Rok papeže Lva

Johana Bronková – Vatikán

Když se na lodžii Svatopetrské baziliky objevil nově zvolený papež, Náměstí svatého Petra zaburácelo nadšením a davem projela vlna dojetí. Ano, stejné nadšení a stejná vlna by proběhly davem, ať by se na onom balkónku uprostřed širokého Madernova průčelí objevil kdokoli, protože ten, který přichází, nepřichází za sebe, ale ve jménu Božím.

Právě to je na volbě papeže jedinečné. Proto tolik kamer, tolik komentářů, tolik spekulací, tolik zájmu i od těch, kteří se druhý den otočí a půjdou hledat nové vzruchy a senzace, anebo mu budou naslouchat jen tehdy, když bude lichotit jejich uším, říkat, co chtějí slyšet.

To je úděl proroků, Božích poslů, to je úděl papeže.

Pokoj Kristův a hlásání evangelia

Lev XIV. všechny překvapil. Mnohým komentátorům vyschlo v krku, protože amerického papeže nečekali.

„Pokoj ať je s vámi se všemi!“ – ozvalo se z lodžie velmi pěknou italštinou a nový papež pokračoval: „Drazí bratři a sestry, toto je první pozdrav Vzkříšeného Krista, Dobrého Pastýře, který dal život za Boží stádce,“ a přál právě tento pokoj všem lidem a celé zemi. Pokoj Kristův. Pokoj, který přichází od toho, kterého on má napříště na zemi zastupovat. Řečeno biblicky, přál „Pokoj, který svět nemůže dát“, protože začíná obrácením srdce.

Neklidná lidská srdce jsou však tím hlavním teritoriem, na které je Petrův nástupce povolán. A s prvním augustiniánským papežem to vystupuje do prvního plánu stále více. Na terén srdcí, která jsou neklidná, dokud nespočinou v Bohu, přichází upevňovat bratry ve víře, hlásat evangelium do nepokojů ve všech koutech světa.

Starosti o dress code

V českém prostředí, přinejmenším v těch komentářích, které se dostávají k širší veřejnosti, bohužel pohled na nového papeže ulpěl na povrchu. Řešilo se papežovo oblečení, jako by výsledkem volby Petrova nástupce byla módní přehlídka. Papežská štola má přitom hluboký a mnohovrstevný symbolický význam. Vyobrazení sv. Petra a sv. Pavla, zakladatelů římské církve z Kristova mandátu, poukazuje na zařazení papeže do této kontinuity, na přijetí úřadu, který přesahuje síly jednotlivce, na radikální odevzdání se službě, oběť vlastního života. Červená barva mozzetty (peleríny, která je zjednodušením dřívějšího papežského pláště) pak symbolicky odkazuje přímo ke Kristově oběti (Durandus, Rationale divinorum officiorum, 1286). Bílá a červená barva papežova oděvu tedy symbolizují Krista a církev, jeho mystické tělo. Lev XIV. vystoupil po svém zvolení na balkón v prosté hladké červené mozzettě, podobné té, jakou užíval Jan Pavel II.

Není nijak extravagantní ten, kdo si oblékne předepsané liturgické roucho, ani tím nedává najevo jakousi svou „politickou příslušnost“ – přijmout to, co se pro jistou příležitost patří, je projevem pokory.

Podvědomá náchylnost ke zjednodušeným kategoriím způsobila, že legenda o oblékání žije dál svým životem a stupňuje se místy k absurditám – takže lze zaslechnout i cosi o „barokních oblečcích“. A tady je na místě dementovat fámy: papežská liturgická roucha opravdu barokní nejsou. Naopak, například během cesty po Africe užíval velmi „inkulturované“ ornáty, které mu na různých místech nabídli, vycházel vstříc místnímu vkusu, který se od západního často dost liší. Myslím, že to vypovídá o vnitřní svobodě i odstupu od některých malicherností, o vědomí, že jádrem jeho služby je něco jiného. „Všem jsem byl vším, abych získal aspoň některé,“ – jak říká sv. Pavel.

II. vatikánský koncil a magisterium

Od počátku bylo zřejmé, že nový papež vnímá svoji službu v tomto kontextu: synodalita pro něho není módním heslem, ale způsobem, jak vést v církvi kolegiální dialog o důležitých otázkách – svědčí o tom hned dvě konzistoře svolané během prvního roku pontifikátu.

Stejně tak se v papežově agendě objevují témata, ve kterých chce slyšet širokou reflexi z terénu, jako například říjnová schůzka se všemi předsedy biskupských konferencí nad Amoris Laetitia.

Dříve nebo později však přijde také čas rozhodnutí. Jaká budou, zatím nevíme. Co však víme, jsou jejich mantinely, které byly v nedávné době znovu vyznačeny a potvrzeny se stejnou koherentností ve vztahu k oběma extrémním pólům současné vnitrocírkevní debaty, k lefébvristům na jedné straně a k závěrům německé synodální cesty na straně druhé: II. vatikánský koncil (jehož dokumenty papež nyní systematicky představuje při středečních katechezích) a magisterium.

Misijní biskup

Nový papež Robert Prevost vystoupil ze stínu. Přestože byl už nějaký čas v římské kurii, nepatřil mezi protagonisty vyhledávající publicitu. Všichni, kdo ho znali zblízka, se však shodovali na velké schopnosti naslouchat a nejednat unáhleně.

Postupně však vycházely najevo i další skutečnosti – a přestože některé z nich vlastně patří mezi oblíbený žánr „prvenství“, „rekordů“ a „zvláštností“, nezdá se, že by se jim dostalo velké publicity. Například:

– Žádný papež doposud v okamžiku své volby neměl svět procestovaný do té míry jako Lev, který jakožto generální představený augustiniánů navštívil přes 50 zemí. Velmi dobrá představa o globálním rozměru církve se záhy projevila v konkrétních rozhodnutích: do své blízkosti jmenoval papež Lev dva Afričany a do Afriky vedla také první cesta, kterou sám naplánoval, jak to osobně zdůraznil 13. dubna, když dlouhou africkou cestu zahajoval.

– Možná trochu větší ohlas měla – přinejmenším zpočátku – dvojí státní příslušnost papeže Lva, která symbolicky spojuje v jediné osobě západní civilizaci a globální jih. Přestože má západní formaci a cítí se být Severoameričan, peruánské občanství není pouhým čestným titulem. Stačí se podívat na záznamy někdejšího chiclayského biskupa Prevosta v holinách ve městě Íllimo při katastrofálních záplavách, nebo na rozhovory s lidmi žijícími v nuzných plechových staveních v Pachacútecu, kam za covidu osobně vozil živá zvířata, aby lidé bez příjmů mohli přežít. Je zřejmé, že v čele církve stojí muž, který o bolestech současného světa ví opravdu mnoho. Na Petrově stolci je biskup misijní.

– Máme také papeže, který udržuje pravidelný kontakt se svou rodinou, se svými dvěma bratry i jejich dětmi. Jak na něj prozradili, telefonáty s mladším bráchou – papežem jsou na denním pořádku, což může být jistě zajímavé okno do každodennosti daleko od Vatikánu. Přestože zachování diskrétnosti v těchto věcech je jistě na místě, něco málo napověděl i papež sám – když vybral pro svou neteř korálkový šperk při návštěvě dílny pro alžírské ženy provozované augustiniánkami. A ještě jedna věc k této „rodinné dimenzi“: mnoha matkám jistě neuniklo, že máme papeže, který umí vzít do náručí dítě – a děti to zpravidla vycítí a projevují mu důvěru.

– Africká cesta prozradila také papežovu skvělou jazykovou výbavu. Kromě rodné angličtiny a běžně užívané italštiny a španělštiny si velmi dobře poradil i s texty ve francouzštině a portugalštině.

– Našly by se také pozoruhodné statistické údaje: Nový papež vyvolal nový zájem a přilákal do Říma mnoho lidí. Závěr Svatého roku byl po této stránce rozhodně velkolepý, Svatopetrské náměstí nestačilo a při audiencích musel papež vyjíždět až daleko na Via della Conciliazione.

– Rekordní sledovanost zaznamenala také vatikánská média – přinejmenším od jejich reformy papežem Františkem.

Obec Boží a obec lidská

Snad nejpřekvapivějším textem, ve kterém lze zahlédnout i rysy obšírného programového prohlášení, byla papežova promluva k diplomatickému sboru při tradičním novoročním setkání 9. ledna letošního roku. Za její rámec zvolil Augustinovo De Civitate Dei, spis reflektující situaci po vyplenění Říma v roce 410, dobu, v níž se kácely základy a jistoty římské říše. Pozorné přečtení této promluvy lze doporučit každému, koho papežovy postoje zajímají. Jeho poselství je silné, ukazuje, že křesťané „jsou Bohem povoláni, aby žili v pozemském městě se srdcem a myslí obrácenými k nebeskému městu“, v tom nacházejí jistotu navzdory době „hluboké reorganizace geopolitické rovnováhy a kulturních paradigmat“.

Silné jsou také apely na dodržování humanitárního práva, na OSN, aby se „zaměřilo na hledání jednoty lidské rodiny namísto ideologií“, na respekt k významu slov a jeho znovuobjevení, aby slova nebyla nástrojem klamu a urážek, ale sloužila jasnému vyjadřování skutečnosti, protože bez jednoznačných slov nemůže být ani autentický dialog. Papež upozorňuje na defekty svobody projevu, na růst náboženské intolerance, marginalizaci rodin a útok na lidskou důstojnost v širokém smyslu, od náhradního mateřství přes závislosti po situaci migrantů.

„Naše doba se zdá být poněkud nakloněna tomu, aby městu Božímu upírala jeho občanské právo,“ konstatuje v závěru a dodává to, co je hlubokou zkušeností lidských dějin: společnost, ve které chybí transcendentní a objektivní základy, je vydána na milost a nemilost sebeláskám. A spolu s Augustinem uzavírá, že pýcha zakrývá realitu i empatii a je kořenem každého konfliktu.

V této optice je zapotřebí číst také problém takzvaného „konfliktu“ s americkým prezidentem. Nejde totiž o konflikt v pravém slova smyslu. Papež zůstal mluvčím oné Boží obce, zůstává mimo politickou sféru, nechce se pouštět do politické debaty, jak sám zdůraznil. Jen nemůže nepřipomínat, že „existuje lepší cesta“, cesta pokoje. K té je však nutné obrácení srdcí… jedině to nás vede do nové reality, nikoli virtuální, ale Boží. A v tom spočívá největší potíž lidského rodu – Adamem počínaje.