Sedmé rozjímání biskupa Vardena: Sláva
Biskup Erik Varden OCSO
Když Ježíš vysvětlil, co znamená zůstat s ním a vstoupit do království, které ohlašoval, „mnozí z jeho učedníků odešli a už s ním nechodili“. Nebyli ochotni přijmout jeho slova o svátostném realismu, nerozlučitelnosti manželství, nutnosti kříže. Když byl Kristus ukřižován na Kalvárii, synodos (z řečtiny, doslova společná cesta, tj. na tomto místě ti, kteří kráčeli s ním, pozn. překl.), který s ním před šesti dny, už tam nebyl. Zůstali jen dva následovníci: jeho matka a Jan, milovaný učedník.
Jan podává přesný popis Ježíšovy kenóse (z řeckého kenós, vyprázdnit, v češtině překládáno zpravidla jako zřeknutí se sebe sama, srov. Fil 2,7 - pozn. překl.), která se odehrává na dvou úrovních: na úrovni Boží slitovné lásky, rozdrcené v lisu kříže, a na úrovni zrady lidské loajality, kdy i ti, kteří slíbili věrnost usque ad mortem (až do smrti), uprchli, aby si v úkrytu domova hojili rány. Jan však trvá na tom, že právě tato scéna opuštěnosti ukazuje Kristovu slávu.
‚Oslavení - říká Bernard – nastává v přítomnosti Boží tváře, když po dokončení naší pozemské cesty konečně spatříme to, v co jsme v tomto životě pevně doufali, vkládajíce svou důvěru do Ježíšova jména. „Spes in nomine, res in facie est”. Není možné vyjádřit smysl této stručné a krásné formulace jinak než poněkud bombastickou parafrází: „Naše naděje je ve jménu Páně; vytoužená skutečnost je v tom, že spatříme tváří v tvář“.
Přece však jistá „skrytá sláva“ je patrná již nyní. Augustin rád říkal, že neseme obraz slávy v „temné podobě“, v podobě, která je ztělesněna a podléhá proměnám konkrétní existence. Jakmile projdeme tímto životem, tato podoba se projeví jasně a „zářivě“.
Jakékoli deformity způsobené špatně uplatněnou svobodou budou tehdy napraveny, aby se forma objevila ve své původně zamýšlené kráse: jako „forma formosa“ (krásná, ve smyslu harmonická, forma). Augustin, tak hluboce lidský a zároveň pronikavý, zdůrazňuje, že sláva tohoto obrazu nemůže být ztracena; je vtisknuta do našeho bytí. Může však být pohřbena pod vrstvami temnoty, které se hromadí a musí být odstraněny.
Církev připomíná ženám a mužům skrytou slávu, která v nich žije. Církev nám odhaluje, že průměrnost a beznaděj přítomnosti, v neposlední řadě i moje beznaděj z mých přetrvávajících neúspěchů, nemusí být definitivní; že Boží plán pro nás je nekonečně úžasný; a že Bůh nám skrze mystické Tělo Kristovo daruje milost a sílu, kterou potřebujeme k jeho dosažení, pokud ho o to požádáme.
Církev ukazuje „skrytou slávu“ ve svých svatých. Svatí jsou důkazem, že nemoc a pád mohou být prostředky, které Prozřetelnost užívá, aby uskutečnila slavný cíl, když dává sílu slabým a – jako by to bylo příliš málo – činí z nich zářící svaté.
Církev předává „skrytou slávu“ ve svých svátostech. Každý kněz, každý katolík zná světlo, které může proniknout do zpovědnice, během pomazání nemocných, svěcení nebo svatby. Nejzářivější a v jistém smyslu nejskrytější je sláva svaté Eucharistie.
Který kněz by po slavení svatých tajemství nemohl říci to, co kdysi prohlásila jedna velká hudebnice o zkušenosti být nástrojem zářivého sdělení krásy, uzdravení a pravdy: „Smrt by opravdu nebyla tragédií: [protože] jsem spatřila a prožila to nejlepší, co je v jádru lidského života“ – jeho srdce hořící slavným úžasem?
Překlad - jb -
