Lev XIV. v apoštolské exhortaci „Dilexi te“: víru nelze oddělit od lásky k chudým

Salvatore Cernuzio – Vatikán

Dilexi te, „Zamiloval jsem si tě“ (Zj 3,9). Kristova láska, která se ztělesňuje v lásce k chudým, chápané jako péče o nemocné; boj proti otroctví; ochrana žen, které jsou oběťmi násilí; právo na vzdělání; doprovázení migrantů; almužna; spravedlnost. Lev XIV. podepsal svou první apoštolskou exhortaci, text o 121 bodech, který znovu oživuje učení církve o chudých za posledních sto padesát let. Augustiniánský papež se tímto dokumentem, podepsaným 4. října, na svátek svatého Františka z Assisi, zařadil do řady svých předchůdců: Jana XXIII. s Mater et Magistra; Pavla VI. s Populorum progressio; Jana Pavla II., který upevnil „preferenční vztah církve k chudým“; Benedikta XVI. a jeho Caritas in Veritate; Františka, který z péče „o“ a „s“ chudými učinil jeden z pilířů svého pontifikátu.

PLNÉ ZNĚNÍ apoštolské exhortace Dilexi te v angličtině a jiných jazycích najdete ZDE.

Práce započatá Františkem a předložená Lvem XIV.

Právě papež František započal před svou smrtí práci na apoštolské exhortaci. Stejně jako v případě Lumen Fidei Benedikta XVI. z roku 2013, i tentokrát je to jeho nástupce, kdo dokončuje dílo, které představuje pokračování Dilexit Nos, poslední encykliky argentinského papeže o Srdci Ježíšově. Protože „souvislost“ mezi láskou k Bohu a láskou k chudým je silná: skrze ně „nám Bůh má ještě co říci“, tvrdí papež Lev.

Na zraněných tvářích chudých vidíme utrpení nevinných (9).

„Tváře“ chudoby

V exhortaci Roberta Francise Prevosta, v níž jsou analyzovány „tváře“ chudoby, je mnoho podnětů k akci a reflexi. Chudoba „těch, kteří nemají prostředky k materiálnímu živobytí“, „těch, kteří jsou sociálně vyloučeni“; „morální“, „duchovní“ a „kulturní“ chudoba (9). Pak mnoho nových „jemnějších a nebezpečnějších“ forem chudoby (10), které jdou ruku v ruce s ekonomickými pravidly, která zvětšila bohatství, ale nikoli spravedlnost.

Nedostatek spravedlnosti je kořenem sociálních nešvarů (94).

Ekonomika, která zabíjí, a kultura, která vyřazuje

Z tohoto hlediska papež Lev XIV. „vítá“ skutečnost, že „Organizace spojených národů stanovila porážku chudoby za jeden z cílů tisíciletí“. Cesta je však dlouhá, zejména v době, kdy vládne „diktatura ekonomiky, která zabíjí“ (92) a přetrvává kultura odpisu, která „lhostejně toleruje, že miliony lidí umírají hlady nebo přežívají v podmínkách, které jsou pro člověka nedůstojné“ (11).

Lidská práva totiž nejsou pro všechny stejná (94)

Papež volá po „změně mentality“, aby byla důstojnost každého člověka „respektována nyní, nikoliv zítra“.

Přijetí migrantů

Lev XIV. věnuje značný prostor tématu migrace, počínaje obrazem malého Alana Kurdiho, syrského chlapce, jehož fotografie obletěla celý svět. Bohužel, píše, „podobné události se stávají stále více bezvýznamnými jako okrajové zprávy“ (11). Zároveň papež připomíná práci církve ve prospěch migrantů.

Církev jako matka putuje s těmi, kteří putují. Tam, kde svět vidí hrozby, ona vidí děti; tam, kde se staví zdi, ona staví mosty... Ví, že v každém odmítnutém migrantovi klepe na dveře společenství sám Kristus (75).

Pokud jde o migranty, Robert Prevost přejímá známá „čtyři slovesa“ papeže Františka: „Přijímat, chránit, podporovat, integrovat“. Od Františka také přejímá definici chudých jako „učitelů evangelia“.

Sloužit chudým není gesto, které se dělá „shora dolů“, ale setkání mezi rovnými (79).

Ideologie, zavádějící politika, lhostejnost

Petrův nástupce pak označuje za „dvojnásobně chudé“ ženy, které trpí „vyloučením, týráním a násilím“ (12). A podává hlubokou úvahu o samotných příčinách chudoby: „Chudí nejsou chudí náhodou nebo kvůli slepému a hořkému osudu. A pro většinu z nich není chudoba volbou. Přesto se stále najdou lidé, kteří se to odvažují tvrdit, a prokazují tak slepotu a krutost“ (14). Někdy, jak poznamenává, jsou to sami křesťané, kteří se nechávají „nakazit postoji ovlivněnými světskými ideologiemi nebo politickými a ekonomickými orientacemi, které vedou k nespravedlivým generalizacím a zavádějícím závěrům“. Existují totiž lidé, kteří si myslí, „že by se o ně měla starat pouze vláda, nebo že by bylo lepší nechat je v bídě a raději je naučit pracovat“ (114). Symptomem toho je skutečnost, že se almužna praktikuje jen zřídka a často se jí pohrdá (115). „Jako křesťané se nevzdávejme almužny“, vyzývá papež.

Musíme se cvičit v almužně, abychom se dotkli trpícího těla chudých (119).

V některých křesťanských skupinách, jak dále poznamenává papež Lev, zcela chybí právě angažovanost ve prospěch nejvíce znevýhodněných (112). Varuje, že „mezi naší vírou a chudými existuje neoddělitelné pouto“ (36). Rizikem je tedy „rozpad“ nebo „duchovní světskost“ (113).

Svědectví svatých, blahoslavených, řeholí

Tuto lhostejnost vyvažuje svět svatých, blahoslavených a misionářů. Papež zmiňuje svatého Františka z Assisi, Matku Terezu, svatého Augustina – který prohlásil: „Kdo říká, že miluje Boha, a nemá soucit s potřebnými, ten lže“ (45) – a mnoho dalších. Poté připomíná práci řeholních řádů pro nemocné, při péči o sirotky, vdovy a žebráky a při osvobozování obětí otroctví.

Tradice těchto řádů neskončila. Naopak, inspirovala nové formy činnosti v boji proti moderním formám otroctví: obchodování s lidmi, nucené práci, sexuálnímu vykořisťování a různým formám závislosti. Když se křesťanská láska vtěluje, stává se osvobozující (61).

„Hlas“, který probouzí a odsuzuje

V exhortaci papež také zdůrazňuje význam vzdělávání chudých: je to „povinnost“, nikoli prokazovaná laskavost. Zmiňuje zápas lidových hnutí vedených vůdci, kteří jsou „často podezíráni a dokonce pronásledováni“ (80), a nakonec se obrací na celý Boží lid s výzvou, aby „rozezněl, i když různými způsoby, hlas, který probouzí, který odsuzuje, který se vystavuje riziku, že bude vypadat hloupě“.

Struktury nespravedlnosti je třeba rozpoznat a zničit silou dobra (97).

Je nutné, aby „všichni nechali evangelizovat chudými“, nabádá nakonec Lev XIV. (102): nejsou jen „sociálním problémem“, ale „samotným středem církve“ (111).