Kardinál Koovakad: Náboženství jako privilegovaná cesta k míru
Kardinál George J. Koovakad
Mezináboženská setkání během apoštolské cesty papeže Leone XIV. měly zvláštní význam zejména v Alžírsku a Kamerunu, ale také v promluvách k představitelům veřejného života a diplomatickým sborem v Angole a Rovníkové Guineji, kde nastínily koherentní vizi dialogu mezi náboženstvími jako privilegované cesty k míru, usmíření a sociální stabilitě. Souhrn jednotlivých zmínek na toto téma odhaluje jednotnou červenou nit, v níž symbolická gesta a slova směřují k jednotné teologické a pastorační perspektivě.
V Alžírsku se cesta od samého počátku zaměřovala na budování mostů a smíření. Papež ji označil za „velmi cennou příležitost pokračovat týmž hlasem, se stejným poselstvím, ujišťovat, že chceme budovat a podporovat mír, smíření, respekt a ohleduplnost mezi všemi národy“ a připomněl svatého Augustina jako „velmi důležitý most v mezináboženském dialogu“. V Alžíru v promluvě k představitelům státní moci postavil do centra univerzální bratrství: „ Jsme bratři a sestry, protože máme stejného Otce v nebesích“, čímž poukázal na princip jednoty, který je schopen podpořit spravedlnost, solidaritu a mír. Toto směřování pak našlo konkrétní vyjádření v činech, zejména při návštěvě Velké mešity, kde znovu zdůraznil „důstojnost každého člověka“ a prohlásil: „můžeme se naučit vzájemně se respektovat, žít v harmonii a budovat svět pokoje“ . Poselství zapsané do knihy návštěv – „Ať milosrdenství Nejvyššího bdí nad pokojem a svobodou vznešeného alžírského národa i celé lidské rodiny“ – dobře shrnuje tuto univerzální vizi. Také v bazilice Notre-Dame d’Afrique se dialog projevil v konkrétní a každodenní podobě, jak naznačují slova, že víra „neizoluje, ale otevírá, sjednocuje, ale nesměšuje, sbližuje, ale neuniformuje“. Nakonec v Annabě zakotvila augustinovská perspektiva cestu v hlubší duchovní dimenzi, spojující hledání Boha s budováním pokoje a lásky: „Víra v jediného Boha… sjednocuje lidi podle dokonalé spravedlnosti, která všechny vybízí k lásce“.
V Kamerunu, v kontextu poznamenaném krizí s anglofonní částí národa, která však nepřerostla v náboženský konflikt, papež jasně zdůraznil pozitivní roli náboženství, pokud nejsou deformována „jedem fundamentalismů“. Ve své promluvě vyzval k „odmítnutí logiky násilí a války“, aby bylo možné přijmout „mír, který je neozbrojený… a odzbrojující“. Zároveň zdůraznil společnou odpovědnost států a náboženských vůdců za prevenci konfliktů. Nejvýznamnějším momentem bylo setkání v Bamendě, kde křesťanští, muslimští a tradiční vůdci nabídli konkrétní svědectví o prožívaném bratrství. Imám prohlásil: „Děkujeme Bohu, že tato krize nepřerostla v náboženskou válku…“, zatímco papež označil Hnutí za mír za „vzor pro celý svět“ a varoval před „těmi, kdo podřizují náboženství… svým vlastním cílům“. Tato událost ukázala, jak může mezináboženský dialog vzejít ze společné historie utrpení a proměnit se v cestu smíření. Při setkáních s muslimskými představiteli a biskupy papež Lev zdůraznil společnou odpovědnost za budování míru a nutnost realistického dialogu, který je schopen uznat vnitřní rozmanitost náboženských společenství a podporovat autentickou inkulturaci.
V Angole, ve své promluvě k diplomatickému sboru, papež rozšířil perspektivu na celý africký kontinent a zdůraznil výzvy spojené s konflikty a rozdělením: „Afrika naléhavě potřebuje překonat situace a jevy konfliktů a nepřátelství… Pouze ve vzájemném setkání život vzkvétá. Na počátku je dialog.“ V této souvislosti připomněl také učení papeže Františka a zdůraznil kontinuitu magisteria o dialogu a míru. V Rovníkové Guineji trval na sdílených hodnotách, jako je formace svědomí a ústřední role společného dobra, a prohlásil: „Ve světě zraňovaném arogancí mají národy hlad a žízeň po spravedlnosti“, a zopakoval výzvu papeže Františka: „Dnes musíme říci ne ekonomice vyloučení a nespravedlnosti. Tato ekonomika zabíjí.“
V celkovém shrnutí Lev XIV. výslovně navázal na odkaz papeže Františka a připomněl jeho úsilí o „univerzální bratrství“ a „skutečný respekt ke všem mužům a ženám“. Celá cesta se tak zdá být prostoupena několika sjednocujícími tématy: bratrství jako základ společného soužití, odsouzení jakéhokoli zneužití náboženství a rozhodující role náboženských vůdců při mediaci v konfliktních situacích. Z tohoto pohledu nejsou zkušenosti z různých zemí izolované, ale tvoří koherentní a konkrétní návrh na podporu mezináboženského dialogu v současném světě, dialogu, který je schopen udržet mír, spravedlnost a stabilní soužití mezi národy.