní intelektuální rozměr. Má ale také existenciální rozměr. Jak řekl kardinál Schuster krátce před svou smrtí: „Zdá se, že lidi již nepřesvědčuje naše kázání, ale v přítomnosti svatosti stále věří, stále klečí a modlí se.“
Nebyla snad univerzální výzva ke svatosti, a tedy výzva k ztělesnění pravdy, nejsilnějším poselstvím druhého vatikánského koncilu? Zněla nádherně jako gong ve všech jeho rozhodnutích. Křesťanský nárok na pravdu se stává přesvědčivým, když se jeho lesk projevuje v osobní podobě, skrze lásku připravenou k sebeobětování ve svatosti, očištěnou od pokušení kompromisu.
Překlad - jb -
